Vřesobor - Šedesát osm

Už třetím rokem jsem se účastnil letního tábora Škola čar a kouzel, který volně zpracovává svět Harryho Pottera, a mimo jiné jsem zde ztvárnil právě postavu dlouhověkého slovanského čaroděje Vřesobora Podhájského, který má k magii osobitý přístup. V téhle povídce trochu přibližuju jeho charakter a minulost mimo kontext Školy, jakož i jeho specifického stylu magie. K pochopení by mělo stačit základní ponětí o světě HP a naší historii.

* * *

Bylo pozdě a Jessie Tumblewood stále bděl venku a s hůlkou v ruce trénoval. I když bylo léto, už se dávno setmělo a začínalo být chladno. Jen obrovský plamen za několika chatrčemi sem bez ustání přinášel tlumené světlo i náznaky tepla. Nikdy nespaloval, ani když člověk stál blízko, blíž než by se k takové hranici zdálo rozumné. Pokud ovšem ten člověk nenesl špatné úmysly.

Češtinu Jessie ovládl za svůj dvouletý pobyt obstojně, přesto mu slovanská slova a fráze tiše se linoucí z jeho rtů činila problém. Tverdo. Iže. Cher. Oht. Jednotlivá písmena hlaholice se před jeho unaveným zrakem spájela do kostrbatých slov tvořených zlatavými nitkami, jež ve vzduchu vykouzlila jeho hůlka.

“Měl by sis odpočinout,” ozval se za ním přívětivý hlas. Jen trochu zhrublý věkem, jako by se realita snažila Vřesoborovi Podhájskému připomenout jeho osmdesát let života, ale nechtěla to přehánět. Jinak vypadal sotva na čtyřicet i s těmi několika stříbrnými nitkami ve svých dlouhých vlasech, z nichž každá působila spíše pečlivě esteticky umístěná, než jako nahodilá upomínka plynutí času. A k tomu plnovous dloužící se do špičaté brady, tak akorát hustý, aby podtrhoval jeho status, ale nepůsobil zanedbaně. V dlouhé vzorované tunice a širokých kalhotách vypadal úplně jako dávný slovanský volchv.

“Sám jste říkal, že musíme být ve střehu a nepřestávat na sobě pracovat,” rekl Jessie a hůlkou udělal kruh kolem své hlavy. Slovo ticho, které napsal, zmizelo a vpilo se do materie vesmíru kolem něho. Ihned se trochu uklidnil. “A navíc, poslední dobou si připadám, že stagnuju. Měl bych víc cvičit, vždyť jsem zatím schopný použít jen jedinou větu a několik slov.”

“Magie je především práce s energií a záměrem,” odpověděl s klidem Vřesobor a přistoupil blíž. “A s energií není možno pracovat, pokud člověk sám žádnou nemá. Umění není v tom přepínat se na hranice svých možností, ale vědět, jak správně rozvrhnout své síly.”

Jessie svěsil ramena a schoval hůlku do pouzdra na opasku. “Já vím, ale…”

“Trápí tě něco?” zeptal se Vřesobor. “Pojď, posadíme se.”

Prošli mezi dvěma staveními blíže k ohni a usedli na dřevěnou lavici. Vřesobor odkudsi kouzlem přivolal dva hrnečky a začal připravovat čaj.

“Asi jsem jen unavený,” ošil se Jessie.

“Oba víme, že to není jen tím, takže přeskočíme úvod a půjdeme k věci, co ty na to?” usmál se Vřesobor. Působilo to tak otcovsky, přestože žádné děti nikdy neměl. Svým způsobem byl však otcem každému, kdo vstoupil do Svarogova kruhu.

“Pořád si připadám, že sem nepatřím,” povzdechl si Jessie. “Nebo… připadám si, že nepatřím nikam. A chybí mi Anglie, i když jsem se tam nikdy pořádně necítil doma. Ani v Bradavicích. A teď jsem tady, mám, co jsem chtěl, našel jsem vás, ale… já nevím.”

Vřesobor pokýval hlavou. “Pochybnosti jsou lidské. Udržují naši mysl připravenou, ale nesmíme je nechat přerůst přes hlavu. Svarog tě přijímá ve svém kruhu i s nimi, ale dává ti zároveň volnost. Už jsi dávno dospělý, Jessie, a tvůj osud je jenom ve tvých rukou.”

“A vy? Pochybujete někdy?” podíval se Jessie na svého učitele a přijal teplý šálek čaje. Ve Vřesoborových tmavých zorničkách jakož i na hladině čaje se mihotaly odlesky ohně. Svarogova ohně.

Vřesobor se na chvíli odmlčel. Byla to ta chvíle, kdy učitel zvažuje, zda odhalit pod svou moudrostí a zkušenostmi lidskost, nebo nadále zachovávat iluzi nezdolnosti. “Ano,” řekl nakonec.

Zavládlo ticho. Vysoký plamen šuměl a hučel, ale nepraskal. Nepotřeboval k životu dřevo.

“Dělá mi starosti naše země,” promluvil po chvíli opět Vřesobor. “Plamen ukazuje nejisté, avšak znepokojivé věci. Mám neblahé tušení, co přijde.”

“Myslíte Československo? A… muggles?” řekl to anglicky, protože si nebyl jistý výrazem v češtině. Vřesobor jej nikdy nepoužíval.

“Odpusť si to slovo, Jessie,” řekl Vřesobor. “A odpusť si i svou předpojatost. Jsme všichni lidé, kteří spolu sdílejí jednu planetu, místo zbytečného dělení na skupinky bychom si měli pomáhat. Nebudu předstírat se mě dění kolem nás netýká jen proto, že jsem čaroděj.”

“Zůstáváme v tajnosti z dobrého důvodu,” namítl Jessie a usrkl čaje. Byl tak akorát teplý. “Ve světě… nečarodějů pro nás není pochopení. Jejich záležitosti se netýkají nás a naše záležitosti by se neměly týkat jich. Vzpomeňte, co se stalo, když to zkusil Grindelwald.”

