Sami v tichu

Následující rok po povídce Klokan jsem pro soutěž Podzimní čtení v Louvru napsal Sami v tichu, stylově tak odlišnou záležitost, že byste se až divili, že ji vytvořil ten samý člověk. Tahle chmurná 'scifárna' se zakládá na jednom z témat, které znělo "láska za časů korony". Leč vězte dvě věci. V mém podání se nejedná o známou pandemii, ta každopádně zamezila tomu, aby se další ročník Podzimního čtení uskutečnil... Tak si to můžete přečíst alespoň tady.

Kdybych mohl cestovat do minulosti, nebo aspoň zpátky v čase poslat zprávu, pěkně od srdce bych těm tupcům, který označujeme za svoje předky, vyřídil, ať zanechají těch technologických nesmyslů a vrátí se žít zpátky do lesů. Možná kdyby věděli, k čemu nakonec ta jejich zvrácená idea zvaná „pokrok“ povede, sami by se vzali a do těch lesů raději utekli. My už nemáme kam utéct.

Korona byla vážně to nejhorší, co nás jako lidstvo potkalo. Ne, nemluvím o té směšné pandemii před desítkami let. To je jen politováníhodná shoda jmen. Mám na mysli Projekt Korona. Nejambicióznější a nejrozsáhlejší technologickou myšlenku v dějinách lidstva. Říkáte si, jak daleko je lidská touha přežít a stát se dominantní rasou vší existence schopná zajít? To je prosté. Co nejdál.

Stavba začala už dávno. Jako první přišlo Jádro. Ani já už si nepamatuju, kdy přesně to bylo, ale moc dobře vím proč. Někdo na to možná nahlíží jako na konečné sjednocení lidstva. Já tomu říkám ztráta identity.

Kolosální konstrukce, které se přezdívá „Jádro“, měla sloužit jako zásobárna energie a informací pro celou naši planetu. Planetu, které jsme sami vyrvali srdce a nahradili ho mechanickým implantátem – tak jako to děláme se vším. Mysleli jsme si, že to tímhle skončilo. Že je Země konečně jednotná a má všechno, co potřebujeme k udržení našich zbytečných životů. Jak strašně jsme se mýlili. Jen velké korporace věděli, co víc se ještě chystá. Když chcete z něčeho udělat zásobárnu energie, musíte tu energii někde vzít. A když tady nezbývalo nic, z čeho by se dala těžit, museli jsme se obrátit za hranice všeho, co jsme doteď pokládali za možné.

Lidé zavraždili Slunce.

Vysáli jeho sílu a přivlastnili si ji, předali ji svému megalomanskému projektu a korunovali se jedinými pány nad touhle soustavou. Hvězda, která miliony let dávala našemu světu život, vyhasla jako svíčka a s ní i vidina budoucnosti, v níž se bude rozpínat, dokud nás nepohltí. Lidé zaútočili jako první. A tak vznikl slavný Projekt Korona.

Když přišla tma, nastal čas, aby ji vystřídalo nové světlo. Ze smrti se rodí život. A nad Zemí zaplála nová zář. Obrovský kovový prstenec, který obepíná tenhle svět možná jako náramek, spíš ale jako vězeňský okov. Kdy má být den, svítí jasným světlem, v noci zhasíná a nechává Zemi v tichu a tmě okolního prázdna. Žádná časová pásma, žádné rozdíly. Lidstvo je konečně jednotné, tak jak si to vždy přálo. A za jakou cenu?

Z našeho domova se stal jen temný objekt putující bezcílně vesmírem. Oprostili jsme se od všeho, co nás svazovalo. Stali jsme se skutečnými pány nad vlastním osudem. A připadá si teď lidstvo šťastné? Obestřeno jen světelnými roky prázdna a temnoty, kterou proplouváme na povrchu planety, která už snad ani není tou, na níž naši žili předci. A tak jako ona, jsme i my stíny toho, čím jsme dříve bývali. Jsme spolu, a přesto nadevše sami, opuštěný národ, který toužil po všem. Teď má vše a sám se stal ničím.

