Z úcty k ruce umělcově, z lásky k srdci přítele

Vždycky jsem miloval katedrály, tu majestátnost, rozmanitost a krásu, která zabrala stovkám lidí stovky let práce. Z úcty k ruce umělcově, z lásky k srdci přítele - potažmo s alternativním titulem Vyznání kamene - je mým vzdáním úcty právě těmto stavbám a jejich stavitelům. Ale i kdybyste vrcholnou gotickou architekturu neobdivovali tak jako já, věřím, že si v téhle povídce něco najdete.

♥ ♥ ♥

Ach, jak dobře si vzpomínám na ten den, kdy jsi pokládal na zem první základní kámen. Chtěl jsi být u toho, chtěl jsi sám vložit ruku na ten opracovaný kus skály a vdechnout mu svou vizi, svůj um a osobnost, jako bys toužil zanechat nějaký dojem, skromnější a lidštější než dílo, které jsi po sobě nakonec zanechal. Jak dobře si vzpomínám na ten den, kdy jsem poprvé poznala svět a ucítila život, který jsi mi dal. Byla jsem ztracená, bezradná, tmavý kámen uprostřed vymezené parcely a necítila jsem nic – ale z tvého srdce ke mně plynula taková jistota, že jsem ničemu z toho nevěnovala pozornost. Pomáhal jsi na zem položit osamocený první kámen, a přitom tvé oči už viděly vysoké věže, masivní oblouky, a okna, ach ta okna už tak jasně zářila svými barvami do noci skrze odraz v tvojí duši. Pokládal jsi základní kámen a zatím na tvém stole dávno ležely desítky nákresů nesoucí hodiny tvé práce, jež se stále odrážely v těch drobných vráskách pod tvýma očima, které už nikdy nezmizely. Jak jsem milovala ty drobné vrásečky a oči, jež mezi nimi vynikaly, vždy tak hluboké a přemýšlivé, jimiž jsi pokaždé prohlížel svoje dílo, a já byla pyšná, když v nich zazářilo světélko radosti, když ses čas od času usmál nad odvedenou prací a tvoje tmavé oči se usmívaly s tebou.

Vzpomínám si, jak jsi vzal do rukou kladívko s dlátem a do kamene jsi vytesal svoje jméno. Petr Parnský. Chtěl jsi, aby tam zůstal otisk tvé dlaně, jako by snad z každého růžku nadýchalo tvé umění, chtěl jsi, aby si tě lidé zapamatovali, ale já nemyslela na nic jiného, než že to jméno vrytím do kamene předáváš mně, abych jej nezapomněla já. A pro mě to jméno skutečně zářilo, ač mělkou brázdou vnesené do zdiva, víc než všechna barevná okna a zdobené oblouky, protože to jméno mi dalo život. Ne však pouze jméno, ale jeho význam, to, co v mém srdci vystihovalo, jsem milovala. Nebylo to pouhé jméno, které mě pozvedlo ze země, ale muž, který jej nosil, ten, co po večerech jako poslední odcházel ze stavby, když už dělníci zmizeli dlouhý den zapít v putykách, ten, co jako jediný dokázal cítit k tmavému kameni víc než povinnost. Miloval jsi mě, miloval jsi svou práci a pokaždé, když se tvá ruka dotkla zdi, jsem cítila tu něhu, jakou dokáže vyjádřit jen přítel, či snad otec.

Ty první dny jsou tak vzdálené, ale já si stejně dokážu vybavit pocity, které s sebou přinesly. Bylo to zvláštní, tak hrozně zvláštní. Tehdy jsem vůbec nic nechápala. Desítky lidí dupaly kolem a k prvnímu kameni rychle přibývaly další a další, z kamenů se začínaly tvořit náznaky zdí, zapouštěly se základy, a ta spousta lidí dupala a dupala dál a já se cítila nesmírně ztracená. Pamatuju se, měla jsem v sobě tenkrát takový pocit, že se ode mě něco očekává, že mám v tom shonu nějaké místo, jenomže jsem to nedokázala pochopit. Však jsem byla jen hrstka kamení, ne víc než prostý základ, v němž pouze tvůj zrak dokázal vidět zárodek krásy. To jediné jsem chápala – že nejsem sama. Možná to byly tvé sny, které ve mně vzbudily ten pocit nutnosti něco udělat, být něčím důležitá. Netušila jsem, jak to myslíš a mátlo mě to. Ale prosím, nevyčítej si to. Musela jsem ty pocity nejprve pocítit a nechápat, abych si později to vše mohla uvědomit. Teď už to všechno vím, a víc než cokoli si přeju moct ti to všechno říct.

Víš, Petře, já tvé pocity znám. Pronikaly ke mně kdykoli jsi vstoupil na staveniště, kdykoli jsi promluvil tím vyrovnaným hlubokým hlasem k dělníkům, pokaždé když jsi položil ruku na kámen. Všechno je to v těch zdech stále uchované, i po tolika letech. Ale až nyní mě napadlo… zda jsi někdy cítil to samé. Zda sis uvědomoval, že co děláš je daleko víc, než by si kdo v tu chvíli představoval. Jestli jsi věděl, že tvá práce nebyla jen výsledkem technického génia, ale především citu. Zajímalo by mě, zda jsi někdy věděl, co cítím.

A víš, já si myslím, že jsi to alespoň tušil. Cítila jsem z tvého srdce, že to pro tebe není jen pouhá práce jako pro stavaře, kteří ti pomáhali budovat sen. Znal jsi mě. Znal jsi každý ten kámen daleko lépe než muži, kteří jej nalámali v lomu. Položil-li by někdo jiný na zeď ruku, cítil by na kůži chlad, ale ty jsi z ní cítil teplo a matně rozeznával tlukot srdce. Viď že mám pravdu? Tohle bych hrozně ráda věděla. Znala jsem všechny tvé pocity, ale nikdy jsem nedokázala vycítit, zda ty znáš ty mé. Myslím, že jsi to před všemi tajil, že je to tak? Bylo to tvé drobné tajemstvíčko, které náleželo jen tvému srdci. Teď se mi vybavují ty letmé vědoucí úsměvy a jiskřička v očích, kdykoli na něco takového došla řeč. Určitě jsi to věděl. Věděl jsi, že co jsi stvořil, nebyla jen chladná práce technika. Byl to život zrozený pod něžnou rukou umělce, jako když pod štětcem malíře ožívá na plátně dívka a pro jeho oči se pousmívá, než opět zamrzne v zamýšleném výrazu, jako když dláto sochaře vysvobozuje ze skály člověka, nebo se pod prsty skladatele rodí melodie.

Tolik si toho teď uvědomuju, i když jsem si myslela, že už mám všechny myšlenky srovnané. Ale tak to přeci chodí, že? Na světě je stále co poznávat.

♥ ♥ ♥

Když vzpomínám, vracejí se mi i ty špatné věci. To se také stává, viď? Vidím před sebou ten obraz, slyším i zvuky. „Pozor!“ volají jedni. Druzí klejí. Cítím kolem sebe další dusot nohou. Jenom ty jsi mlčel. To vím moc dobře. V tom mlčení bylo ale cítit daleko víc než v těch výkřicích a nadávkách. Zřítila se dřevěná konstrukce kladkostroje a vzala s sebou část lešení. Stalo se to tak náhle a nečekaně, že jsem si vše uvědomila až o chvíli později, ale v té době jsem nechápala mnoho věcí. Myslím, že padající trám s sebou vzal i trochu zdiva. Asi jsem měla cítit bolest, ale já vlastně nevím, co to je. Viděla jsem, že se několik dělníků zranilo. Jednoho z nich museli vytáhnout zpod hromady dřeva. Jiného jsem zahlédla vléct bezvládnou nohu za sebou. Jenže jejich bolest jsem nechápala, necítila. Myslím, že to neumím. Ale vnímala jsem tu tvou, cítila jsem to zklamání, které se odráželo v tvých očích spolu s obrazem zkázy. Byla to první překážka na cestě, a moc dobře vím, že tehdy nespadlo lešení naposledy. Zvládl sis na to zvyknout, ale přesto tě to uvnitř bolelo. Ale stejně ses zase dal dohromady a šel vše napravit, pokaždé. Dokonce jsi podepřel onoho dělníka se zraněnou nohou. A chaosu jsi opět dal řád. To jsi vždycky uměl a já to obdivovala. Dokázal jsi hromadu kamenů proměnit na mistrovské dílo a dokázal jsi vše uklidnit a uspořádat, když kolem ležela kupa polámaného dřeva, které už nebylo k ničemu. Dal jsi všem zase naději, a hlavně jsi ji dal sobě. A díky tomu i mně. Kdykoli tě něco strhlo zpátky, dokázal jsi popojít o mnoho dál.

♥ ♥ ♥

Roky plynuly dál, a já začínala stále více vnímat věci. Stavba pokračovala a hromada kamení a základů se pomalu měnila v první zdi a podpěrné sloupy. Někdy to šlo lépe, někdy práce postupovala pomaleji, jako když přišly strašlivé mrazy a ve sněhu se nedalo pracovat. Necítila jsem chlad, hádám, že to je jako s bolestí. Místo toho jsem ale poprvé poznala osamění. Bývaly chvíle, kdy jsem pročekala dny a někdy i týdny, než ses opět ukázal. Lidé chodili kolem, šlapali závějemi a občas otáčeli pohledy k těm prvním několika zdem, ale jinak jsem byla sama. Nebyla jsem na to zvyklá.

Má první zima byla těžká. Ale víš, nebylo to tolik kvůli mně. Bála jsem se o tebe. Pokaždé ses ale zase objevil, někdy jen tak aby sis chvíli poseděl na kameni a podíval se na čistou oblohu, a já ti za to byla nesmírně vděčná. Pokaždé, když jsi přišel, jsem z tebe cítila nové myšlenky a pocity, ale jeden tam vždy přetrvával. Chtěl ses tak moc vrátit do práce. No a potom, když se zase začalo vracet jaro, lidé se probouzeli z chladné letargie zimních dní a dělníci se poprvé v novém roce s nesmělými slunečními paprsky v zádech dávali do práce, přišel jsi a usmíval se tak, že se rázem ztratilo všechno z těch ledových dní plných osamění. Rozhlédl ses a do plic nasál ještě stále chladný vzduch, ne však již mrazivý, nýbrž osvěžující a konejšivý, a s tím pohledem se ke mně vracela ta něha, kterou jsem znávala. Pryč byly dlouhé dny, kdy se kolem rozprostíralo jen to prazvláštní bílo a já tě neviděla klidně celý týden. Jako bych najednou zapomněla na všechno úsilí, které mě stálo tím vším projít, jako bych v jediném okamžiku a s jediným pohledem odpustila vesmíru, že mě donutil tohle zažít. Dnes už ale vím, že každý ve svém životě musí poznat tohle prvotní osamění, aby se dokázal postavit na vlastní nohy, že?

Zimy přišly znovu. Postupně jsem si začala zvykat na ten koloběh, v němž se všechno okolo otáčelo, a postupně jsem ho i přijala. Jenže další zimy už byly zvladatelnější, protože jsem alespoň věděla, co se děje. A vždycky mě dál táhlo vědomí, že s jarem se vrátíš stejně jako ptáci, včely i zeleň na stromech, znovu se s tím nádherným úsměvem rozhlédneš po svém díle a s novou silou se vrátíš do práce. A vždycky jsi také přišel. Vždycky ses usmál a rozhlédl.