Vřesobor si povzdechl. “Svarogův plamen je zde od toho, aby chránil. Jakožto jeho strážce plním stejnou úlohu – a musím-li to kvůli mezinárodní smlouvě činit v utajení, budiž. Ale nedám ruce pryč, když jsem potřeba.”

Na chvíli se odmlčel a Jessie upřel oči do ohně se směsicí studu a rozmrzelosti.

“Vezmi to jako další lekci,” pokračoval po chvíli Vřesobor. “Pokud chceš někam patřit, musíš se zajímat. Nemůžeš být součástí světa, který je ti ukradený.” S těmi slovy dopil svůj šálek a vstal. “Dobrou noc, Jessie. Odpočiň si a přemýšlej.”

* * *

Ani další letní noci nepřinesly klidný spánek. Vřesobor Podhájský si stále více zvykl poslouchat obyčejný rozhlas – rád věděl, co se kolem děje. Odlehlost a utajení Svarogova kruhu sice přinášelo své nesporné výhody, ale někdy si tu připadal izolovaný. A tak jen stačilo před časem udělat malou důmyslnou skulinu v magické ochraně tohoto místa, očarovat pár drátů a nenápadně je natáhnout do nejbližší vesnice. Jistě, nejbližší stále znamenala více než deset kilometrů, ale s kouzly šlo vše podstatně snadněji.

Jessie by se mu možná vysmál. Cranky muggle tech. Podivná mudlovská technika. Ale Vřesobor v tom viděl smysl. Otec ho vychoval v pýše na národ, v němž vyrostl. Vřesobor ten národ sledoval vybojovat vlastní stát, když byl sám ještě mladý. Viděl hrdý odboj, když přišel Protektorát. Tehdy také jeho otec zemřel, protože nedokázal jen tak stát stranou jako ostatní čarodějové, kteří si připadali, jako že žijí v úplně jiném světě. A viděl samozřejmě nezlomné Čechy ustát také sovětskou nadvládu a začít si utvářet cestu k rozumné budoucnosti. Socialismus s lidskou tváří tomu říkali.

Bylo už po jedné hodině ranní. Vřesobor cítil, jak jeho magická ochrana pomalu vyprchává, ty spletence aur, znaků, slov a celých vět zapsaných posvátnou hlaholicí do energie kolem něj, které kolem sebe pracně spřádal každé ráno. Stala se z toho neodmyslitelná rutina. Ráno kolem sebe rozepsal všechny potřebné ochrany, a ty postupně do večera ochably, až dokud nevyprchaly úplně, jakmile usnul. V noci se vždy cítil podivně zranitelný i přesto, že jej momentálně chránil Svarogův plamen. Mohl kolem sebe samozřejmě aury rozmístit i v noci, jenže ochrana si brala z jeho energie, a tak by se v noci prakticky nevyspal.

A tak, jak se mu pomalu začínaly klížit oči, nechával jednotlivá slova, aby se vytrácela do nicoty. Hlas z rádia dál tlumeně mluvil do pozadí.

Přiblížila se druhá hodina, tou dobou měl rozhlas končit. Vřesobor tiše zabručel a chtěl se zvednout, křeslo pod ním tiše zavrzalo. Alespoň to nebyly jeho klouby – v mysli tiše poděkoval Plameni, který mu propůjčoval dlouhověkost a pevnou fyzickou schránku.

“Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů,” promluvil zastřený hlas z rádia. “Zůstaňte, setrvejte u svých přijímačů, za malý okamžik budeme vysílat mimořádně důležitou zprávu.”

U všech bohů. Vřesobor jako by se náhle probudil a smysly se mu znovu zbystřily. Něco se dělo. A on tušil.

Po chvíli to skutečně přišlo. “Všemu lidu Československé socialistické republiky: Včera dne dvacátého srpna 1968 kolem dvacáté třetí hodiny překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí…”

To už byl Vřesobor na nohou a nahrával celé hlášení jednoduchým paměťovým kouzlem. Srdce se mu rozbušilo a krev začala pulzovat ve všech končetinách. Tohle byl ten okamžik. Jde vzbudit ostatní.

“Předsednictvo ústředního výboru Komunistické strany Československa,” zachytil po chvíli další slova z rozhlasu, “vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor.”

Cože? Ne, ne, ne. V takovéhle chvíli nebude jen nečinně přihlížet. Tohle je jeho příležitost udělat pro ten dobrý lid něco skutečně významného. Chtěl být jedním z nich, nechtěl se povyšovat a ohrnovat nos jako všichni ostatní čarodějové. Jenže v jedné věci se přeci jen od nečarovných lidí zásadně lišil. On mohl bojovat.

* * *

Byla hluboká noc z dvacátého na jednadvacátého srpna roku šedesát osm. Stáli na málem pahorku a Vřesobor hleděl do krajiny, kde bylo v té tmě sotva něco vidět. Bylo jich celkem pět – Vřesobor a čtyři mladší pomocníci. Světlovlasý Svatopluk, který vždy působil jako jeden z těch mladých vladyků v pohádkách. Málokomu padlo ono historické oblečení, jaké nosili lidi v Kruhu, tak jako právě jemu. Vedle něj Miroslav, hubený zrzek s šibalským pohledem šelmy v nepřirozeně zelených očích. Vlkava, jedna z mála dívek v Kruhu, neustále tak vážná, což podtrhovaly její za všech okolností tmavé šaty a ještě tmavší vlnky vlasů střižených těsně nad rameny. A nakonec Jessie.

Když byli ještě v Kruhu, rozepsal kolem sebe tu jedinou větu, kterou dokázal: Ⰿⰰⰿ ⰴⱆⰲⰵⱃⱆ ⰲ ⱌⰵⱄⱅⱆ, ⰽⱅⰵⱃⱁⱆ ⰽⱃⰰⱍⰻⰿ. Mám důvěru v cestu, kterou kráčím. Byla to jedna ze základních vět, které se v Kruhu vyučovaly, a kromě magické moci přinášet svému nositel trochu štěstí navíc, byla také jakousi mantrou. Dokud si učeň neosvojil skutečný význam této myšlenky, nemohl se ve větách posunout dál.