V téhle situaci si člověk často začne připadat bezcenný a osamocený. Je nás tu víc miliard, než bychom byli rádi, jsme na technologickém vrcholu – a co z toho máme? Když tradiční forma reprodukce přestává mít díky dlouhověkosti a přelidnění význam a lidé vyhledávají vztahy čistě pro vlastní fyzické uspokojení, upadá i význam lásky. Nic nám už neříkají staré příběhy zašlých klasiků. Kdo by si teď vzpomněl na Romea a Julii, kterým láska přinesla jen trápení a smrt? Orfea a Eurydiku, jejichž láska nakonec nikdy nedošla naplnění? Nebo snad Jacka a Rose, které rozdělilo mrazivé moře? Ne, v očích dnešní společnosti je láska jen zbytečný rozmar…

No a já… já, věčně vystupující z davu, jsem se přesto dokázal zamilovat.

Jmenovala se Jane – takové jednoduché jméno připomínající jednodušší dobu, od níž jsme se každým dnem vzdalovali – a byla stejná jako já. Ona si pamatovala, jaké to tu bývalo dřív, předtím, než se lidstvo vymanilo z okovů gravitace a vydalo se na nekončící pouť nikam. Četla stará díla a znala historii naší planety, která už snad ani nebyla tou samou, jako ve dny, kdy tu chodívali staří králové nebo snad římské legie. Kdyby nebylo jí, nevím, kde bych teď byl. Skeptický odpadlík sedící v rohu svojí bohy zapomenuté díry? Nejspíš.

Ale ona tu byla. A ať si kdokoli kolem myslí, co chce, láska je hezká věc a já jsem za ni vděčný.

Jednoho dne mě Jane pozvala na cestu. Nezbývá tu moc míst, kam se dá cestovat; všechno je teď stejné, jednotné. Nikdo se nepotřebuje pohybovat někam jinam. A nakonec – kam taky? Některá místa ale přesto zbyla a jsem za to rád. Častokrát jsem přemýšlel o čase, kdy už nebudou ani ta. Kdy už nezbyde žádná „matka příroda“, jen jeden velký lidský výtvor, abominace světa, který nám byl přidělen, teď přetvořený k naší dokonalé představě. A zaštítěný Koronou, směšným odkazem na tu původní, sluneční.

Ta cesta byla jedna z nejlepších věcí v mém životě. A ještě dlouho poté jsem rád vzpomínal na den, kdy jsme si už za tmy vyšli s Jane ven, lehli si do trávy a obrátili pohledy k tmavé obloze, kde se postupně začínaly vyjevovat hvězdy. Strašně dlouho jsem je neviděl.

Chvíli jsme jen leželi, užívali si ten pohled a přítomnost toho druhého. Pak se na mě Jane obrátila a tiše pronesla otázku: „Myslíš, že jsme ve vesmíru sami?“

Já se jen usmál a s pohledem upřeným stále k nebi jsem odpověděl: „Ne. Myslím, že alespoň já v něm určitě sám nejsem.“

A tisíce kilometrů veliký kámen s kovovým srdcem a prstencem, značícím finální vítězství lidstva nad přírodou, se dál ubíral nekonečnou prázdnotou vesmíru a bude se jí ubírat až dokud se přičiněním osudu s něčím nesrazí. A mě to pro jednou bylo úplně jedno.

Kdybych mohl cestovat do minulosti, nebo aspoň zpátky v čase poslat zprávu, rád bych lidem, kteří se stali našimi předky, vyřídil, ať neztrácejí naději. Svět půjde dál tak jako tak. Slunce jednou vyhasne a lidstvo se ani nezachvěje. Naše životy budou pokračovat, i když trochu jinak. Svět půjde dál až do úplnýho konce – no a pak už vám to stejně může být ukradený.