Probuzení do ticha

Probuzení do ticha vzniklo z jednoho prostého konceptu - všichni známe první a třetí osobu, ale jak by zněla povídka ve druhé osobě? Pojďte se tedy při jejím čtení doslova ponořit do příběhu s lehkým nádechem sci-fi a zažít nevšední dobrodružství vpravdě na vlastní kůži.

Prázdnota

Ještě než otevřeš oči, cítíš kolem sebe chlad. Obepíná tě pevně jako svěrací kazajka z mrazu, a přesto nějak vnímáš otevřený prostor. Tvá záda spočívají na něčem tvrdém. Nejspíš kámen. Možná že beton. Není to pohodlné.

Pomalu si dovoluješ rozlepit víčka a prohlédnout. Celé tělo máš podivně zkřehlé a mysl otupělou. Nic tě ale nebolí. Vlastně se cítíš skvěle. Tedy až na ten chlad okolo. Začínáš si na něj zvykat.

Mrkáš a tvůj zrak se pomalu zaostřuje na volnou plochu stropu. Je to jen plochý kus šedého betonu, na nějž sotva skrze tmu dohlédneš. Prázdný a vzdálený – jako tvé myšlenky, uvědomuješ si. Pokoušíš se cokoli najít ve své zamlžené paměti. A s lehkým šokem zjišťuješ, že to nejde. Vnímáš jen prázdná místa tam, kde víš, že by něco mělo být. Tvé jméno... přeci tu někde musí být. Víš to, a přesto si nedokážeš vzpomenout. Odkud jsi? Prázdno. Kdo jsi? Nic. Kde jsi? Netušíš. S rozporuplnými pocity se rozpomínáš akorát na svou oblíbenou příchuť zmrzliny. Je to až k vzteku, ale je to alespoň něco.

Konečně se rozhoduješ zvednout, a tak nyní sedíš se zkříženýma nohama uprostřed neprostupné temnoty a chladu, který už téměř nevnímáš. Hlavou ti běží mnoho otázek a na žádnou nemáš odpovědi.

Nakonec vstáváš a vydáváš se na vratkých nohou dopředu. Alespoň si pamatuješ, jak chodit. Chceš to místo prozkoumat. Musíš vědět, kde jsi. A také proč tam jsi. Ale to počká. Teď je důležitější, co je to za místo.

Ke svému zklamání shledáváš, že se nacházíš v prázdné betonové krychli prostoupené tmou a tichem. Vlastně... není přeci celá prostoupená temnotou, vždyť vidíš. Rozhlížíš se kolem sebe. A spatřuješ to. Na jedné stěně, té, která byla prve za tebou, je znatelný obrys obdélníku. Snad dveře? Mezi spárami prosvítá tlumené světlo, dost silné na to, aby bylo vidět, ale příliš slabé na to, aby místnost nebyla pohroužená do tmy.

Místnost. Dá se vůbec mluvit o místnosti? Spíše hladké šestistěnné těleso, uvnitř nějž se z nějakého důvodu nacházíš ty.

Přecházíš pomalým krokem k obrysu dveří. Tohle tělo, v němž se tvá mysl probudila, působí tak cize a zvláštně. Vzdáleně, jako by nepatřilo tobě, a přesto, když na sebe v šeru betonové krychle pohlédneš, poznáváš se. Nevíš, co přesně to je, ale jakýsi zvláštní pocit ti říká, že tohle tělo je tvoje. Tělo, které nemá jméno ani minulost, a přesto ti patří.

Zastavuješ se u obrysu toho, co považuješ za dveře a pokládáš svou dlaň na zeď. Prsty prozkoumáváš škvíry a ohledáváš ten obdélník. Musí to být dveře, jinak by přeci nebylo možné, aby se někdo dostal dovnitř. Nebo snad ano?

Nenacházíš však žádné známky toho, že by se snad dal ten obdélník otevřít jako dveře. Žádná klika, madlo, ani klíčová dírka. Matně si vzpomínáš, že dveře by přeci měly mít kliku.