Věděl, že ostatní mají kolem sebe aur podstatně více, i když nebyli o moc starší než on. Dávalo to smysl, když v Kruhu strávili takřka celý život, ale i tak to Jessieho uvnitř zlobilo.

Obzvlášť když předtím sledoval Vlkavu, která před sebou ve vzduchu ztvárňovala jedno ze slov, které bylo opravdu náročné zvládnout: Ⱄⱂⱃⰰⰲⰵⰴⰾⱀⱁⱄⱅ. Spravedlnost.

Nikdo však nemohl sahat ani po kotníky Vřesoborovi. Ten, obklopen desítkami neviditelných slov a vět, právě poklekl na okraji pahorku a ponořil prsty pravé ruky do hlíny.

“Matko Mokoši, vyjev nám, co potřebujeme vědět,” slyšeli jej šeptat. “Matko Mokoši, vyjev nám nepřítele.” Prostým kouzlem incendio spálil svazek květin, které vzal s sebou jako obětinu. Všichni čekali se zatajeným dechem. Nic jiného se ani neslušelo, když Vřesobor rozmlouval s bohy.

Pak bohové odpověděli. Přišlo to jako vize, avšak nikoli skrze zrak, nýbrž skrze zemi. Jejich vědomí se roztáhlo, jako by se sami stali půdou a kamenem. Vnímali sebe navzájem tak zřetelně, jako by se dotýkali celými těly. Stromy okolo se staly jejich prsty, hlína a kamení jejich pokožkou. Cítili domy nedaleké vesnice jako předměty lehce vryté do svého povrchu. A potom…

Božské vědomí přeneslo jejich soustředění o několik kilometrů na jihovýchod a v uších jim zahučelo. Zemskou pokožku brázdilo cosi těžkého a drásavého jako dráty zatínající se do těla. Tanky.

Vidina opadla a celá pětice se začala vzpamatovávat zpátky ve svých tělech. Ani si neuvědomili jak se všichni ocitli na kolenou s dlaněmi ponořenými v hlíně.

“Cítili jste to všichni,” prohlásil stroze Vřesobor. “Není čas otálet, přemisťovat se všichni umíte.” Pohlédl postupně do tváře každého ze svých pomocníků a delší okamžik věnoval na konci Jessiemu. “Než se do toho ale pustíme, chci vás všechny upozornit. Nepřeceňujte své možnosti. Pamatujte, co jste se naučili. A buďte na sebe opatrní. Dnešní noc nehodlám přijít o jediného z vás.”

“Nic by nám nehrozilo, kdybychom se nevměšovali do záležitostí těch muggles,” řekl rozmrzele Jessie. Svou drzostí však maskoval strach. “Riskujeme hodně, Vřesobore.”

Svatopluk se uchechtl. “Všichni víme, jací mají Britové upjatý pohled na nekouzelníky. Ale myslel jsem, že ty máš trochu rozumnější názory.”

“Tahle akce je v rozporu s mezinárodním kouzelnickým právem,” namítl Jessie.

“Pak je kouzelnický právo v rozporu s mojí morálkou,” odsekl Svatopluk.

“Vřesobore, proč ho vůbec bereme s sebou?” přisadil si Miroslav.

“Tak dost,” zasyčela Vlkava. “Hrajeme o minuty, pánové, tak se tu nehádejte s naším Angličanem a už vůbec nezpochybňujte Vřesobora.”

Starší učitel jen zamyšleně zabručel. Jessie k němu obrátil pohled žádající vysvětlení nebo alespoň zastání, ale nic nenašel.

“Jste připravení?” zeptal se Vřesobor. S jeho tónem nešlo dělat nic než odhodlaně přikývnout.

A tak Vřesobor pozvedl hůlku a prudce zmizel v zášlehu ohnivého víru. Vlkava jej následovala, ač ne s takovou plamennou parádou. Svatopluk s Miroslavem na sebe pohlédli a zmizeli i oni. Jessie zůstal stát na místě o chvilku déle. Krátce se podíval do temné noční krajiny, a pak si vzpomněl na pocit těch tanků, které jako by stále cestovaly po jeho ruce. Poškrábal se tam, ale pocit nemizel. For fuck’s sake. Přemístil se.

* * *

Vřesobor překypoval silou. Vířila v něm a kolem něj jako roj rozzlobených včel. Měl pocit, jako by kolem sebe viděl problikávat písmena aur napsaných sotva před pár minutami. Jako soví bdí mé oči. Věta, kterou příliš nepoužíval, ale pomáhala mu překonat únavu a soustředit se i v noci. V temnotě jsem světlem. Tuhle potřeboval, aby dokázal spolehlivě vést své učedníky, pomocníky a především přátele vstříc tomu, co je očekávalo. A jedna obzvláště potřebná: Má vůle je skálou, o kterou se tříští černý úmysl.

Každá z těch vět vyžadovala víc než jen znát správná slova a znaky, kterými je napsat. Vyžadovala především přesvědčení. Každé slovo a každá věta, to byly pravdy, které si Vřesobor musel vštípit, věřit jim a přetvářet je v realitu. Energie a záměr. Kdyby o nich zapochyboval, ochrana by se začala rozplétat.

Vystoupil z přítmí řídkého remízku na pole. Před sebou ve tmě už díky vyostřeným smyslům slyšel pohybující se vozidla. Za sebou zřetelně vnímal své žáky, kteří se pomalu začali roztahovat do malé rojnice.

“Jdeme na to,” oznámil jim. “Za vlast. Za Svaroga.”

Ostatní jeho slova zopakovali. Nikdo si nevšiml, že Jessie prohlášení “za vlast” vynechal.

Rozeběhli se čerstvě sklizeným polem. Jejich kroky tlumila kyprá hlína i některé ochranné věty. Jejich pohyb zastírala tma a moment překvapení. A první tanky, jedoucí v otevřené formaci, už byly na dosah. 