♥ ♥ ♥

Petře, za jednu věc se ti musím omluvit. Žárlila jsem. Vím, že jsem měla být šťastná a radovat se z tvé radosti a také to tak chvíli bylo, jenže pak jsem cítila věci, které jsem nechtěla, a vím to. Ale přesto v tom prvním okamžiku bylo něco magického. Základní kámen už dobrých deset let stál na svém místě i s vyrytým jménem a já si myslela, že pomalu začínám rozumět světu. Pak jsi jednou s koncem jara přišel, sám, bez ostatních dělníků, ve tváři jsi měl takový tajuplný úsměv a v rukou jsi nesl balíček bílé látky. Zastavil ses u mě a poodhrnul látku. Řekl jsi jenom ta prostá tři slova, ale i to stačilo k tomu, aby se pro mě na chvíli zastavil čas. „Tohle je Vilém.“ A já v těch bílých peřinkách spatřila spící tvářičku malého chlapečka. Tenhle pocit se těžko vysvětluje, možná proto, že tenkrát jsem mu ještě úplně neporozuměla, anebo i proto, že to bylo něco, co sis tak trochu střežil v sobě a já ti to nechtěla brát. Je mi líto, že nikdy skutečně nepoznám, jaké to tenkrát bylo pro tebe. Ten jediný okamžik, to prosté představení a čistota, jaká dýchala z dítěte ve tvém náručí, z tvého dítěte, to vše ve mně přesto zůstane navždy.

Dívala jsem se na chlapce, drobné ručičky deroucí se zpod peřinek, slepená očka ještě ne docela připravená pohlédnout na svět kolem sebe, čistou neposkvrněnou kůži, a viděla jsem v něm stejný základní kámen, jaký mi před těmi lety dal život. Bylo to další z tvých děl, výsledek letitého úsilí a zbožných přání a já věděla, že i v tom chlapci navždy bude žít jméno Petr Parnský. V ten jeden okamžik jsem v něm viděla sebe a viděla jsem v něm i tvou lásku, jíž jsem pociťovala od samého počátku.

I když to bylo možná přesně tím, co nakonec přineslo ty nepříjemné pocity. Nemluví se mi o tom snadno, avšak myslím, že jsem to tvému synovi dokázala nakonec vynahradit. Ale přiznám se, ty první roky s ním pro mě byly zvláštní. Ani ty jsi nedokázal věnovat stejnou pozornost dvěma tolik důležitým věcem a ono droboučké děťátko, z nějž se pomalu stával chlapec, si v těch dnech a měsících vyžádalo tvou péči jako první. Na stavbu jsi chodil méně a já byla opět zmatená. Cožpak ti nezáleželo na tvém díle? Jak bylo možné, že jsi ty úsměvy a něhu mohl věnovat také někomu jinému? Jako bych náhle pohasla a stala se méně důležitou a jedinečnou.

Teď už vím, jak ty myšlenky byly zrádné a mrzí mě, že jsem ti v tomto nedokázala porozumět. Mrzí mě, že jsem se vůbec kdy cítila tak, jak tomu v té době bylo. Zpět už to vzít nemohu, ale přísahám, že jsem tu křivdu napravila, jak nejlépe jsem dokázala. Snad je to alespoň nějakou útěchou. I když stále tak nějak podvědomě cítím, že by ses na mě stejně nedokázal za něco takového zlobit. Daroval jsi mi lidskost a její součástí jsou i pocity, za které nejsme rádi. I to jsem potřebovala časem pochopit.

♥ ♥ ♥

A roky šly zase dál, jako ostatně vždy. Nikdy nepřestaly nadále ubíhat, přicházet a mizet, stejně jako lidé. Jak Vilém rostl, stále víc jsi ho brával s sebou na stavbu, aby se ti díval pod ruce, učil se chápat tvé řemeslo a seznámil se s tím prostředím. Dělníci ho měli rádi, poznala jsem to na nich, chodili kolem a povídali si s ním, rozptylovali jej, když měli volno, potajmu ho učili kdejaké rošťárny a on díky tomu stále víc doopravdy pronikal do toho světa plného kamení a tvrdé práce. A dělníci měli rádi i tebe, Petře, a respektovali tě, i když to sám dobře víš. Myslím, že si nemohli přát lepší vedení, než jaké jsi jim dal ty.

Nevím přesně, kdy to bylo, ale v jednu chvíli jsem konečně prozřela a pochopila, jak jsem tobě i tvému synovi ošklivě křivdila. Možná jsme se setkali pohledy, snad položil svou ruku na kamennou zeď, nebo se zatoulal hlouběji mezi rostoucí sloupoví, kam nesměl chodit, protože to bylo příliš nebezpečné. Vím ale to, že jsem v očích tvého syna spatřila to stejné veselé světýlko nesoucí zvědavost, touhu i odhodlání, že jsem v jeho rukou ucítila stejnou něhu, laskavost a tvořivost, a že jsem z jeho srdce ucítila lásku. Byl po tobě, to nikdo nemohl popřít, a tvá práce ho skutečně bavila. Vnímal tvé pocity stejně dobře jako já, aniž by si to ještě plně uvědomoval, a díky tomu našel cit pro dílo. Byl ti už od začátku tak podobný, a přitom byl jedinečný. A já pochopila, že ho přeci dokážu milovat.

♥ ♥ ♥

Svět dokáže být krutý. Nejvíce mě mrzí, že je to pravda, se kterou nedokážu nic udělat. A mrzí mě i to, že to každý jednou musí zjistit. Kdyby to lidé nevěděli, třeba by se pak té krutosti nepoddávali. Ale už dávno nejsem naivní.

Byla tmavá noc, měsíc se skrýval za temnými mraky a město kolem spalo. Slyšela jsem hlasy, cítila kroky. Přišli nějací lidé, v rukou měli nože, pochodně a uhlové barvy. Ve spěchu začali na zdi psát velké nápisy, stále se ohlížejíce, zda je nikdo nemůže přistihnout. Z jejich rukou jsem necítila nic z té známé lásky tebe, mého stvořitele, ani poctivou a upřímnou píli pracantů. Byl tam vztek, pražádné konejšivé teplo, nýbrž řezající žár, chtěli ničit a bouřit se. Mnoho věcí jsem za ta dlouhá desetiletí pochopila, ale tomuto ničení jsem nikdy neporozuměla a ani rozumět nechci.

A pak, netuším, jakým vedením osudu, zazněl nocí tvůj pevný hlas. „Zanechte toho ničení! Váš vztek nemá nic společného s tímto místem.“

Poznali tě a zalekli se, když jsi vystoupil do světla jejich pochodní. Bylo jich víc, měli zbraně a byli rozezlení, jenže ty ses přesto nebál a vystoupil tam, abys mě chránil. Nezáleželo ti na politice, na malicherném vzteku lidí, kteří s něčím nesouhlasili, ty jsi byl umělec a otec, a to bylo pro tebe nade vše.

Rozmýšleli, zda ti ublíží, to jsem si jistá. A ty víš, jak strašně moc jsem se o tebe tu noc bála. Ty jsi ale strach neměl.

„Když mi ublížíte, všichni budou brzy vědět, co se stalo, a už nikdy neuniknete,“ řekl jsi. „Ale já s vámi nemám žádnou křivdu. Domluvme se, radím vám, jděte po svém a katedrálu nechte na pokoji.“

Těch několik vteřin mi připadalo jako hodiny, než se ti zvláštní lidé pomalu začali stahovat, a pak přeci jen zmizeli v noční tmě a stínech města. A já byla vděčná tobě, že ses za mě postavil, a vděčná vesmíru, který tě v pravou chvíli přivedl.

♥ ♥ ♥

Čtyřicet let. Když to řeknu takhle, působí to ještě neuvěřitelněji. Pro vás lidi je to hodně, nemám pravdu? Čtyřicet let soustavné práce a odhodlání, čtyřicet let jsi ty mě sledoval růst a já tebe stárnout. Viděla jsem první stříbrné vlasy, které se zaleskly na tvé hlavě, znala jsem každou vrásku ve tvojí tváři, jak se postupně tvořily, přibývaly a barvily tvůj obličej moudrostí a zkušenostmi věku. Viděla jsem, jak se svěží a energický dospělý muž pomalu změnil ve starce. A přesto to pro mě byla jen část dlouhé existence, kterou zase nikdy nebudete mít šanci plně pochopit vy lidé.

Zeslábl si na těle, to bylo zřejmé. Ale tvůj duch stále žil a dýchal tou samou silou, jako když jsi se stavbou začínal. Roky dřiny a strastí unavily tvé ruce a vybělily tvoje vlasy, ale uvnitř ses nikdy nevzdal, nikdy jsi nepolevil, žil jsi, tvořil a miloval až do konce. A za to tě, Petře, budu navždy obdivovat.

Čím dál víc jsi přicházel sám nebo s Vilémem, který po tvém boku vyrostl v silného mladého muže bujícího životem. Věděl jsi, že už ti nezbývá moc času, čemuž jsem taky porozuměla až dlouho poté. V tu dobu jsem měla za to, že všechny věci navždy zůstanou tak, jak je znám, že se přeci nic nemůže změnit. Ale to byla jen iluze pramenící z nezkušenosti. Ty sis to uvědomoval. A stejně mám pocit, že až do poslední chvíle jsi mi to tajil, abys mě uchránil té bolesti. Celou dobu jsi mě chránil.

Ale hlavně jsi pak chtěl být se mnou a se svým synem. Chodili jste spolu po stavbě, ty jsi klidně i hodiny vyprávěl a Vilém napjatě poslouchal tvoje slova, která nesla váhu. I já poslouchala. Společně jste procházeli každičký roh, každý sloup, kontrolovali ty nejmenší detaily, kterých si stejně nikdo kromě vás dvou nikdy nevšimne, poupravovali jen s dlátem a kladívkem malé nesrovnalosti, nebo jen dýchali atmosféru místa, kterým jsem se stávala. To jsem necítila pouze jediný pár milujících rukou, ale dva, otce a syna, kteří svůj život, lásku a péči věnovali jedné stavbě, která je měla přežít.

Jednoho dne jsi přišel pouze sám. Zapadalo slunce a opíralo se o vrcholky rostoucích zdí, pevných lešení a důmyslných kladkostrojů. Byl podzim. Vzpomněla jsem si na jarní den, kdy jsi takhle přišel a v rukou držel nemluvně. To byl symbol začátku něčeho nového. Ten den tehdy na podzim, aniž bych to tušila, byl znamením něčeho, co končí. Vylezl jsi po lešení, i když už ti chůze a obzvlášť lezení po žebřících nedělaly dobře, prošel ses skoro dokončenými síněmi, vyšel po masivních nedokončených schodech. Rukou jsi pohladil chladné kamenné zdi, v nichž jsi cítil tlukot srdce. Pak ses dlouho díval do slunce, než zapadlo úplně. Usmíval ses.

Toho dne jsem tě viděla naposledy.

♥ ♥ ♥ ♥ ♥

 

Sdílím tvoje pocity, Viléme. Tak jako jsem sdílela pocity tvého otce. A věř, že mi byl otcem stejně jako tobě. V těch dnech jsem ti rozuměla jako nikdo jiný, protože i pro mě to byla první opravdová ztráta a náš svět se v tu chvíli nenávratně změnil. I když jsi to přede mnou nikdy nevyslovil napřímo, nějak jsem věděla, že už se nevrátí. A museli jsme to přijmout.

Je mi líto, že jsi v té době nevyhledal moji společnost, protože snad by se nám ten zármutek snášel lépe společně. Či snad bych ti jen svou přítomností připomínala něco, o co jsi přišel a všechnu tu tíhu, která teď spočívala na tvých ramenou? To si nejsem jistá. Doufala jsem ale, že přijdeš, protože já v tu chvíli podporu potřebovala. Jen věz, že ti nic nevyčítám.