Bezradně odcházíš opět do středu betonové krychle a sedáš si na zem. Nakonec se rozhoduješ opět položit na záda a znovu hledíš do stropu. Nenacházíš v něm však žádné odpovědi. Kéž by to bylo tak snadné. Co však nacházíš, je klid. Prázdná hladká plocha je pro tvůj pohled místo, kam se může vpít a nechat tělo relaxovat. Tvoje mysl je podivně prázdná. Něco ti říká, že by to takhle být nemělo, ale nic nezmůžeš. A nevadí ti to. Pozvolna se noříš do té nicoty kolem i uvnitř tebe. A pomalu se opět poddáváš náruči spánku.

Světlo

Podruhé otevíráš oči a s lehkým zklamáním zjišťuješ, že jsi stále na stejném místě uprostřed betonového útvaru. S žádnou cestou pryč a bez vzpomínek na cokoli ležíš na chladné podlaze a opět hledíš do stropu.

Po nějaké době tě to však přestává bavit. Vlastně ani nevíš, jaká je to doba. Hodiny? Minuty? Pár vteřin? Nezáleží na tom.

Činíš rozhodnutí zvednout se a přesně v tu chvíli se ozývá jakýsi zvuk.

Díváš se před sebe a jako první vidíš světlo. Až oslepující světlo oproti temnotě, na níž si tvoje oči uvykly, a přesto tak nějak víš, že zdroj onoho světla přitom není ani nijak zvlášť silný.

Záhy pozoruješ, že se obdélník připomínající dveře odsouvá dozadu. Tvoje uši zvyklé na všudypřítomné ticho se chytají i toho nejtiššího zvuku šoupání dvou povrchů o sebe a nechávají jej ve tvé hlavě vyplnit celý prostor.

Chvíli to trvá, než se betonový obdélník konečně plně zapustí do zdi a začne se posouvat do strany. Za ním vidíš jen světlo znásobené jakýmsi bílým povrchem, který pokrývá cokoli, co se vyskytuje tam dál.

Zvuky šoupání betonových dveří a skrytého mechanismu v tvých uších záhy střídají hlasy. Nedokážeš rozeznat, kolik jich je, ani komu patří, ale víš, že je slyšíš. V tu chvíli je světlo z vedlejší místnosti částečně zastíněno čísi hlavou a ty hledíš to zarostlé tváře muže v bílém plášti, která pohled překvapeně opětuje. Hlasy náhle utichají.

„Podařilo se to,“ vydechuje se směsicí úlevy a nevěřícnosti muž a do dveří nahlíží i další tváře. Muži i ženy rozličných věků ve stejných bílých pláštích, jako má na sobě první mluvčí. Ten teď opatrně a pomalu vstupuje do místnosti.

„Opatrně, Lenarde, nevíme, co je to zač,“ varuje ho nějaká žena. Sotva je všechny vnímáš, sotva vnímáš svou vlastní existenci. Nic nechápeš. Co se podařilo? Jen ti přibývá otázek. Zoufale tě napadá, že by ti tito lidé mohli pomoci na ně odpovědět.

„Pokud se vše podařilo, tak to víme přesně,“ odpovídá polohlasem Lenard, ale ani se na své společníky nedívá, jen stále nevěřícně zírá na tebe. Začíná to být poněkud nepříjemné. Také se stále pomalu přibližuje, jako by jednal s plachým či nebezpečným zvířetem. Ty přeci nejsi zvíře! Chceš se ohradit, ale nevíš, zda by něco takového bylo zrovna vhodné.

Lenard přistupuje nejblíž, kolik mu jeho opatrnost dovolí, a prohlíží si tě s ještě větším údivem než doteď. „Kdo jsi?“ pokládá ti prostou, a přesto tak složitou otázku. Nevíš, jak máš odpovědět, tvé vzpomínky jsou stále mlhavé. Chceš mu říci alespoň jméno, ale to se ti stále nevrací. Od tvého posledního probuzení se ti vlastně nevybavilo vůbec nic.