Černé vrčící kolosy se valily nocí jako stíny, téměř neskutečné, nehmotné, a přitom opravdovější než co jiného. Zvuk tuctu motorů se měnil v hučení obrovského úlu. Všichni znali pověsti o Divoké honbě, která se přavalí krajinou jako skupina krvelačných jezdců. Tohle bylo jiné. Tichý a nezastavitelný postup okupace.

“Sinitris verdi,” zasyčel Svatopluk a švihl hůlkou. V prvním z tanků cosi zaskřípělo, jak se mu do pásu začaly vplétat rychle rostoucí šlahouny a kořeny. Mašina těžce zaduněla, ale valila se dál.

Vlkava s Miroslavem se každý vrhli na jiný tank. Dívka se mrštně vyšvihla na stěnu jednoho a zůstala na ní dřepět jako na truc zemské přitažlivosti. Namířila hůlku mezi dva pláty a chvíli si něco mumlala. Potom cosi zabafalo a vyvalil se černý dým. Vlkava prudce odskočila a vyčarovala kolem sebe ochrannou polokouli. Pak cosi vybouchlo.

Miroslav pozvedl hůlku: “Gravitus.” Tank zaskřípal, náhle tažen k zemi obrovskou silou. Pásy se zabořily do hlíny, jako by to bylo hluboké bahno. Ale neoblomná kola se dál snažila pokračovat kupředu.

Tank, který vyřadila Vlkava, se prudce zpomalil, než zůstal stát na místě s ohonem černého dýmu. Poklop nahoře se s cvaknutí nadzvedl a zpod něj se vylinula rozmrzelá ruština.

“Mdloby na tebe!” Svatopluk na nic nečekal, když se hlava prvního vojáka vynořila z tanku. Uvnitř někdo strašně zanadával, a pak začal sypat povely, pravděpodobně do vysílačky. Celý konvoj se začal dozvídat, že je pod útokem. Nikdo ale nemohl čekat pod jakým.

Vřesobor se nadechl. “K čertu s tím. Přestaňte je šetřit!”

Sám jako první uposlechl svůj rozkaz a vyběhl do tmy. Prudce se rozmáchl hůlkou a do kovového monstra proti němu vrazila tlaková vlna, která by vyvrátila strom. Motor vztekle zaprotestoval, ale to už Vřesobor poklekl na zem a zabořil hůlku do země. “Ovesto ardor!”

Země se rozervala jako tlama pekel a výbuch energie v mžiku proměnil neškodnou půdu v lávový kotel. Obrněné pásy zanaříkaly a začaly se nořit do země. Vřesobor na nic nečekal a pokračoval ve svém tažení.

Poklop na tanku topícím se v lávě se otevřel. Třeskl výstřel z příruční zbraně. Vřesobor se ani neotočil, když záblesk zlatých písmen na jeho zádech odklonil kulku stranou.

To už se situace ujala Vlkava. “Everte statim!” Tankista s řevem vyletěl z poklopu a zmizel ve tmě narušené jen tlumeným svitem tuhnoucí lávy.

“Bombarda!” ozvalo se odněkud z druhé strany a zahřměl výbuch. Pancíř zaskřípal, ale vydržel. Přepadení se proměnilo v bitvu.

Z dálky zazněly ruské povely z pěchotních transportérů. Zahřměly další motory a rozsvítila se světla. Duněly boty dopadající na zem.

Vřesobor se rychle rozhlédl. Rusové jednali zmatečně a opožděně. Oni s žádným odporem nepočítali, uvědomil si. Jedině dobře.

Rozmáchl se a sérií kleteb zdemoloval další přibližující se vozidlo. Svatopluk s Miroslavem kdesi daleko za ním spojili síly a společně zavrtali do hlíny onen první tank, který se Svatopluk neúspěšně pokusil zastavit kořeny. Vlkava s vervou zopakovala svůj trik, přilepila se na stěnu dalšího tanku a několika kletbami mu zdemolovala motor. A Jessie… Vřesobor nevěděl. Ale byl tam někde s nimi, tím si byl jistý.

“Na tohle asi obyčejné protego nestačí, co?” ušklíbla se Vlkava, když seskočila z dýmajícího tanku a dopadla nedaleko Vřesobora. Přibíhající pěchota třímala útočné pušky a několik samopalů.

“Ne tak docela,” přiznal učitel. “Ale jsou jiné způsoby.”

Vřesobor stanul uprostřed bitevní pláně jako hrdá modla. Stál vzpřímeně a bez zachvění, jako by ho tak vytesal mistr tesař. A kolem něj se začala sbírat energie.

“Slyšte okupanti!” zahřměl a jeho hlas se nesl tmou dál, než bylo přirozené. “Nebyli jste pozváni a nejste zde vítáni. Jménem Svaroga a všech starých bohů – táhněte domů.”

Několikrát přitom prudce zakroužil hůlkou a kolem něj se začala sbírat větrná smršť. Vlkava se instinktivně přikrčila, ale její aury ji chránily. Ve vzduchu kolem ní občas probleskovalo zlaté slovo spravedlnost. Někde napravo explodoval další tank.

Vřesobor rozpoutal vichřici. Bouře se zvedla náhle a nečekaně a první útočníky doslova smetla k zemi. I tanky byly nuceny zpomalit a o jejich pancíře narážela hlína a prach zvednuté tím náporem. Zadní řady vojáků se pokoušely zapřít o zem a vzdorovat nebo se skrývat za svými spolubojovníky, ale prudký vítr do nich narážel jako příboj do pobřeží.

Vtom konečně zazněl obávaný rozkaz, křičený a opakovaný horečnou ruštinou: “Strjelať! Strejlať!”

“Schovej se!” zavolal Vřesobor na svou žákyni.

Vlkava na nic nečekala a při pohledu na pozvedající se zbraně sovětů se rychle vrhla za vyřazený tank.