Nejhorší na tom všem jsou nevyřčená slova a myšlenky, které zůstaly navždy pohřbené v našich myslích, nikdy už nemající najít sluch člověka, kterému byly určené. Věřím, že i ty stejně jako já, bys svému otci rád řekl ještě tolik věcí. Víš, jenže ty jsi mu zvládl ve svém životě skutečně něco říct, zatímco já byla odkázaná pouze na pocity a ani nevím, zda je ode mě někdy doopravdy cítil, i když věřím, že ano. A věřím také, že když jsi práci na stavbě převzal, cítil jsi totéž. Tedy… možná ne to samé, jako tvůj otec. Protože nikoho už nebudu schopná milovat tak jako jeho. Přesto jsem tebe milovala a milovala jsem tě jinak, protože ty jsi nebyl svým otcem. Měl jsi jeho píli, chytrost i vůli, ale kde on býval vždy klidný a vyrovnaný, ty jsi byl energičtější, ráznější a rozhodnější a z tvých úsměvů zářilo jiné světlo. Oblíbila jsem si ty úsměvy zase jiným způsobem. Ale lhala bych, kdybych zamlčovala smutek, který mě ovládal, když jsem si vzpomněla na ty, které už nikdy neuvidím jinak než v myšlenkách.

♥ ♥ ♥

Trvalo to nějakou dobu, než ses za mnou vrátil a přijal svoji zodpovědnost a já ti to nemám za zlé. Všichni potřebovali čas. Pak se ale všechno naráz obrátilo a já zase byla chvíli zmatená. Když jsi přišel, v rukou jsi měl všechny plány, některé tvého otce, jiné tvoje, pohled jsi měl zarputilý a soustředěný a hned ses pustil do řízení. Stejně jako tvůj otec jsi dal chaosu řád, ujal ses opratí, dal dohromady dělníky a vše uvedl znovu do chodu. Jenže jsi to přeháněl, víš to? Na stavbě jsi často i spával, protože jsi vyčerpaný usnul, než ses zvládl vydat domů, osobně jsi musel dohlížet úplně na všechno, dával sis jen krátké nezbytné přestávky na tu trochu jídla a vody, které jsi potřeboval k přežití, pořád jsi s někým mluvil nebo hleděl do nákresů, poupravoval je a vytvářel nové. A přitom ses celou tu dobu díval tím odhodlaným a tvrdým pohledem, kterému jsem nerozuměla. Pracoval jsi, jako bys za těch několik týdnů chtěl dokončit celé dílo svého otce sám, cítila jsem z tebe tu hrozivou touhu, která ti málem dávala sílu vytahat všechny ty těžké kameny na místo vlastníma rukama.

Dnes už tomu rozumím. Vrhl ses do práce, abys konečně zapomenul a mohl jít dál, abys utekl všem těm trýznivým myšlenkám. Přepracovával ses a mluvil s ostatními, jen abys nemusel trávit čas ve vlastní hlavě. A také jsi opravdu chtěl z celého srdce dokončit dílo svého otce, to vím. Ach Viléme… Mrzí mě, že jsem ti tenkrát nemohla více pomoct či ulevit tvým pocitům. Hned bych vzala část tvého smutku na sebe a skryla jej kdesi v těch masivních zdech, kdyby to bylo možné. Ty zdi by si s ním poradily. Ale jak se má s tím vším vyrovnat samotný člověk?

Jsem ráda, že jsi nakonec polevil, protože ta námaha by tě zničila snáz než všechny tvé myšlenky a pocity. Jednoho dne jsi prostě zastavil, probudil se. Byla noc a ty jsi přišel sám, tak jako to dělával tvůj otec. Dělníci měli v té době volno. Byla jsem napjatá, co uděláš, ale ty jsi jen prošel dovnitř, sestoupil dolů a zastavil se u základního kamene, který v sobě nesl zašlé jméno, které pro nás oba tolik znamenalo. A jen jsi mluvil. Nevím, jak dlouho to bylo, ale pamatuju si každé tvoje slovo. Všechna zůstala uložená ve zdech a kamení, jako by tam byla vytesaná vedle toho jména. A tam také zůstanou uložená navěky, neboť těm zdem byla určená, a určená byla především tvému otci. Tu noc jsi ze sebe konečně dostal všechny svoje pocity a já jsem poslouchala, poslouchala jsem napjatě každé slovo a přítmím okolo tě objímala kolem ramen, abych ti dodala podporu. Nechala jsem tě to konečně všechno říct a ulevit tak znavené mysli mladého muže, na nějž toho bylo příliš.

Když jsi skončil, chvíli jsi jen tak seděl a já čekala, jestli máš na srdci ještě cokoli dalšího. Vždycky jsem tam byla pro tebe. Jak jinak bych mohla kdy vyrovnat bezpodmínečnou lásku a starostlivost tvého otce? Místo dalších slov ses jen pomalu zvedl a do rukou vzal dláto s kladívkem. Několik minut se ozývalo temnou nocí melodické cinkání zvonkohry stavitele. A s posledním tónem se do staleté skály vpilo další slovo nesoucí váhu větší než všechny ty zdi okolo. Pod prvním ze jmen přibylo další. Vilém.

♥ ♥ ♥

Ale i když jsi překonal tu první velkou bolest a dokázal jít dál, snad dokonce silnější než předtím, tvůj život nebyl jednoduchý. Každý den jsem shlížela dolů a pozorovala tvoje strasti, s nimiž ses mi občas i sám od sebe svěřoval, když tě nikdo jiný neslyšel. Věděl jsi, že poslouchám, že ano? Anebo sis to alespoň přál. Či naopak doufal, že tě doopravdy nikdo neslyší, aby sis mohl dovolit vyjevit své pocity? Neboj se, já tvé myšlenky neprozradím.

Bylo toho na tebe příliš, to bylo zjevné. Převzal jsi úděl svého otce, který byl skutečně velikým mužem, a přitom jsi byl ještě mladší nežli on, když tenkrát pokládal základní kámen a tesal do něj svoje jméno. Setkal ses nejen s těžkým údělem vedení tak grandiózní stavby, ale i se stínem člověka, který přišel před tebou. Věř mi, když říkám, že ses s obojím zvládl vyrovnat skvěle. Ale podepsalo se to na tobě, já vím.

A nebyla lehká ani doba, v níž jsi byl nucen žít. I když těžko říct, zda jsou některé doby skutečně lehké. Kouzlo je se tím nenechat zlomit a pokračovat v tom, co děláme. Jenže někdy už to začíná být příliš. Pamatuju se, jak jsi mi vyprávěl o královském dvoře. Prý jsi tam byl vítaným hostem jako dvorní architekt a lidé si vážili tebe i tvých rad. Politice jsem nikdy nerozuměla, ale ty jsi to vždycky dokázal tak hezky povídat, že mi to vlastně nevadilo. Byl tu král, byli tu šlechtici kolem něj, a pak tu byli lidé, kteří s králem nesouhlasili. A nakonec ti, kteří se nepřikláněli na žádnou ze stran, pokud tomu tak můžu říkat. To jsi byl třeba ty. To byla další z věcí, které ti předal otec. Byl jsi umělcem a tobě nenáleželo míchat se do sporů ostatních. Měl jsi své dílo a svůj úděl. Měl jsi mě. Přesto se nedá popřít, že rozpolcená doba si na tobě vyžádala hodně.

A tak to šlo další roky. Práce, stavební plány a nákresy, kladkostroje, lešení, dělníci, starosti na královském dvoře a kolující řeči o nespokojenosti a povstání. A mezi tím vším zaklíněný ty, Vilém, stavitel. Tohle už nebyl chaos, jemuž bys dokázal dát řád, a možná by to nesvedl ani Petr. Dokázal jsi ale vytrvat. To obdivuju.

♥ ♥ ♥

Jestli jsi mě něco naučil, Viléme, a ani si to možná neuvědomuješ, bylo to nežárlit. Byl jsi to ty, kdo mě tenkrát donutil si uvědomit, že jsem vůči tobě, když jsi byl ještě malý, a tvému otci nebyla spravedlivá. A byl jsi to ty, kdo moje pocity opět podrobil zkoušce a já tentokrát obstála. Byla jsem skutečně šťastná. Kvůli tobě.

Když jsi Markétu poprvé přivedl před zpola dokončenou stavbu, byl to krásný pocit. Viděla jsem na vašich tvářích upřímné úsměvy, když jste pohlíželi jeden na druhého, a pak zase na vyrůstající zdi, sloupy a první střechy. Ani jsi nemusel nic říkat a já vše pochopila. Cítila jsem tvoje pocity, které ke mně pronikaly a věděla jsem, jak jsou podobné těm, které jsi choval ke mně, a přesto tak rozdílné. Miloval jsi ji. A pokud můžu soudit, i ona tebe. Byl to jeden z těch vzácných případů, jako by jej někdo donutil ožít ze starého příběhu. A já konečně věděla, že se o tebe má kdo postarat, že můžeš svoje pocity sdělovat živé ženě a ne jen nedokončeným chrámovým zdem. Od té chvíle jsem slýchala o tvých myšlenkách, o životě u dvora a o tvé práci méně, ale nevadilo mi to. Byla jsem šťastná, protože jsem věděla, že jsi své štěstí našel i ty. A nic jiného jsem si nepřála.

Plynul další čas, atmosféra ve městě byla stále hustší, ale ty jsi to vnímal méně a díky tobě i já. A byla jsem za to ráda. Jsem na tomto světě příliš dlouho na to, abych se zabývala všemi křivdami, které se kolem mě dějí. Daleko raději se pak upínám k osobním prožitkům a lidem, na nichž mi záleží. Je mi to bližší. Ty s Markétou jste byli jedněmi z nich. A ani ti nedokážu popsat, jak jsem uvnitř zářila, když jste nakonec své spojení před lidmi, před nebesy a přede mnou nadobro stvrdili. Ve vší té těžkosti sis zasloužil radost.

Nevím, proč jste nikdy neměli syna, jako tvůj otec. Možná jsi děti nechtěl, protože ses bál, že bys je nechal projít vším, co zatěžovalo v životě tebe. Možná to jednoduše nebylo možné, a pak je mi to opravdu líto. Nebo jsi to jednoduše nestihl. To především mě mrzí.

♥ ♥ ♥

Jestli na něco opravdu nerada vzpomínám, je to ona noc. Ty víš, kterou myslím, Viléme. Už předtím jsem se tolikrát bála. Nedokázala jsem si ale představit tu strašlivou hrůzu, která mě tehdy prostupovala. Bála jsem se, tak strašně jsem se bála, Viléme… Bylo to poprvé a jedinkrát, kdy jsem měla skutečně strach i sama o sebe. Vím, strach je také přirozenou součástí světa. Vám lidem pomáhá přežít. Ale je mi líto každého, kdo musí zažít něco takového.

Hořelo. Hořelo a kolem se rozléhaly hlasy stovek a možná tisíců lidí, kteří dupali ulicemi a otřásali tak celým městem, jako by měl přijít Soudný den. Nevím, kdo tehdy ten oheň založil. Nevím, jestli to bylo záměrně, či se ničivé plameny rozšířily samy. Ten den přetekl pohár nespokojenosti a lidé se vydali zabíjet. Vydali se ničit. Vydali se svrhnout krále. A mně to bylo jedno.

Nic nesešlo na noční tmě, která vybízela ke spánku, oheň zářil jako druhé slunce, které si lidé strhli z nebes, ale nedokázali s ním zacházet. Všechny domy kolem zachvátil požár a já se poprvé vážně bála o sebe. Bála jsem se o tvou práci a o práci tvého otce. V jediný den mohlo padesát let úsilí přijít vniveč. A pro co…? To nikdy nepochopím.

