Alexandr Plata - Povídky

T ahle kratičká záležitost s extrémně dlouhým titulem vznikla rovněž jako slohový projekt do češtiny, no a já to vždycky musím pojmout náležitě extra. Zadání znělo:  „ Ustupující ledovec odhalil po 75 letech těla manželů Millerových, kteří během 2. světové války záhadně zmizeli. Co se jim asi stalo? “ Herman Kleinberg stál na kraji převisu a s cigaretou v koutku úst si zamyšleně prohlížel líbeznou scenérii Švýcarských Alp, která se naskýtala přímo před ním. Zdržovala ho od toho znepokojujícího výhledu, který se v tuto chvíli nacházel za jeho zády. Jenže cigareta nebyla věčná a stejně tak ani práce vědeckého týmu, který zrovna zkoumal podrobnosti případu, jehož obdoby pan Kleinberg za celou kariéru záhadologa neviděl. „Pane Kleinbergu, potřebujeme, abyste se na to podíval,“ došel konečně muže s cigaretou vyrušit mladší vědec s ustaraným výrazem ve tváři. „Já vím,“ zabručel Kleinberg, zhasil cigaretu botou a vydal se spolu s vědcem zpět na zkoumané m...

V nepravé poledne je povídka především zajímavá svým vznikem, protože jsme ji střídavě napsali s tátou - pokud některé věci hůř navazují, znějí trochu odlišně a podobně, je to způsobené právě tím. Neměli jsme plán, každý jen reagoval na to, co napsal ten druhý. A stejně se nám podařilo dát dohromady celkem příjemnou fantasy historku trochu ve stylu Zaklínače. *            *            * Šerovít kráčel pomalu po pusté prašné cestě a pouhých pár metrů před sebou už měl první stavení Polranic – alespoň si myslel, že se tak vesnice jmenuje. Nespěchal. Věděl, že má ještě dostatek času a stejně raději dělal věci trochu dramatičtější. Bude daleko zajímavější, když se ve vsi objeví na poslední chvíli. Slunce nadále neúprosně pražilo a svým obvyklým líným tempem se blížilo k vrcholu své cesty po nebi. Už několik dní panovalo vedro a sucho, a tak se z vyprahlé cesty zvedaly obláčky prac...

Probuzení do ticha vzniklo z jednoho prostého konceptu - všichni známe první a třetí osobu, ale jak by zněla povídka ve druhé osobě? Pojďte se tedy při jejím čtení doslova ponořit do příběhu s lehkým nádechem sci-fi a zažít nevšední dobrodružství vpravdě na vlastní kůži. Prázdnota Ještě než otevřeš oči, cítíš kolem sebe chlad. Obepíná tě pevně jako svěrací kazajka z mrazu, a přesto nějak vnímáš otevřený prostor. Tvá záda spočívají na něčem tvrdém. Nejspíš kámen. Možná že beton. Není to pohodlné. Pomalu si dovoluješ rozlepit víčka a prohlédnout. Celé tělo máš podivně zkřehlé a mysl otupělou. Nic tě ale nebolí. Vlastně se cítíš skvěle. Tedy až na ten chlad okolo. Začínáš si na něj zvykat. Mrkáš a tvůj zrak se pomalu zaostřuje na volnou plochu stropu. Je to jen plochý kus šedého betonu, na nějž sotva skrze tmu dohlédneš. Prázdný a vzdálený – jako tvé myšlenky, uvědomuješ si. Pokoušíš se cokoli najít ve své zamlžené paměti. A s lehkým šokem zjišťuješ, že to nejde. Vnímáš jen prázdná mí...