“Má vůle je skálou, o kterou se tříští černý úmysl,” zašeptal Vřesobor, aby si připomněl svou klíčovou větu pro tuto noc. Aby si připomněl své přesvědčení.

Zapraštěly desítky výstřelů. Samopaly v rukou nerozvážných chlapců se rozdrnčely. Noc náhle ozářila salva ohlušujících ran. Všechny směřovaly jedním směrem.

Vřesobor stál s hrdě vztyčenou hlavou a hleděl vstříc zkáze. Pak se zlatě rozzářil ochranným aurami, když začaly dopadat kulky a tříštit se o ně. Žádná mu nemohla ublížit. Jeho vůle byla skálou. Jeho vůle živila magii. Energie a záměr.

První salva ustala v představě, že na hrstku útočníků musela stačit. Pomalu utichl i vítr. Jen aby se bouře rozpoutala nanovo.

Vřesobor se rozběhl a pod nohama mu zachřestila hromádka kovu. “Svarogu, volám tvou sílu,” odříkával za běhu mezi prudkými nádechy, “abych mohl chránit naši domovinu.” Vojáci stáli jako opaření. Pouze pár z nich napadlo znovu vystřelit, ale kulky se jen neškodně svezly po spletenci zlatých liter.

Pár metrů před skupinou pěšáků se Vřesobor odrazil. Nadpřirozená síla jej vynesla do vzduchu, když sevřel obě ruce kolem hůlky a vymrštil je nad hlavu. “SANCTUS MALLEUS!”

Hůlka explodovala mocným plamenem, který se rychle proměnil do podoby obrovského žhnoucího kladiva. Jako kdyby jej v tu chvíli třímal v rukou sám bůh Svarog a Vřesobor byl jen jeho prostředníkem.

Hlavice svatého kladiva dopadla do hloučku zděšených sovětů. Muži ve třímetrovém okruhu byli okamžitě sraženi k zemi, jako by jim na ramena spadla samotná nebesa. Do vzduchu vyletěl mocný oblak prachu a hlíny a tlaková vlna jej rozehnala kolem Vřesobora. Vojenský útvar se v křiku rozletěl na všechny strany.

V tu chvíli nocí zazářila salva kouzel od tří učedníků a vojáci, kteří se ještě drželi na nohou začali padat do mdlob a písky jim samy bylétávaly z rukou.

Vřesobor zhluboka oddechoval a snažil se v nastalém chaosu zorientovat. Náboj, který pociťoval na začátku, se neznatelně začínal vytáčet. Jenže ještě nebyl konec. Ve tmě za sebou zaslechl skřípění kovu a při pohledu přes rameno pohlédl tváří v tvář otáčející se věži tanku. Posádka musela zpanikařit a rozhodnout se zacílit nepřítele za každou cenu.

Vřesobor se dlouze nadechl. “Fortius,” zašeptal a cítil, jak se jeho energetický potenciál na chvíli rozšiřuje. Pak suverénně namířil hrot hůlky proti dělu. “Reducto.”

Posílené kouzlo zasvištělo vzduchem a na chvíli ozářilo prostor kolem sebe jako letící světlice. Pak se setkalo s ohromnou hlavní tanku. A doslova ji společně s otočnou věží rozdrtilo na šrot.

* * *

Nocí zněly zvuky boje. Jessie ale bojoval hlavně sám se sebou. Tohle nebyl jeho konflikt. Vždycky věděl, že v Československu nezůstane dlouho a navíc tohle byly záležitosti muggles. Politika jejich světa ho nezajímala ani když bydlel v Británii, a nechtěl se o ni zajímat ani tady. Jenže když sledoval ty hrdé kouzelníky kolem sebe, začínal se stydět.

Vlkava právě vlastnoručně zlikvidovala další tank, kouzlem otevřela poklop a poslala posádce uvnitř uspávací zaklínadlo. Svatopluk s Miroslavem spolupracovali, kryli se, odváděli od sebe vzájemně pozornost, mátli nepřátele, v jednu chvíli je zasypávali salvami kouzel, a v další rozebírali nejbližší tank takřka na součástky. A Vřesobor… byl ohromující. Když dopadlo Svarogovo kladivo, Jessie téměř zapomněl dýchat. Ještě nikdy neviděl nikoho bojovat s takovou vervou.

A pak se náhle na bojišti něco změnilo. Zprvu nebylo možné to vysvětlit, ale Jessie to pocítil jako jakési napětí, které se pomalu sneslo na celou scénu. Když tu se najednou Svatopluk zastavil uprostřed pohybu a padl do hlíny, kde sebou začal zmítat v bolestech. Jeho křik mrazil krev.

Miroslav kolem sebe rychle vykouzlil štít, na který se sneslo několik kleteb. A v tu chvíli si Jessie mezi nehybnými těly tanků a transportních vozidel konečně všiml nového nepřítele.

Po straně jednoho z pěchotních transportérů stál vysoký hubený muž v ruském důstojnickém kabátě, jednou rukou ledabyle svíral hůlku a druhou pistoli. Kolem ní se ve vzduchu vznášely čtyři další zásobníky. Čaroděj by se přeci nemíchal do záležitostí obyčejných lidí… nebo ano?

Sovět udělal několik kroků kupředu.

“Á, Vrjesobor! Mnogo jsem o těbě slyšel!” zahalekal a zřejmě se nenechal odradit svou nedostatečnou znalostí češtiny, skrze kterou pronikal silný přízvuk.

“Ke mně se o tobě nedoneslo ani slovo,” odsekl Vřesobor. Jessie jej viděl pouze nezřetelně před sebou v temnotě, ale jeho hlas se nesl nocí jasně a pevně. “Obrať svou jednotku a vrať se zpátky. Toto je mé jediné a poslední varování.”

Sovět se zasmál a zvedl pistoli. Levitující zásobníky následovaly pohyb jeho ruky. “Nět, ty nerozumiš, Vrjesobor. My už vygrali a čatyry ljudi někde na poli to nezmjeni.”