Když chci, dokážu živě vidět ty plameny, které mě obestupovaly ze všech stran a já měla dojem, že takhle vypadá peklo. To hučení bylo téměř nesnesitelné a já byla jedině ráda, že nedokážu cítit spalující žár, který by pro lidi byl skoro jistě smrtící. A stejně, i když zuřící inferno hltalo domy okolo, lámalo trámy jako větve v ohništi a z města pomalu tvořilo pohřební hranici, byli tam lidé ukazující nesmírnou odvahu. Byl jsi tam ty.

Byla jsem dezorientovaná a skrze kouř bylo sotva patrné nebe nad námi. Nevěděla jsem, kde jsi, ale cítila jsem tvou přítomnost. Vrhl ses sám do jícnu vulkánu a lidé tě následovali. Slyšela jsem tvůj hlas, který volal příkazy, odlišné od těch přátelských pobídek a volání nahoru na lešení za teplých letních dní. Dal jsi ty lidi dohromady, abyste se postavili zkáze. I v tak strašlivém chaosu jsi dokázal najít alespoň nějaký řád a vytrvat. A to vše jen proto, abys mě ochránil. Nesměl jsi nechat plameny zničit tvé a otcovo dílo. A to ti dávalo sílu třeba skočit přímo mezi plameny, jen pokud bys tím něco dokázal. Bála jsem se, že to uděláš.

A pak jsem tě konečně našla. Pohyboval ses rychle, nikde ses nezdržoval, protože každé místo se v mžiku mohlo stát plamenným chřtánem samého ďábla. Spolu s pár dělníky a obyvateli města jste zaháněli plameny od lešení, střech a zdí nedokončeného chrámu s pomocí věder vody, které jste si rychle podávali, ze všech sil jste hasili či odstraňovali hořící kusy domů a tvořili kolem stavby bezpečný koridor. Při tom všem vás chránily jen šátky na obličejích proti dýmu a nezdolná lidská vůle.

A pak ses musel až příliš přiblížit ke zdi chrámu zesláblé náporem vražedného žáru. Upozornil tě praskot lešení, zaslechl jsi bolestný výkřik kamení, ale už jsi nestačil nic dělat. Vím, že jsem něco udělala, jen si nejsem jistá, jestli to bylo vědomě, či se to stalo jednoduše vedením ruky osudu. Když se řítilo lešení, praskl i jeden z nedostavěných vnějších sloupů a při pádu se zapřel o zeď nad tebou. Bylo to jako bych tě zakryla vlastní rukou a nechala všechno to dřevo a kamení zřítit se na ni, zatímco ty jsi zůstal v bezpečí. Tak jako ty jsi ochraňoval mě, já tu noc zachránila život tobě. I když doteď nevím, jak se to stalo.

♥ ♥ ♥

Toho dne se změnil svět a nebyl to tentokrát jen ten náš ale úplně celý. Přesto, i když celým městem vládl vztek a chaos, a ti, co svrhli krále, sotva začali přebírat zakrvácené opratě zlomeného státu, šeptali si lidé o zázraku u zdí chrámu. Ráno přišli alespoň pokusit se najít tvé tělo. A místo toho tě nalezli živého a prakticky nezraněného v mém kamenném objetí. Vše nasvědčovalo tomu, že jsi tu pohromu neměl přežít, Viléme, ale společně jsme dokázali vzdorovat i osudu. Jistě, stálo to velkou část zdi, jeden sloup a kus lešení, ale to pro mě byla jen pramalá oběť za tvůj život.

A tak se město vzpamatovávalo z té krvavé a ohnivé rány, zatímco ty jsi vstřebával šok a setkání se smrtí, které jako zázrakem nepřišlo. Tou dobou jsem cítila smíšené pocity. Byla jsem vděčná za tvé přežití a láskyplně sledovala, jak se zotavuješ, ale přitom jsem kolem sebe viděla jenom ruiny a ohořelé zbytky domů, k nimž jsem mohla patřit. Viděla jsem zkázu, kterou napáchali lidé toužící po krvi jiných lidí, a byla jsem vlastně naštvaná. Byla jsem zvyklá na lásku a něhu, kterou mi svým chováním vštípil tvůj otec, vnímala jsem svět jako umělecké dílo podobné tomu, jímž jsem byla sama, znala jsem tvrdou práci a umění tvořit. Tahle touha po ničení mě rozčilovala a rozčiluje dodnes, když si na ni vzpomenu. Proč ti lidé nemohli také něco vyrobit? Anebo snad byl svět natolik krutý k nim, že neměli jinou možnost, než šířit tu krutost zase dál? Těmito otázkami jsem se během svého dlouhého bytí zabývala mnohokrát a jakkoli jsem si myslela, že jsem se lidem naučila porozumět, není asi mým údělem chápat všechny stránky lidskosti. K tomu jsem stvořena nebyla.

A ani ty jsi k tomu asi stvořen nebyl. Koneckonců, vzešli jsme oba ze stejného otce, jehož srdce bylo naplněno láskou, pokorou a moudrostí. Lidé, kteří onoho osudného dne zapříčinili tolik smrti a ničení, od nás byli nesmírně odlišní. Vypozorovala jsem ale, že v tom chování může být cosi jako vliv nějaké vlny. Většina z těch, kteří za plamenné noci šli ve stopách rozlíceného davu, jako by brzy poté procitli a vrátili se ke svým normálním životům. Někteří z nich přeci jen něco vyráběli, tvořili, žili a milovali. Snad je tolik ovládla doba.

♥ ♥ ♥

Ale ačkoli mě bolí to přiznat, ani ty jsi nebyl bez poskvrnky. Stal jsi se obětí světa, v němž bylo pro poctivého laskavého člověka těžké přežít, a nakonec jsi přeci jen podlehl. Měl své chyby i tvůj otec a jsem v myšlenkách na něj zaslepena krásou těch vzpomínek? Nejsem schopná si to uvědomit. U tebe jsem to bohužel vnímala víc.

Jak plynuly další roky a nová vláda se pokoušela trochu krkolomně upevnit svou moc, z tebe stále víc odcházela životní síla. Nebylo to vidět ze dne na den, ale čas přeci jen pomalu ukázal rýhy po svých zubech. Dál tě hnala už jen jediná myšlenka. Dokončit stavbu, dokončit dílo svého otce, zanechat po sobě na tomto nespravedlivém světě nějakou stopu. Na ničem jiném už ti nezáleželo a nezáleželo ti už ani na sobě samém. Jak ráda bych tě nechala nahlédnout do svých pocitů, abys sám sebe dokázal vidět tak, jak jsem tě vnímala já. Abys mohl pohlédnout do očí mladého zasněného chlapce, který zbožně hledí na tyčící se sloupy, zdi a vitrážová okna. Abys viděl tak jako já odhodlaného muže, který se hrdě rve se vším, co mu život postaví do cesty. Ukázala bych ti to světlo ve tvých očích, přetrvávající lásku ve tvém srdci a nezlomnou sílu tvého těla. I když ty jsi dennodenně hleděl na kameny desetkrát vyšší než ty sám, to já vzhlížela k tobě a k tvému duchu, v němž stejnou měrou žil tvůj otec, stejně jako něco zcela jiného, vlastního a krásného.

Věřím, že i Markéta, kdyby mohla, by tě nechala takto nahlédnout do svých pocitů. Vždycky stála při tobě tak jako já a nikdy se na tebe nezlobila, ani když ses opilý potácel domů po odbytí půlnoci. V alkoholu jsi našel alespoň dočasné řešení svých problémů, a i když jsem věděla, že tak dokážeš zvládat tu tíhu o něco lépe, nedívalo se mi na to lehce. Doufala jsem, že je to jen další z přechodných období, z nichž dokážeš procitnout. Jenže svět se opět měnil a ty už ses s ním změnit neměl.

♥ ♥ ♥

Když tenkrát přinesli před chrám tvé tělo ve vyřezávané rakvi, jako by se do mě na místě zaryla mrazivá čepel a nebyl, kdo by ji vytáhl ven. Odmítala jsem uvěřit, doufala jsem, že jde o pouhý sen… Jenže já snít nedovedu. Tak moc jsem si přála, abych toho byla schopná. Když nás opustil tvůj otec, tušila jsem, co mělo přijít. Jenže tohle… Nemělo se to stát tak náhle.

Kolovaly řeči, že ses příliš opil a začal sis s nesprávnými lidmi, vojáky jednoho šlechtice, o němž jsme měli ještě slyšet. Nepoznali, kdo jsi. Sami navíc neměli hlavy příliš čisté. A tak se stalo, že před dveře nedokončené katedrály přišel smuteční průvod. Nejraději bych ho byla všechen vyhnala. Bolelo to, Viléme, tak strašně moc to bolelo a ty už jsi tam nebyl, abys mi mohl v mé bolesti pomoct, dál mě chránit.

Když hledím zpátky, říkám si, že se mě život rozhodl v ten den seznámit s krutou, ale pravdivou lekcí. Jakkoli si myslíme, že jsme připravení na to, co přijde, jakkoli se cítíme v bezpečí, ty největší rány mohou přijít bez varování a bodnout nás do zad mrazivou čepelí. Mrzí mě to kvůli tobě, Viléme, a tvé práci. Kdybych měla mluvit o spravedlnosti, nezasloužil sis to. Nezasloužil sis nic z toho, co se ti v životě přihodilo, jenže tak to nefunguje. Věci se jednoduše dějí. Za dobu mé existence se jich událo už hrozně moc.

A je tady tolik věcí, které jsem si přála ti kdy říct, stejně jako jsem tolik slov chtěla věnovat tvému otci. Především, že jsi nikdy nemusel nikomu nic dokazovat, byl jsi úžasný takový, jaký jsi byl, a já tě milovala přese všechny strasti kvůli tvojí duši, která se rvala se světem až do poslední chvíle tak statečně… Doufám alespoň, že teď jsi konečně našel klid. Odpočívej, Viléme. Spi a věř, že po tobě na světě zůstala památka na stovky dalších let, památka vytesaná do základního kamene, do mého srdce. Nezapomenu na tebe.

♥ ♥ ♥ ♥ ♥

 

Nesnášela jsem tě, Arture. Alespoň ze začátku. Když jsi po necelém roce, co stavba stála bez povšimnutí, převzal vedení práce, byla jsem pořád naštvaná. Ten čas mi nestačil k tomu, abych se dokázala plně vyrovnat se svými pocity, zlobila jsem se na nespravedlivý svět, oplakávala jsem ztrátu druhého muže, který mi dával život, byla jsem naštvaná na všechny lidi. Všechno, co jsem cítila, se pak přeneslo na tebe a je asi jedině dobře, že jsi to ještě nedokázal plně cítit a chápat.

Petrův rod skončil a já měla pocit, že s ním i všechno, co jsem znala. Během té doby, co na stavbě nikdo nepracoval, jako bych se vytrácela, a život, který mi věnoval Petr, pomalu bledl. A já se snažila z toho obvinit kohokoli, jen abych tu beznaděj pomohla usměrnit.

Revoluce zničila sama sebe a svět se začal znovu hroutit. V takové chvíli je potřeba, aby se opratí chopil někdo rázný a schopný, a přesně to se stalo. A tak měla země nového krále, který přišel, aby pomohl zachránit situaci a s ním přišel i nový dvorní stavitel.