Čtyři? Jessie se mimoděk přikrčil a hlava mu začala pracovat na plné obrátky. To znamenalo, že si jej ten čaroděj dosud nevšiml – jistě, vždyť také Jessie za celou bitvu nic neudělal. A to mohla být výhoda. Než ale stačil přijít na to, jak takové výhody využít, zahřmělo několik výstřelů. Čarodějova pistole se rozštěkala s děsivou silou. Zřejmě nebyla ani zdaleka obyčejná.

Vřesobor pozvedl k obraně hůlku a jedna kulka odletěla kamsi do tmy. Několik dalších se s třeskotem zastavilo o zlatou auru jen kousek před jeho tělem. Jediná si nicméně našla cestu skrz.

Jessie nikdy neviděl Vřesobora zraněného – aury jej chránily takřka před vším, co si člověk dokázal představit. Teď sebou ale překvapeně trhl, když mu očarovaný kus kovu proletěl levou paží následován sprškou krve, která pravděpodobně nebyla prolita desítky let.

Sovět švihl hůlkou a z pistole vypadl prázdný zásobník, načež jej okamžitě nahradil další z těch, které levitovaly kolem jeho ruky. V tu chvíli zaútočila rozběsněná Vlkava. Zahřměly dvě ohlušující rána, jak se její kouzla na poslední chvíli setkala s magickým štítem, ale i tak nepřátelský čaroděj zavrávoral.

“Vřesobore!” volala Vlkava.

“Jsem v pořádku,” odpověděl Vřesobor a zhluboka se nadechl. “Běž pomoct Svatoplukovi.”

Nehádala se. Věděla, že svého učitele má vždy poslechnout, a namítat něco v takové situaci by bylo plýtvání drahocenným časem. Vyčarovala kolem sebe hustý oblak dýmu a zmizela z dohledu.

Okupační armáda jako by v tu chvíli přestala hrát roli. Střelba ustala, zbývající tanky zpomalily. Několik vojáků se pomalu zvedalo ze země, ale i ti, kteří stáli a ještě před chvílí byli připravení bojovat, se nyní zdáli jaksi omámení a neochotní jednat. Ten čaroděj zřejmě dobře věděl, jak maskovat svou přítomnost v jednotce.

Jessie se přikrčil za zničeným tankem a snažil se uklidnit bušící srdce. Pokud byl doteď nervózní, nebylo to nic oproti návalu pocitů, které zaplavily jeho hlavu nyní. V jedné věci si však začínal být čím dál tím jistější. Musí zatraceně něco udělat!

* * *

Vřesobor seslal další fortius a připravil se. V levé ruce mu pulzovala bolest, pocit tak známý a přesto nesmírně vzdálený. Prostá litera živete, kterou využíval spíše ze starého zvyku než z nutnosti, znatelně urychlovala jeho přirozený proces hojení, ale i tak byla rána nepříjemná. Ne tolik pro fyzické potíže, které způsobovala, ale pro to, co znamenala. Tak například, že nikdo za posledních padesát let nebyl schopný jej tímto způsobem zranit. Kletby, které obestíraly tu zpropadenou pistoli, byly zřejmě velice mocné a pečlivě vybrané člověkem, který přesně znal jejich účel. Kulky z normální zbraně dokázal Vřesobor odklonit dobře načasovaným mávnutím hůlky – a pokud ne, s přehledem se o ně postaraly jeho aury, obzvláště ty, kterými se obklopil dnes v noci. Teď dokázal odklonit jednu a cítil přitom, jak se nepřátelské síly vzpírají jeho kouzlu. A ta kulka, která dokázala překonat jeho aury… To se nemělo stát.

Má vůle je skálou, o kterou se tříští černý úmysl, zopakoval si v duchu. Pak se rozmáchl hůlkou a cítil nesmírný tok energie, který skrze něj proudil.

Kousky kovu poházené všude po poli, vystřelené kulky, prázdné nábojnice, odhozené zbraně, demontované kousky tanků, to vše se naráz pohnulo v souladu s jeho nevyřčeným rozkazem. Bouře kovu zavířila vzduchem.

Sovět stihl dvakrát naslepo vystřelit směrem, kde zmizela Vlkava – Vřesobor v duchu poděkoval bohům za tak duchaplnou a poslušnou učednici – než znovu obrátil svou pozornost na Vřesobora. Tou dobou už se strašlivá smršť ubírala jeho směrem.

Čaroděj rusky zaklel a zamával hůlkou. V zoufalém úhybném manévru tím pohybem utrhl kapotu pěchotního transportéru a zároveň zvedl ze země vrstvu hlíny. To vše nasměroval šikmo k Vřesoborově kovové bouři a sám se vrhl na druhou stranu.

Nocí se rozlehla další nepříjemná kaskáda zvuků, když kousky kovu očarované Vřesoborem zasypaly zemi jako salva z bojového letounu. Velká část z nich byla sražena na stranu utrženou kapotou transportéru, která o chvíli později dopadla na zem sešrotovaná k nepoznání. Zbytek se zaryl hluboko do hlíny a jen o kousek přitom minul nepřátelského čaroděje.

Ten na nic nečekal. Ještě ani nedopadly poslední kousky Vřesoborovy kovové smršti a už se vůkol znovu rozléhalo hřmění prokleté pistole. Vřesobor byl chtě nechtě nucen couvnout a krýt se více konvenčními metodami. Nenechal se však zaskočit nepřipravený.

Část kovových součástek z tanků, které zvedl po celém bojišti, nechal vznášet se ve vzduchu kolem sebe a postupně z nich skládal jakýsi ochranný štít. Několikrát zavířil hůlkou a roztočil tak posbíranou ocel kolem sebe. Několik výstřelů a kleteb se o ni zastavilo, těch pár dalších úspěšně zastavily aury. Taková ukázka síly však začínala Vřesobora vyčerpávat. A navíc jej stavěla do defenzivy.

Sovět si zase začal se svými útoky příliš dovolovat a střídavě zasypával Vřesoborovu obranu výstřely, vrženými předměty a kletbami.

Kdyby měl být Vřesobor upřímný, v útoku nikdy dobrý nebyl. Ne tolik jako v obraně. Pyšnil se tím, že dokázal ustát téměř cokoli. Byl ochránce, ne ničitel. Chtěl lidem pomáhat, učit je, bránit. Nerad přiznával, že to někdy znamenalo být ten, který udeří s větší silou – tím nikdy být nechtěl.

Miroslav naštěstí pro tuto chvíli podobné zábrany neměl.

Odněkud ze tmy náhle přiletělo omračující zaklínadlo, seslané ve spěchu a nerozvážně, přesto zasáhlo čaroděje alespoň do nohy. Účinek nebyl dostatečný, sovět jen s další nadávkou padl na koleno, tím nicméně Miroslav teprve začínal.

“Bombarda!”

Sovět pohotově vyčaroval štít, kouzlo však nemířilo na něj. Hlína několik stop před ním explodovala a vyletěla do vzduchu. Následovalo několik dalších útočných kouzel, které bylo skrze tmu a vířící hlínu takřka nemožné sledovat. Čaroděj ale měl své způsoby. Jedno z těl omráčených vojáků prudce vyletělo k němu a v pravou chvíli jej zaštítilo před Miroslavovými zběsilými útoky.

Vřesobor nicméně získal potřebný prostor se na chvíli nadechnout a přehodnotit strategii. Pozvedl obě paže – levá sice stále bolela, ale průstřel alespoň přestal krvácet – a seslal na prostor mezi sebou a nepřítelem plošné gravitační kouzlo. Na první pohled se nic nezměnilo, za lepšího osvětlení by si ale člověk mohl všimnout pomalu se stlačující zeminy.

Nepřátelský čaroděj se nenechal hlínou v očích omámit na dlouho a pohotově oplatil Miroslavovi jeho útok několika výstřely, čímž mladíka opět na chvíli odradil. Pak obrátil zbraň proti Vřesoborovi. Několikrát stiskl spoušť.

Stalo se přesně to, v co Vřesobor doufal. Kulky vletěly do pole se zesílenou gravitací a prudce změnily křivku letu. Zavrtaly se do země kus před jeho nohami. Tím donutil nepřítele omezit rozmanitost svých útoků.

Sovět se neochotně spokojil pouze s kletbami, které zvýšená gravitace nijak neomezovala. To už byl ale Vřesobor plně připravený je všechny bez problémů zachytit.

Nechal se na chvíli upokojit tou nově nabytou výhodou. Stejnou chybu učinil i Miroslav. On gravitačním polem před Vřesoborem chráněný nebyl.

Sovět, přesvědčivě předstírající, že se opět plně soustředí na Vřesobora, si počkal na přesný moment, kdy se Miroslav znovu rozhodl zaútočit, a jakmile mladý učeň opustil kryt nadechuje se k dalšímu kouzlu, vystřelil čaroděj zrádně pod rukou do strany, aniž by se díval, kam míří. Zasáhl.

Miroslav s heknutím padl na kolena a mimoděk se chytil za břicho.

“Crucio!” vykřikl sovět a na tu jedinou kletbu odvrátil svou hůlku od Vřesobora. I tentokrát trefil svůj cíl, aniž by se na něj musel dívat, krutýma očima stále zaměřený na mistra, zatímco drtil učedníka. Už tak zraněný Miroslav sebou s pronikavým řevem hodil na zem.

Vřesobor zařval vzteky a vyslal proti nepříteli ohnivou kouli, kterou byl nucen odklonit. Tím přerušil jeho soustředění na nepromíjitelnou kletbu, škoda už však byla napáchána.

“Tak, teď jen ty a ja, Vrjesobor,” ušklíbl se sovět. Napřáhl se k dalšímu kouzlu.

Odzbrojující zaklínadlo navzdory veškeré pravděpodobnosti přiletělo ze stejného místa, kde předtím stál Miroslav. Vřesoborovi nadějí a zároveň obavou poskočilo srdce nad představou, že po tom všem jeho učedník stále ještě dokáže bojovat. Tak silné věty dosud nikdo z mladých neovládal. A Vlkava to být nemohla, starala se o Svatopluka – to bylo stejně důležité jako bojovat. Přesně jak Vřesobor řekl, odmítal toho dne mít jakékoli ztráty. A přesto ve tmě stála postava s hůlkou neochvějně namířenou na nepřítele.

Sovět věnoval chvilku své překvapené pozornosti vlastní hůlce, která bleskurychle zmizela kdesi ve tmě. Potom pomstychtivě obrátil prokletou pistoli ke straně a zacílil s jasným záměrem vyřídit protivníka jednou přesnou a definitivní ranou.

Vřesobor využil toho rozptýlení a sehnul se k zemi. Bylo to tak prosté a přitom efektivní. Kámen zasvištěl nočním vzduchem a zasáhl čaroděje do hlavy. Na místě se zhroutil.

Na chvíli zavládlo napjaté ticho, ale sovět se neměl k žádným dalším trikům. Vřesobor se tedy pozorněji zadíval na siluetu ve tmě. Byl to Jessie.

* * *

Vřesobor zrušil gravitační pole před sebou a nechal kusy oceli točící se kolem sebe zpomalit a klesnout do hlíny. Pak pomalu vykročil kupředu.

“Pomoz Miroslavovi,” rozkázal suše. Jessie se zarazil. Čekal alespoň nějaký vděk. Mistr byl ale nepříjemně příkrý. “Já se postarám o toho čaroděje a jeho vojáky. Zapomenou, že tady kdy byli a vrátí se zpátky za hranice. Ať si to klidně na štábu přeberou jako dezerci.”