Byl jsi tady cizí. Ale rychle ses učil, dokázal jsi pozorovat a chápat, trpělivě jsi naslouchal všemu, co se kolem tebe děje. Ve svém řemesle jsi byl mistr. A já tě přesto dokázala nenávidět, protože jsem měla pocit, že tady nemáš co dělat. Stavba pro tebe byla jen přidělenou prací, kterou jsi dostal na starost, protože tě nový král považoval za nejlepšího. Když jsi přišel, necítil jsi nic než povinnost. A já se cítila zrazená, byla jsem naštvaná na lidi a na celý svět, a ty ses bohužel dostal do cesty toho hněvu. Neusmíval ses tolik jako tvoji předchůdci, dělníci se k tobě chovali chladněji, brali tě jako nutnost a dál pokračovali v přidělených úkolech. Bylo to celé tak zvláštně neosobní a mě to štvalo.

♥ ♥ ♥

Ale čas je dobrý lékař, a tak i moje bolest a vztek postupně odplynuly. Jistě, nejdřív mě štvalo ještě víc, že na moje rozpoložení nijak nereaguješ, mohla jsem se cítit jakkoli uražená nebo rozzlobená, tropit ti naschvály a házet klacky pod nohy, ale ty jsi prostě šel dál, jako by o nic nešlo. Nedokázal jsi ještě moje pocity správně poznat. A já se po nějaké době unavila a ustoupila tvému stoickému přístupu. Nechala jsem tě prostě dělat tvou práci a ty jsi ji dělal dobře.

A pak také… v jednu chvíli mi došlo, jaká byla celá ta situace pro tebe. Něco jsem o tobě slyšela, měl jsi za sebou léta zkušeností, stavby domů, věží, hradeb, dostalo se ti skvělého vzdělání a příležitostí u šlechtice, který se později stal novým králem. Jenomže stavba, která ti byla svěřena do rukou, nyní byla přeci jen něco dočista jiného. Bylo to umělecké dílo, životní poslání dvou stavitelů před tebou, byl v tom duch a myšlenka, jež sis uvědomoval, ale ještě nedokázal správně pochopit. Když Petr Parnský před více než šedesáti lety pokládal základní kámen, ty jsi ještě ani nechodil po této zemi. V oné stavbě už tehdy byla tíha věků, která zničehonic přešla na tvá ramena, jako by to měl být běžný úkol pro tak schopného stavitele, jakým jsi byl. Ale ty jsi to nedával najevo. Svoje pocity sis vždy raději nechával pro sebe, možná proto, že jsi měl pocit, že do práce nepatří. I proto mi trvalo tak dlouho, než jsem konečně alespoň trochu pronikla pod tu klidnou a neměnnou slupku a pochopila alespoň toto.

♥ ♥ ♥

Tohle mé uvědomění jako by začalo budovat nějaké první náznaky spojení mezi námi, jiné než prostou povinnost uloženou vyšší mocí. Tím, že jsem dokázala konečně alespoň trochu porozumět tvým pocitům, získala jsem více pochopení a na oplátku možná otevřela i já část svých pocitů tobě. Víš, Arture, možná nebyla tvoje chyba, že jsi mé pocity nedokázal vnímat ještě pár let po tvém převzetí stavby. Možná to bylo i tím, že jsem byla příliš zraněná, než abych je s tebou vůbec chtěla sdílet. Ale tento první krůček napomohl tomu, abych o tobě přestala přemýšlet jako o jakési kruté nutnosti seslané nespravedlivým světem, a ty o mně jako o dalším stavitelském úkolu, který si nevyžaduje ničeho jiného než architektského umu a chladného logického uvažování. Svět kolem nás se zase trochu ustálil, a tak jsme si oba mohli dovolit vydechnout a uvědomit si věci, které kolem nás byly celou dobu.

A tak jsi prvně začal cítit, že dílo, na němž pracuješ, je něco mnohem víc než prostý stavařský projekt. Že v kameni, který jsi dennodenně obhlížel, je uložená láska a něha muže, který mi dal život, že z rohů stále dýchají jeho úsměvy a jemné doteky jeho rukou. Že hluboko ve zdech spí slova jednoho mladíka zlomeného dobou, v níž žil. A že tvůj úděl nikdy nemělo být jen položit několik kamenů na sebe v přesném geometrickém vzorci. Měl jsi mi ukázat zase jinou stránku života, který jsem se ze všech sil snažila chápat. A taky jsi mi měl ukázat, jak jsem se unáhlila ve svém soudu.

Když se na to vše dívám zpět, napadá mě, že jsi musel tohle všechno vycítit ještě předtím, než jsem si toho všimla. Bylo vždycky tak těžké na tobě cokoli poznat. A myslím, že k tobě dolehly i zbytky mého vzteku, bolesti a zrazenosti, které jsem ti nikdy nechtěla ukazovat, ale poznat jsi je musel. Jenže jako obvykle, nedal jsi to najevo. Místo toho jsi ty pocity vzal a využil je jako stavební materiál. Poznal jsi je srdcem rozumného a přemýšlivého člověka, prozkoumal jsi jejich složení, a pak jsi je použil k tomu, abys postavil něco většího než ty zdi kolem. Jistě, to vše mělo trvat ještě další roky. Jenže aby mohla stavba vůbec začít, je potřeba někde položit jeden prostý a nenápadný základní kámen, v nějž stavitel vtiskne své jméno.

Tak se stalo, že naše životy začaly nabírat trochu jiný směr, než bych si na počátku myslela. Nezlobil ses na mě za to, co jsem cítila. Dokonce bych řekla, že jsi to chápal, chápal jsi svou prvotní nepatřičnost na tomto místě a rozuměl jsi bolesti někoho, kdo přišel o své nejbližší. Nikdy jsi o tom nemluvil, ale já tak nějak vím, že to tam kdesi hluboko pod tuhou kůží neochvějného mistra stavitele bylo. To pochopení. Tu a tam pak vystoupilo blíž povrchu a ty ses jen tak pro sebe pousmál. No jen si nemysli, že jsem to neviděla a nechápala, co tvoje drobné úsměvy na jindy tak kamenné tváři znamenají. A pokud mi to nebylo jasné v té chvíli, moc dobře si to vše uvědomuju teď.

♥ ♥ ♥

Jenže i když prvotní naštvání možná odeznělo a my si k sobě začínali nacházet cestu, nedávala jsem ti nic zadarmo, já vím. Nemohla jsem si čas od času odpustit nějaký ten žertík, jen abych tě nazlobila. Tak například když ses spolu s dělníky jednoho rána vrátil na stavbu a zjistili jste, že se přes noc z nějakého důvodu vyvléklo lano z jednoho kladkostroje. Sama vlastně nevím, jak k tomu došlo, stejně jako dodnes nevím, proč se tehdy zlomil sloup, který zachránil při požáru Viléma. Jen si pamatuju, jak moc jsem ti chtěla něco natruc provést.

A ty? S tebou to ani nepohnulo, snad jediný tichý povzdech sis dovolil, a pak jsi přišel na způsob, jak vše napravit a klidným hlasem jsi poslal lidi, kteří to měli zařídit. A mě štvalo, že s tebou moje provokace nic nedělají, ale zároveň mě svým způsobem bavilo sledovat, jak přistupuješ k problémům, s jakou efektivitou vždy vše vyřešíš, a jak dokážeš věci napravovat. I ty jsi dával řád chaosu, ale tvůj řád už nebyl tkaný otcovskou něhou a péčí a nebyl ani zástupem nadšených lidí ochotných zabránit běsnění požáru. Ty jsi spoutal chaos pomocí čisté logiky, uvázal jsi jej do propočítaných vzorců a každý problém jsi vzal jako zajímavou úlohu na vyřešení.

Čím více jsem ti za ta léta začínala rozumět a učila se znát způsob, jakým přemýšlíš, tím spíše jsem chápala, proč to vše trvalo tak dlouho. Nebylo to tím, že bys nebyl schopný nic cítit, že by ti emoce byly vzdálené. Ty jsi vždy vše cítil dobře, ale nechával sis to uvnitř sebe a pracoval jsi s tím stejně jako se vším ostatním. Když se ti zlomil trám, neviděl jsi v tom zničený kus dřeva, viděl jsi v tom dva nové trámy, které můžeš použít jinde. Když tě něco bolelo, nechal ses tou bolestí inspirovat. Když jsi něco negativního cítil z mé strany, chvíli jsi o tom přemýšlel, až jsem měla pocit, že o ničem nevíš, anebo ti na tom nezáleží, a pak jsi přišel s nějakým prostým, ale chytrým řešením. Nedělala jsem ti to jednoduché. Ale tebe by to snadné ani nebavilo. Chtěl jsi řešit něco zajímavého, proto jsi koneckonců přijal práci na chrámu, když tě o to král požádal. Opravdu jsem ti to neusnadňovala, ale každý klacek, co jsem ti hodila pod nohy, jsi zvedl, prohlédl si ho, a pak z něj vyřezal nástroj.

♥ ♥ ♥

A tak přišla ona noc, kdy jsme oba pochopili. Nevím, co tě dohnalo k tomu, abys přišel, jestli se ti zjevila nějaká vyšší myšlenka, nebo jsi jen zaslechl něco o tom, jak stavitelé před tebou chrám občas navštěvovali sami. Možná jsi ve mně vycítil pozvánku. Přála jsem si už tak dlouho moct znovu prožít ty příjemné dlouhé noci, kdy jsem mohla jen naslouchat milému hlasu někoho, na kom mi záleželo, anebo prostě sdílet klidný a příjemný okamžik, natolik odlišný od denního shonu ve městě a na stavbě. Ale nikdy dřív bych ti takhle přijít nedovolila, to víš, a víš také proč. Ale tu noc jsem chtěla, abys konečně jednou přišel sám, jako to dělával Petr i Vilém, jen tak se projít mezi vysokými zdmi, sloupy a potemnělými okny, užít si práci, na které jsi koneckonců tou dobou měl už velký podíl. Vždyť jsi na stavbě pracoval téměř deset let. Deset let trvalo, než jsme si k sobě doopravdy našli cestu. Ale myslím, že to tak bylo v pořádku.

Nevím, jestli jsi už přišel s úmyslem toho, co jsi nakonec udělal, ale ráda si představuju, že se to vlastně celé odehrálo naprosto spontánně. Že jsi jednoho dne přes všechny myšlenky a pocity ve své hlavě nedokázal usnout, a tak ses vydal na vzduch a došel až za mnou. Tam sis několikrát prošel všechny zdi a rohy, neodpustil sis drobnou kontrolu, zda je všechno na staveništi v pořádku, a pak ses vydal dolů mezi nejstarší části chrámu. Tady už po několik desetiletí bušilo pomyslné srdce v podobě jediného základního kamene.

Nevím, jak dlouho jsi tam seděl a přemýšlel, zatímco sis prohlížel dvě jména vyrytá do kamene. A já najednou konečně pocítila tvé myšlenky a pocity, všechno to, co jsi vždy skrýval v sobě pod pevnou schránkou vyrovnaného mistra. Cítila jsem z tebe nejistotu a pochybnosti, úvahy o tvém místě tady i lítost nad věcmi, které už byly dávno pryč. Ale cítila jsem také odhodlání, chuť a touhu jít stále vpřed… A poprvé jsem cítila i lásku. Po té dlouhé době sis přeci jen našel svou cestu k dílu, které zpočátku ani zdaleka nebylo tvé, ale svou péčí a pílí jsi mu vtiskl něco ze své osobnosti a zamiloval si jej tak, jak žádný dělník ani kolemjdoucí nemohl.

A tak jsi i ty naplno pocítil, co jsem v sobě nesla já. Že jsem tě přes ten náročný začátek dokázala opravdu milovat. Petra jsem milovala jako svého otce, muže, jenž mi věnoval život a provedl mě tímto zvláštním světem, a milovala jsem ho bezpodmínečně pro to, co pro mě znamenal. Stejně tak Viléma, který vždy měl mou lásku i podporu, kterou potřeboval, i kdyby neodvedl tolik práce, kolik nakonec za svůj život zvládl. Ty jediný sis musel mou lásku vydřít a bylo to o to jiné, zvláštnější a zajímavější a já především obdivovala tvou trpělivost a vůli vytrvat v nelehkém údělu. I ode mě sis toho užil dost, ale v tu chvíli jsem byla odhodlaná ti už další překážky do cesty nestavět. Zasloužil sis to víc než dost.

A jak jsi tak seděl a všechny tyhle pocity a myšlenky mezi námi volně proudily, jako by sis něco uvědomil, a na chvíli jsi vyběhl zase ven. Když ses vrátil, měl jsi s sebou kladívko s dlátem, které jsi nejspíš našel někde na stavbě. Vnímala jsem, jak se blížíš k základnímu kameni a cítila, co se chystáš udělat. Poklekl jsi před jmény dvou stavitelů před tebou a poklekl jsi i přede mnou. Než jsi vůbec přiložil kov ke kameni, cítila jsem ve tvé mysli zaváhání a nevyřčenou otázku. A já? Přikývla jsem.

♥ ♥ ♥

Možná jsem ovlivněná nostalgií, ale období, které přišlo potom, si pamatuju jako jedno z nejlepších za dobu mé existence. Konečně jako bych se zbavila něčeho, co mě tížilo, jakési nezodpovězené otázky nebo nevyřešeného napětí, konečně jsem měla možnost opět někomu vyjádřit všechny pocity, které jsem v sobě nesla těch deset let. Hrdě jsem hleděla vstříc budoucnosti, kterou jsem vnímala jasněji než kdy předtím, a ty jsi to, myslím, vnímal taky.

Ze stavby se pro nás stala hra. Místo abychom si dál dělali naschvály, nebo si odtažitě plnili své úkoly, vzpomínali jsme na tuto část našich životů s úsměvem a dál si hleděli barevné přítomnosti a slibných zítřků. Pomáhali jsme si, dělali věci společně, radovali se z drobných úspěchů, a mám pocit, že se naše nálada přenesla i na dělníky. V té době začala práce ubíhat skvělým tempem, atmosféra byla příjemná jako nikdy a já z toho všeho měla hroznou radost. A i když postupem času pochopitelně toto nadšení opilé láskou polevilo, podle mě už nikdy skutečně neodešlo.

Rok nebo možná dva uplynuly a za tu dobu se práce posunula snad víc než kdy předtím za stejné období. Nevím to jistě, ale tuším, že král dal také na stavbu větší peníze a pracovalo tu nyní více dělníků. I technologie se posunuly od doby, kdy Petr Parnský pokládal na zem první kámen. A tak celá přední část prakticky stála, jedině dvě vysoké věže po obou stranách si ještě žádaly hodně pozornosti. A já se konečně po těch asi sedmdesáti letech cítila alespoň z části naplněná a dokončená. Kdyby jen tohle mohl vidět Petr. Udělal hodně práce, ale takto celistvou viděl stavbu jen ve svých snech a představách. Na zadních částech se horlivě pracovalo dál, a i zde začínalo vznikat něco, co již začínalo doopravdy slibovat majestátní budovu shlížející z tvých plánů.

Jenže práce stále zbývalo víc než dost, a i ty sis pomalu uvědomoval, že ji možná za svůj život nezvládneš dokončit. A tak se opět stalo něco, na co jsem možná nebyla připravená, ale jsem nesmírně ráda, že tomu tak bylo. Vlastně jsem to svým způsobem čekala, protože jsem životní cestu již znala natolik, abych po ničím nerušeném klidu očekávala zase trochu vzrušení.

♥ ♥ ♥

Nevím, proč jsi, drahý Arture, stejně jako Vilém nikdy neměl děti. Snad to bylo proto, že by se tvé logické geometrické uvažování nedokázalo vyrovnat s něčím, jako je malé děťátko, či snad nezvládalo už prosté pochopení ženského srdce. Žádné by pro tebe nikdy nemohlo být tak krásné a půvabné jako to vytesané z kamene, dobře to vím. Přesto jsi ale cítil potřebu uchovat svou myšlenku, své schopnosti, předat něco osobního, ne pouze ohromné dílo věnované celému lidstvu. Chtěl jsi dát někomu svůj um a znalosti a nesměl to být jen tak někdo. Ty jsi vždy chtěl syna, ale nemohl ses srovnat s rukou náhody, a tak sis svého následníka potřeboval pečlivě vybrat se stejnou precizností, s níž jsi dělal vše ostatní. A nakonec jsi své dítko přeci jen našel. Jmenoval se Damián, a když poprvé přišel s tebou na stavbu, bylo mu pouhých sedmnáct let. Tobě už tou dobou táhlo na půlstoletí.

Nabídka učení u slavného stavitele Artura byla pochopitelně nesmírně lákavá a po takové poctě toužilo mnoho mladých i starších mužů. Respektoval jsi je všechny, cenil sis jejich schopností i nadšení, ale ty jsi od svého učně chtěl ještě o málo víc. Nechtěl jsi jenom někomu předat to, co umíš, chtěl jsi svému učedníkovi skutečně být otcem, být schopný dát mu sám sebe. A tak jsi jednoho dne našel Damiána.

Bydlel se svou tetou a strýcem, kteří ničím výjimeční nebyli, zato Damián byl sluncem. Měl nesmírné umělecké nadání a byl všímavý, neustále věci vytvářel, kreslil a maloval, dělal si své vlastní plány. A přes to všechno a jeho nepopiratelné schopnosti z něj čišela taková upřímnost a pokora, že se mi nejdřív nechtělo věřit, že někdo takový ještě může na této zemi žít. Nejsem škarohlíd, Arture. Ale bohužel jsem se už naučila, jak nepříjemný tento svět dokáže k lidem být. Damiánovo nadšení a čistota byly jako dar, světlo, které jsem nečekala, že ještě uvidím. Pocity, které jsem z něj cítila, mi tolik připomínaly mě samotnou před všemi těmi lety. Jenže jej už dávno opustila naivita dětství a zbyla po ní jen touha poznávat svět a rozdávat radost.

Samozřejmě, že ti nový učedník přidal práci na krk, které jsi už tak neměl málo, musel jsi na něj dohlížet a myslet na to, abys ho zároveň zvládal učit tomu, čemu jsi chtěl. A i mně to zase o něco zkomplikovalo život, ale tentokrát jsem se za to ani nemohla zlobit. Čekala jsem, že zase pocítím určitou žárlivost, ale to už bylo dávno za mnou. Navíc Damián jako by nebyl jen tvým učedníkem a nástupcem – učila jsem ho stejně jako ty, dohlížela jsem na něj stejnou měrou a mám dokonce pocit, že já jsem ti tak trochu pomohla s konečným rozhodnutím vzít toho mládence do učení. A ani jeden jsme toho nemohli litovat.

Damián byl skvělým žákem, učil se rychle a opravdu vstřebával to, co jsi mu říkal, zatímco vše obohacoval vlastní představivostí a bystrým přemýšlením. Nějakou dobu mu trvalo, než byl skutečně schopný přemýšlet v tak velkém měřítku, jako byl chrám, ale dokázal to vlastně dřív, než bych čekala. Pochopitelně jsi ho učil i na menších, a tak už ve dvaceti navrhoval v okolí měšťanské domy, sochy či zdobné sloupy. Nejenže v tobě měl skvělého učitele, ale také jsi ho dokázal dostat na místa, kam by mu trvalo celou kariéru se dostat. A lidé si jeho talentu všímali.

Nebyl to ale talent, co mě především okouzlovalo. Byla to ta přátelská a otevřená povaha, jiskřičky v očích a plamen v srdci, který dokázal vidět umění ještě dřív, než se štětec poprvé dotkl plátna, nebo první kámen dosedl na zem. A víš, Arture, co mě ještě fascinovalo? Jakým způsobem jste vy dva byli tak stejní, a přesto naprosto odlišní. Damián po tobě bezpochyby získal chuť do práce a nasazení, dokázal jsi mu předat i klidný a logický přístup k řešení problémů a znalosti mistra stavitele. Jenže kde ty jsi přemýšlel v přesně narýsovaných linkách, jasně popsaných geometrických konstrukcích a matematických vzorcích, viděl ten zlatý hoch pestrobarevné tahy štětcem a verše básní. Ty jsi byl konstruktér, Damián umělec. Proto sis ho možná také vybral. Už dávno sis uvědomil, že práce na chrámu není pouze záležitostí technického umu, ale také vcítění do samotné podstaty díla, jež bylo zároveň stavitelským zázrakem jako i uměleckým dílem a živým milujícím srdcem. Zatímco ty sis ke mně svou cestu v pocitech hledal deset let, Damián pochopil tuto mou podstatu skoro okamžitě. V jeho případě už stačilo jen nabýt těch mistrovských znalostí, které mu mohl předat jediný člověk. A to se také stalo, i když na výsledek jsme si přeci jen museli ještě roky počkat.

♥ ♥ ♥

Bylo to přes osmdesát let od počátku prací na stavbě, tobě odzvonilo šedesát a z Damiána se za tu dobu stal muž. Velká část chrámu již stála v celé své kráse a na město tou dobou konečně shlížely dvě majestátní věže na bocích obrovského průčelí. Vím, že na ty ses hodně těšil, ale také jsem cítila, že už jsi začínal být unavený, a i když jsi ke mně pořád choval stejné city, jednoduše tě to nebavilo. Strávil jsi na stavbě přes dvacet let a předvedl jsi neuvěřitelnou vytrvalost i schopnosti a udělal jsi obrovský kus práce. Jenže to všechno pro tebe začínalo být vězením, opakující se cyklus nekončící práce, jejíž dokončení ti stejně nebylo souzeno. Potřeboval jsi nějakou změnu, cítila jsem to, a přemýšlel jsi o tom dlouho, než ses konečně rozhoupal ke svému rozhodnutí.

Za deset let jsi předal Damiánovi jakožto svému učni prakticky všechno, co potřeboval a on sám stejně věděl ještě něco navíc. Pro tebe nastal čas odejít. Chtěl ses zase vydat do světa a připomenout si tak svá mladická léta, když jsi cestoval mezi městy a navštěvoval vzdálené kraje, kde jsi hledal moudrost a inspiraci, když jsi mohl zkoušet nové věci a poznávat různé lidi, které nesla naše země. To vše ti chybělo a na tom jednom místě už pro tebe nic nového nebylo. Miloval jsi mě stále stejně a já tebe, mohl jsi tu být šťastný, ale něco tě táhlo pryč a já to respektovala, i když mě to uvnitř bolelo. Přinejmenším jsem věděla, že se ještě vrátíš.

A tak ses rozloučil. Vzal sis věci na cestu, o všem si promluvil s Damiánem a jednu poslední noc strávil mezi mými zdmi. A pak jsi zmizel.

♥ ♥ ♥

Do našeho města jsi zavítal ještě několikrát a já se na tvé návštěvy pokaždé těšila jako na nic jiného. Pokaždé když ses ukázal, viděla jsem na tvé tváři nové vrásky a na botách více prachu z cest, ale na tvé tváři se usadil úsměv, který se neměnil, a já byla šťastná za tebe, i když bych byla radši, kdybys zůstal doma. Nejvíc si ale pamatuji tvou druhou návštěvu. Vrátil ses dříve, než jsem čekala, jako by sis vzpomněl na cosi zapomenutého a musel to jít napravit.

Když jsem tě toho dne viděla přicházet, šel jsi s Damiánem po boku a o něčem jste vážně debatovali. Bývalý učedník, nyní mistr stavitel, chápavě přikyvoval a ty ses místy zasněně usmál. Pak jste spolu zašli do hlubin chrámového podzemí, kde jsi vytáhl kladívko s dlátem a podal je Damiánovi.