Musela to být frustrace z boje. Jessie se rozhodl na nic neptat a rychle přiklekl k Miroslavovi. Rychle zkontroloval životní funkce – dýchal, díky bohům. Jinak na tom byl ale mizerně, rychle ztrácel barvu, lehce se třásl a průstřel na břiše stále nepřetržitě krvácel, i když Miroslavova aura živete pracovala na rychlejším zhojení. Jessie k ní přidal pár vlastních kouzel, která se naučil ve Svarogově kruhu. Trvalo to malou věčnost, ale Miroslav se nakonec znatelně uklidnil a poddal se blaženému bezvědomí.

Ze tmy se vynořila Vlkava. “Jak je na tom?”

“Bude v pohodě,” odpověděl Jessie a dlouze vydechl. Pak se obrátil k Vřesoborovi. Rázně obcházel omámené vojáky a předváděl mistrovské kusy v oblasti mentální magie. Sověti jako náměsíční procházeli zdevastovaným polem, nasedali zpět na pěchotní transportéry, dosud pohyblivé tanky se začaly pomalu obracet. Nejpodivnější na tom bylo, že to vše probíhalo bez jediného slova.

Jakmile všechna vozidla s očarovanými vojáky za hučení motorů zmizely zpátky v noci, přišel Vřesobor blíž.

“Vy dva, pomožte mi to tady pořádně uklidit. Nechceme přeci, aby zítra někdo vyrazil na pole a našel tady takovouhle skládku.”

A tak se dali do práce.

* * *

Hotovi byli až když se obloha pozvolna začala rozsvěcet. Co se dalo, to přeměnili na zeminu a Vřesobor požádal matku Mokoš, aby vše přijala hluboko do své moci. Pozůstatky onoho nočního boje tak byly navždy pohřbeny hluboko v zemi. Pak dalšími zemními kouzly upravili pole takřka do původního stavu.

Nad ránem stanuli vyčerpaní a špinaví nad dokonaným dílem. Svatopluk se tou dobou začínal probírat, zatímco Miroslav stále zůstával hluboko v mrákotách.

“Přemístíme se zpátky k Plameni,” oznámil prostě Vřesobor. Měl toho všeho tak akorát po krk a nejvíc ze všeho jej frustrovalo uvědomění, že všechna tahle lopota nebyla ani zdaleka dost. Jiné okupační jednotky touhle dobou už pravděpodobně vjížděly do Prahy a on s tím nemohl nic udělat. Nikdo nemohl. Odpor byl přeci zbytečný, ba co víc, podnítil by okupanty k ještě větší tvrdosti. Jako málokdy si Vřesobor uvědomil svou výsadu čaroděje. Já můžu vzdorovat. Můžu po sobě zamést stopy tak, že se nikdy nikdo nic nedozví. Tak, jako to dělá celá naše čarodějná společnost po staletí.

A pak tu byla ještě jedna věc, která nezávisle na tom všem bublala uvnitř něj. “Jessie. Než půjdeš spát, promluvíme si.”

Teleportovali se na známou mýtinku v lese, což bylo nejblíž, kam se dalo ke Svarogovu plameni dostat magickými metodami. Vřesobor s sebou vzal Miroslava, a pak nechal zbytek cesty jeho tělo plout vzduchem. Svatopluk sebral dost síly na to, aby se přemístil sám, ale s poníženým výrazem celou dobu mlčel. Vřesobor mu rozuměl, dostat takový podlý zásah kletbou hned ze začátku bylo potupné.

Když došli zpět mezi stavení Svarogova kruhu, zrovna vycházelo slunce. Rozloučili se a Vlkava se Svatoplukem se naprosto strhaní vydali spát, Miroslava uložili na ošetřovně. Jessie zůstal rozpačitě stát, dokud mu Vřesobor nepokynul, aby šel s ním.

Vešli do hlavního stavení, kde dal mistr vařit čaj.

“Po dnešní noci bych tě měl poslat domů, Jessie,” promluvil konečně.

“Prosím, mistře?”

“To, co jsi předvedl, nebo vlastně spíš nepředvedl, bylo ponižující. Nedávno jsi řekl, že pořádně nevíš, kam patříš. Tady to přeci jen zřejmě opravdu není.”

“Ale vždyť… Pomohl jsem vám! Odzbrojil jsem toho černokněžníka, sám jste to musel vidět!” Jessie celý zrudl a začal přitom široce gestikulovat.

“A?” utrhl se Vřesobor. “Co dalšího jsi za celou noc udělal, zatímco všichni ostatní dávali v sázku svoje bezpečí? Bojovali! Chránili naši zemi, která, abych ti znovu připomněl, právě padla do rukou cizím okupantům!”

“Mistře, to není–”

“Mlč a nech mě domluvit,” zpražil jej Vřesobor přísným pohledem, s jakým se setkal v Kruhu málokdo. “Vložil ses do toho, jistě. Ale kdy? To je ta tvoje bezedná zabedněnost, kterou do tebe vtloukla kouzelnická společnost a já ji z tebe nedokážu vytlouct za žádnou cenu. U Svaroga, kdyby se tam ten čaroděj neukázal a neudělal z toho najednou kouzelnický konflikt, ty neuděláš nic! ”

V Jessieho očích se mihl strach. Vřesobor se ale v tu chvíli odvrátil a začal se věnovat čaji, aby nechal myšlenky trochu uklidnit. Teprve, když držel v rukou plný šálek, pokračoval.

“Myslíš si, že problémy obyčejných lidí jsou pod tvoji úroveň. Že jsme my kouzelníci něco víc, něco jiného, že žijeme v úplně odlišném světě. A to je naše největší chyba.”

Na chvíli se opět odmlčel a posadil se. Hněv z jeho hlasu se vytratil úplně a zbyl po něm jen tón unaveného zklamání. “Udělej si menší výlet, Jessie. Zajeď se podívat do Prahy. Nebudu ti potom bránit, aby ses sem vrátil, dám ti ještě další šanci. Ale sám v sobě si mezitím rozmysli, jestli to doopravdy chceš. A teď jdi.”

Jessie Tumblewood, zahanbený a se slzami na krajíčku, jen pevně sevřel rty a vyšel ven ze stavení.