„Tenhle kámen nese jména těch, kdo téhle stavbě dali život,“ řekl jsi. Za celou tu dobu jsi sem svého učně nevzal a on sám si tohoto místa nikdy nevšiml. „Ona si je všechny pamatuje. Jsem si jistý, že tvoje jméno tam teď patří taky.“

Damián přijal nástroje téměř se zbožným údivem. Pak přeci jen pokorně přikývl a vtiskl i své jméno do kamene pod tři předcházející.

„Pokračuj v naší práci, ať je na tebe hrdá,“ usmál ses a Damiána objal. „Já jsem na tebe opravdu hrdý.“ Myslím, že když jsi mluvil o mně, bylo to spíše takové škádlivé popíchnutí. Protože já na toho mladého muže nemohla být hrdější.

♥ ♥ ♥

Vrátil ses za ty roky ještě párkrát. Někdy to bylo na delší dobu, jindy jsi akorát procházel. Zkontroloval jsi stavbu, promluvil s Damiánem, a zase ses vydal někam cestovat. Jednoho dne ses zastavil před chrámem v noci a sám, shrbený stařec s poutnickou holí a smířeným úsměvem na tváři. A oba jsme věděli, že příště už se tu nezastavíš. Sbohem, Arture, a děkuju za všechno.

♥ ♥ ♥ ♥ ♥

Damiáne, sluníčko moje nejdražší, kde jenom začít? Ty jsi v celé téhle cestě sehrál svou roli, která byla neskutečně důležitá a jsem si jistá, že nikdo jiný by se jí nedokázal takto zhostit. Ale než se dostaneme na konec, chtěla bych se vrátit ještě na chvíli na začátek, když tě Artur poprvé jako sedmnáctiletého mladíka přivedl na stavbu jako svého nového učedníka. Od začátku jsem cítila, že jsi výjimečný, a i kdyby to nebylo tvým přirozeným talentem, bylo to proto, že jsi byl náš, dítě Arturových ambicí a mojí lásky. Už když jsi přišel, těšila jsem se na život dalšího stavitele, který se neodmyslitelně prováže s tím mým. A už od počátku na tobě byla speciální ještě jedna věc.

Cítil jsi moji přítomnost, moje pocity, mou lásku, myšlenky, tlukot kamenného srdce. Aniž by ti to kdokoli říkal, aniž bys na stavbě musel strávit dlouhé roky, od samého začátku jsi viděl v monumentální stavbě život. Ze zdí jsi dokázal cítit životy stavitelů, kteří přišli před tebou, jejich nepřekonatelné úsilí, i jejich myšlenky a pocity. Viděl jsi v celém chrámu neskutečně komplexní umělecké dílo, které za tři čtvrtiny století daly dohromady stovky rukou a tři nezapomenutelní muži spolu s nimi. A i když pro tebe bylo zprvu těžké soustředit se na to vše jako na celek, přeci jen tě všechno kolem tisícinásobně převyšovalo a tvá mysl byla ještě mladá, dokázal jsi zase vidět detaily v každém rohu, ocenit i tu drobnější práci, která byla součástí grandiózního celku. A já už tak nějak tušila, že tahle tvá schopnost bude v budoucnu ještě důležitá. Koneckonců, než ses stal učedníkem největšího stavitele naší doby, byl jsi drobným malířem a ručním výrobcem, takže pro takové věci jsi přirozeně měl cit.

Trvalo nějakou dobu, než se to skutečně začalo projevovat. Ze začátku ses především učil to, co ti Artur vysvětloval a snažil ses na celé stavbě, v plánech a ve stavitelské teorii zorientovat – což ti šlo rychle. Těch prvních pár roků ses ale ještě neodvažoval nijak zasahovat, jen tu a tam jsi třeba našel nějaké vlastní řešení na matematický problém, ale jinak jsi pokorně přijímal svou roli učedníka a soustředil se na učení a výpomoc mistrovi. Později, když už ses naučil dostatek a stavba se ti prakticky začala stávat druhým domovem, cítil jsi, že si můžeš dovolit víc, a tak začaly přicházet tvoje nápady.

„Mistře, nemyslíte, že by sem šly umístit nějaké chrliče, aby to oživily?“

„Víte, možná kdybychom ten roh trochu poupravili…“

„Co jste plánoval sem, mistře? No, tu malbu bych klidně mohl udělat sám.“

Artur byl zpočátku opatrný, ale už stačil zjistit, že tvoje nápady jsou často přínosné, a že máš na mysli jen co nejlepší výsledek díla, které se vám začínalo stávat společným. A tak tě čím dál víc začal nechávat vnášet do procesu svoje vlastní myšlenky a dovolím si tvrdit, že to všemu jedině prospělo. Damiáne, všechno, co jsi tvořil, vznikalo s takovou upřímností a nadšením, že se to z výsledku vždy dýchalo a každá soška, kterou jsi na chrám umístil, každá malba, kterou jsi v průběhu stavby udělal, zatímco Artur venku dohlížel na dělníky na zadní části chrámu, mi dodala nového života a něčeho, co tu stále tak trochu chybělo. I já sama jsem začínala pomalu zapomínat jaké to je vidět ve velkém celku drobnosti, které jej osvěžují, už dávno jsem nebyla jen několika zdmi a sloupy, ale z velké části hotovou masivní stavbou, která měla dojít dokončení během následující čtvrtiny století. Ale to předbíhám. Za tu dobu se z celého projektu stalo něco obrovského, co lidská mysl stěží dokázala pochopit a spíše než o kreslené plány či zdobné sloupy šlo o to dosadit zbývající kameny na své místo, přičemž většina dělníků pracovala ve velkých výškách. Nedivím se, že Artura samotného práce začala nudit. Čím více bylo odpracováno, tím nemožnější se jevilo dokončení toho, co ještě zbývalo, jako by práce spíše přibývalo, než ubývalo, a přitom byla stále stejná.

Jenže ty jsi do toho všeho opět dokázal vnést něco nového, něco svěžího, zaměřil ses na detaily a v průběhu let jich přidal na chrám tolik, že to začalo být zřejmé. Na velké stavbě tě Artur ještě nenechával pracovat, a tak ses smířil s návrhy zdobných chrličů, oblouků oken a dveří, anebo ses rozhodl vymalovat jednu z vnitřních stěn či dokonce nižších stropů. A pokaždé, když jsi takto něco vytvořil, jsem se nestačila divit, co pod těma něžnýma mladýma rukama vzniká, a ještě několik dní i týdnů jsem se těšila z tvých výtvorů, stejně jako dělníci, kteří si je vždy prohlíželi, když odcházeli večer domů. Dodneška si všechny anebo alespoň velkou většinu těch drobností pamatuju. Kdybych si je mohla schovávat, řekla bych, že to dělám, ale tvoje výtvory se mnou byly neoddělitelně spjaté a já je tak můžu mít blízko sebe navždy a navždy vzpomínat na mladého muže s veselými jiskřičkami v očích, který to tu doopravdy oživil.

♥ ♥ ♥

Když Artur odešel, nebylo ti ani třicet a já věděla, že tě to mrzelo, ale už jsi dokázal chápat natolik, abys mu jeho rozhodnutí nezazlíval. Vlastně jsme to cítili podobně, nemyslíš? Jako já bys ho radši měl pořád při sobě, i kdyby vedení stavby nechal celé na tobě, jen abys cítil to bezpečí a otcovskou radu, kterou pro tebe vždycky měl. Viděla jsem to na tobě ještě nějakou dobu potom, co odešel do světa. Ale stejně jako já jsi věděl, že se ještě vrátí.

Když zmizel, přišlo mi, že ses na chvíli cítil zase jako ten nový učedník, který nemůže do mistrova díla mluvit, přestože tou dobou jsi věděl totéž, co tvůj učitel a možná ještě něco navíc. Na nějakou dobu ses zase stáhl a jen otupěle následoval stavební plán, teď jsi to byl ty, kdo dohlížel na dělníky, kdo upravoval hlavní nákresy, a kdo musel koordinovat celý projekt. A ty jsi podle mě měl pocit, že jakmile něco jen tak vyzkoušíš a nebudeš se držet pravidel a plánů, celé se ti to rozsype pod rukama. A já ti dávala ten prostor, věděla jsem, že bys to dokázal, i kdyby ses rozhodl být trochu odvážnější, ale nechtěla jsem nic narušovat a ty sis na to koneckonců musel přijít sám a postupně přirozenou cestou.

A došel jsi k tomu. Myslím, že velká změnu učinila Arturova druhá návštěva, kdy tě vzal do podzemí k základnímu kameni. Jedním z důvodů, proč se tehdy vrátil tak brzy mohlo být právě to – viděl, že za jeho nepřítomnosti ses nedokázal dostatečně uvolnit a být sám sebou, a tak se vrátil, aby ti do rukou vtiskl definitivní klíč k tvému mistrovství. Tvoje jméno bylo navěky vryto do kamene, stvrzujíc tak tvé nástupnictví ve stopách stavitelů, kteří přišli před tebou. Byla jsem nyní ve tvých rukou, ty jsi byl mistrem stavitelem. Ten prostý, a přesto tak důležitý akt vtisknutí tvého jména kameni, a s ním mně, byl podle mě tím, co ti z velké části dalo tu sílu skutečně být dál sám sebou a jít do toho naplno. Věřila jsem ti. Artur ti věřil. A věřili ti i všichni ostatní. A ty ses konečně přestal bát, že zklameš, a místo toho jsi začal přemýšlet nad tím, co světu a mně dokážeš dát, když se začneš pořádně snažit.

♥ ♥ ♥

Abych se přiznala, Damiáne, sluníčko, do tvého života jsem neviděla tolik, jako do životů těch mužů před tebou. Nevím úplně, čím to bylo, ale pouto mezi námi bylo jednoduše zase o něco jiné než všechna předchozí. Nebudu lhát, už tou dobou jsem byla dost ponořená ve vzpomínkách, ne tolik jako teď, ale pořád to bylo znát. Zatímco jsi pomalu dokončoval zadní část chrámu a vnitřek zdobil všemožnými krásnými díly, já si v mysli prohlížela všechno to, co bylo dokončeno ještě dlouho před tebou, a nezvládala jsem příliš vnímat přítomnost.

To neznamená, že bych se o tebe nezajímala a ty to víš ze všech nejvíc, protože ty jsi vždy cítil moje pocity daleko víc než já ty tvé, a i přes závoj nostalgie, který halil moje uvažování, jsi stále dokázal cítit moji lásku, která nebyla o nic slabší než kdy předtím. A jsem ráda, že jsi toho byl takto schopný. Možná že to tak bylo zařízeno nějakou vyšší silou. Mám pocit, že to tak nějak prostě být mělo.

A neznamená to ani, že bych si nebyla schopná všímat ničeho. Tvoje štěstí pro mě bylo vždycky nade všechno, a tak jsem byla ráda, když jsem mohla vidět, že se tvůj život vine správným směrem. Dokázal sis najít životní lásku, tedy… po několika nevydařených pokusech, děvčata tebou byla vždy zaujatá, ale tobě trvalo, než ti jedna z nich konečně připadala jako ta pravá. Janinku jsem měla ráda, byla milá a starostlivá a trochu jsem doufala, že s námi zůstane, ale bohužel tomu nebylo souzeno, a mně nezbývá než se s tím smířit. Vím, že tě to taky mrzelo, ale takový je život – lidé do něj přicházejí a opět z něj odcházejí a někdy to není úplně v našich silách ovlivnit. Nicméně musím uznat, že Eliška pro tebe nakonec byla dokonalá. Mladá umělkyně a muzikantka, ne tolik spojení z nějakých pozemských příčin, jako spíš z čirého zalíbení a později hluboké a upřímné lásky, která vám vydržela prakticky navždy. Oblíbila jsem si ji a přála bych si, abych ji po tvém boku mohla vídat častěji, ale i těch několik chvil, kdy ti přišla přinést oběd do práce, nebo dokonce vypomohla s částí výzdoby chrámu, se mnou zůstanou navždy v tom nejlepším slova smyslu. A navíc přeci jen respektuji, že jste chtěli co nejvíce času trávit spolu o samotě, a ne ve tvé práci na nebezpečném staveništi.

♥ ♥ ♥

A že práce místy nebezpečná skutečně byla. Přestože za ta desetiletí se mnoho techniky posunulo a zlepšilo, stále byla velká šance, že se něco nepovede. A navíc člověka samotného žádný technický pokrok nezmění a člověk má dáno chybovat. Ani ty jsi nebyl neomylný. A tak sis jednoho dne při pádu zlomil ruku.

Jsem vděčná, že to celé nedopadlo ještě mnohem hůř, ale už tak šlo o zranění, které tě podstatně oslabilo na opravdu dlouhou dobu. Nedokonalé lékařství ti dokázalo pomoct alespoň natolik, abys měl příslib toho, že se jednoho dne kosti opět zdárně spojí, ale ten den měl nastat až mnoho měsíců později. Zpočátku jsi nebyl schopný téměř ničeho, a tak se o tebe doma starala Eliška a ty jsi alespoň po dlouhé době skutečně odpočíval. Když ses dal trochu dohromady a byl schopný alespoň dojít na stavbu, cítila jsem z tebe to vnitřní trápení. Všechno, co pro tebe bylo dřív běžné, se ti najednou stávalo nesmírně složitým, nákresy, sochařství, malby… Nemyslím si, že tě tolik štvala bolest jako skutečnost, že jsi nebyl schopný tvořit a realizovat své nápady. A tak ses alespoň dál snažil na celý proces dohlížet a dávat instrukce dělníkům, jednoduše jsi dělal, co jsi mohl.

Tou dobou jsi také víc začal chodit na noční procházky. I spánek pro tebe dokázal být bolestivý, a tak ses častokrát zvedl a vydal se jen tak do noci přemýšlet, protože to jediné jsi pořádně mohl. A nejčastěji jsi při těch procházkách chodil za mnou, čehož jsem si nesmírně vážila. Bylo krásné moct tě vidět jindy než za dne při celém tom shonu desítek lidí a jen tak spolu chvíli být, přemýšlet bok po boku. Někdy jsi prostě potřeboval nechat všechny ty frustrované myšlenky, kterými jsi nechtěl trápit svoji ženu, jen tak plynout, a nechat je, aby byly vyslechnuty. Věřím, že víš, že jsem tu vždycky byla pro tebe, ať už jsi potřeboval cokoli a vždycky jsem se vynasnažila ze všech sil ti dát to, co jsi v danou chvíli potřeboval nejvíc.

A i když to trvalo přes rok, než jsi byl konečně schopný pracovat alespoň skoro stejně jako předtím a následky tvého zranění s tebou zůstaly po zbytek života, společně jsme to zvládli, a hlavně ty sám ses přes to dokázal dostat a zachovat si přitom svůj barevný optimismus. A možná ses přitom i něco málo naučil a začal být opatrnější. A hlavně sis začal vážit času, který jsi měl jen tak na klidné přemýšlení, a i když jsi byl už plně pohyblivý, využil jsi tu a tam jasného večera, abys se mnou v klidu poseděl a sdílel své myšlenky.

♥ ♥ ♥

Tvoje děti jsem milovala asi stejně jako tebe i Elišku. Těšila jsem se z toho, když jsi mi je přišel poprvé představit a já přitom jasně viděla Petra, když tehdy dorazil před rozestavěné zdi s drobounkým Vilémem v náručí a ukázal mi ten neuvěřitelný malý uzlíček života, který se brzy měl stát jedním z nejdůležitějších lidí v mém životě. Pochopitelně jsem přemítala, zda totéž bude platit o tvých dětech, ale už v tu dobu jsem tušila, že jejich práce už na chrámu nebude potřeba. Navíc postupně začínalo být jasné, že nebudou chtít pokračovat v tvém řemesle a ty jsi je nijak nenutil následovat tvou životní dráhu. Nic to ale neměnilo na tom, že jsem měla ohromnou radost, kdykoli se Eliška přišla podívat za tebou s obědem a kolem ní se batolila dvě stále větší a větší děťátka, v nichž jsem cítila velký potenciál. Anebo když ses některý večer zastavil a něco o nich vyprávěl nebo jen tak přemýšlel a nechával své myšlenky proudit ke mně, byla jsem šťastná úplně stejně.

♥ ♥ ♥

Čas je síla, která hýbe s námi se všemi, nedá se obelstít ani zastavit. Je věčná a neměnná, stále ženoucí události kupředu svým pomalým, ale neúprosným tempem. Jediné, co proti ní dokážeme udělat, je to, co společně dokázali čtyři stavitelé a stovky dělníků pod jejich vedením. Vytvořit dílo, které se nezmění, které vytrvá po desítky, stovky a třeba i tisíce let. Pro vás samotné to ale tak docela neplatí.

A tak čas dál plynul a bral s sebou roky života, čas tvého mládí i dětství tvých potomků, zatímco v mém případě jen přidával další kamení do zdí, překrásné malby od tebe i od jiných umělců a ozdoby do rohů i oken, které tam měly zůstat navěky. Už dávno jsi nebyl ten mladíček, který tehdy přišel poprvé na stavbu, aby se začal učit od mistra, teď jsi sám byl mistrem a táhlo ti na padesát, zatímco tvé děti pomalu poznávaly dospělost a krásy i nebezpečí světa. Ty poslední roky byly zvláštní, tak blízko, a přesto stále tak daleko k dokončení díla, které bylo víc než dvakrát starší než ty sám. Vždycky jsem věděla, že jednou musí přijít ta chvíle, k níž směřovalo veškeré vaše úsilí, ale jakkoli jsem si ho v myšlenkách mohla barvit a představovat, očekávat jej, těšit se i se bát, nikdy jsem na něj skutečně nebyla připravená až dokud nepřišel a nezasáhl mě se silou, kterou nedokážu popsat.

♥ ♥ ♥

Sto let. Co je to sto let? Pro vás lidi je to víc, než kolik ve svém životě vůbec dokážete prožít, víc, než si mnozí z vás vůbec dokáží představit. Sto let je čas, za který se může společnost, ve které žijeme, naprosto převrátit naruby, změnit k nepoznání a projít tolika událostmi, že by bylo potřeba tisíců knih na jejich popsání a tisíce životů na jejich pochopení. Na pochopení sta let při pohledu na jednu majestátní katedrálu však stačily životy pouze čtyři. Čtyři životy neskutečně nadaných a úžasných mužů, kteří společně dali život něčemu, co je mělo o další stovky let přežít, nesouc jejich jména vyrytá do základního kamene stejně jako do paměti stavby rozhodnuté nikdy nezapomenout. Pro mě je nakonec sto let jen etapou v dlouhé a téměř neměnné existenci, jenže toto století v sobě má něco, co už nikdy nic nebude schopné překonat. Bylo to sto let, v jejichž průběhu jsem vznikala, kdy se utvářela má obrovská podoba společně s myslí snažící se pochopit lidský svět skrze oči, ruce a srdce čtyř stavitelů.

Když jsi pokládal na vršek střechy zlatou špičku, Damiáne, okázalé divadlo, které si nešlo odpustit, nevěděla jsem, jak se cítit. Bylo to tolik emocí naráz, které jsem nedokázala uspořádat, které jsem sotva byla schopná chápat, natož vědět, jak jim nechat správný průběh. Sto let.

Lidé se shromáždili kolem celé budovy, aby ten moment mohli zažít s tebou, jenže nikdo z nich v tu chvíli nedokázal cítit to samé co já, a to samé co ty. Téměř jsem cítila, jak se kolem tebe zhmotnily vzpomínky všech tří ostatních mužů a uctivě ti položily ruku na rameno, když jsi ze sebe vydal srdceryvné zavýsknutí pojímající triumfálnost a kouzlo celého okamžiku. Chtělo se mi křičet, smát se i plakat s tebou, nějak vyjádřit všechny ty pocity, ale… ty jsi je cítil, a to bylo to jediné, na čem mi záleželo.

A tak jsem se, jakkoli neskutečně mi to i doteď zní, po stech letech konečně cítila skutečně dokončená.

♥ ♥ ♥ ♥ ♥

 

I když se to vše dá považovat za pouhý začátek všeho, co mělo teprve přijít, pro mě to stejně zůstane tou nejpodstatnější částí a nic krásnějšího už pro mě oproti vzpomínkám čtyř stavitelů nebude. A ty vzpomínky se mnou zůstanou navždy, protože kámen nezapomíná. Kámen, v němž jsou na staletí vyryta čtyři jména.

Vzpomínám ráda, protože mám na co. Ve všech těch letech se dá najít tolik kouzelných chvilek, nad kterými dokážu přemýšlet hodiny a klidně i dny a živě si znovu prožívat všechny ty životy, za které jsem dodnes a navěky neskonale vděčná. Nelituji než jediné věci, a tou je, že jsem nikdy nedostala skutečnou příležitost dát své myšlenky a city do slov, která byste si, drazí stavitelé, mohli vyslechnout a skutečně pochopit tu takřka neviditelnou část vaší práce. Petře, kdybys jen věděl, kolik jsi mě toho naučil o světě, a jak jsem si cenila tvé odvahy započnout dílo, které ti nikdy nebylo souzeno dokončit. Viléme, kdybys tak věděl, že jsi pro mě vždycky byl dostatečný a milovala jsem tě takového, jaký jsi byl, a že jsem vždycky stála při tobě. Arture, kdybys tak mohl vidět, co skutečně znamenal tvůj nečekaný příchod a proč jsem tě nakonec dokázala milovat. Damiáne, jen kdybys tak dokázal znát tu radost prýštící z drobností, které pro tebe někdo jiný s upřímným srdcem vyrobí. Vy všichni jste moje pocity cítili, a přesto jsem vám je nikdy nebyla schopná sdělit, a i když jste všichni pryč, doufám, že si k vám moje slova svou cestu nějak najdou. Tolik jsem vám toho chtěla říct.

S dokončením přišlo mnoho dalších zkušeností a zážitků, na které jsem se ale cítila připravená a byla jsem naprosto vyrovnaná. Dali jste mi všechno, co jsem kdy mohla chtít či potřebovat a nevím, zda mám vůbec jak vám to oplatit. Můžu ale všechno tohle zase předat dál těm lidem, kteří se scházejí v rozlehlé chrámové lodi na bohoslužby, nebo přicházejí obdivovat vaši nadčasovou práci. Nejsou to jen ty vysoké krásné zdi, které těm dobrým lidem můžu nabídnout, je to i v nich přebývající rodičovská láska a pocit bezpečí, odhodlání čelit příštím dnům, nerušený čas na přemýšlení a jiskra inspirace, která dokáže rozhořet oheň něčeho nádherného. V tom dlí pravá podstata vašeho daru pro lidstvo, který bude stát ještě sto let po vás i těch sto let po nich.

S úctou a láskou předávám tato slova mužům, kteří mi dali život, abych jej já mohla dát tisícům lidí, kteří přijdou po vás. Nechť nejste nikdy zapomenuti.

 

♥ ♥ ♥ ♥ ♥ ♥ ♥