Přemýšlíš, zda odpovědět, že nevíš. Nakonec se rozhoduješ pro odpověď, jež ti v tu chvíli dává největší smysl. „Člověk,“ říkáš.

Lenard o krok ustupuje a pohlíží na tebe jako na cosi nadpřirozeného. Napadá tě, že to možná také jsi. V tu chvíli si tak však nepřipadáš.

„Mluví,“ šeptá Lenard užasle svým společníkům, jejichž tváře pomalu nabírají podobně udivené výrazy. Zdají se být příjemně překvapení a možná trošku ohromení, ale netušíš proč. Ta myšlenka ti opět připomíná tu nepříjemnou skutečnost, že toho vlastně obecně moc netušíš.

Jistěže mluvím, napadá tě, ale nahlas nic neříkáš. Lenard konečně pomalu kráčí dál od tebe a obrací se ke svým kolegům.

„Můžeme šéfovi oznámit, že experiment se podařil!“ říká šeptem, avšak neskrývá nadšení.

Na to všichni opouští tenhle podivný betonový šestistěn a o čemsi zapáleně rozprávějí mezi sebou. V tu chvíli tě napadá spásná myšlenka, pohlížíš na světlo před sebou a otevřený průchod a pomalu pokládáš jednu nohu před druhou. Chceš se vydat kupředu, opustit tohle místo, v mysli pomalu žadoníš, aby tě vzali s sebou a odpověděli ti. To se však neděje.

Dveře se se šoupáním opět začínají zavírat a než se odhodláš k dalšímu kroku, místnost opět pohlcuje tma. Připadá ti, že je to tu tmavší než předtím, ale je to jen tím, že si tvé oči chvilkově přivykly na světlo a nyní jsou nuceny se opět rozkoukat v temnotě. Ne že by tu bylo na co koukat.

S beznadějným pocitem shledáváš, že není žádný důvod dál stát na místě, a tak si opět sedáš do tureckého sedu doprostřed toho čehosi, kde se právě z nevysvětlených důvodů nacházíš.

Jak si pomalu začínáš zvykat na tmu, zabodáváš svůj pohled do jediné únikové cesty z tohoto místa. Otevře se opět někdy? Co s tebou vůbec bude?

Nezbývá ti než čekat a doufat.

Únik

Opět ztrácíš ponětí o čase. Tvoje myšlenky plují vláčně po okolí a žádnou z nich se ti nedaří tak docela zachytit. Víš, že tam někde jsou, společně s tvými vzpomínkami na to, kdo jsi, odkud jsi, a jak se jmenuješ. Jsou tak neskutečně vzdálené a mlhavé, a přesto působí jako ta slova, která máš už na jazyku, a ne a ne si vzpomenout.

Ničemu tady nerozumíš. Přemýšlíš, že by ti to možná mělo vadit, ale nějak se k tomu nedokážeš dostat. Všechno působí takovým uklidňujícím dojmem. Měkká temnota kolem tebe tě téměř uspává a neustávající chlad, na který si tvé tělo již zcela přivyklo, zase dodává zvláštní pocit klidu a uvolnění. Hladké šedé stěny nedávají tvým očím žádný záchytný bot, a tak jen bezcílně necháváš svůj pohled klouzat po hladkém povrchu toho zvláštního tělesa.

Nakonec se však vždy zastaví na tom jediném bodě, který se na hladkých a jinak velmi jednotvárných zdech přeci jen nachází. Jasný a geometricky zcela přesný obrys dveří. Kdy se to otevřely naposledy? Bylo to před hodinou? Nebo od té doby uplynul den? Pár minut?

Z nedostatku lepších věcí na práci začínáš v duchu počítat vteřiny. Dopočítáš se pěti minut, tedy alespoň pokud si správně pamatuješ, že minuty mají mít vteřin šedesát. Jediný efekt, který to na tobě má, je uvědomění vlastní zbytečnosti na tomhle místě. Najednou shledáváš, že tady nemůžeš dělat vůbec nic. Pomalu na tebe začíná doléhat nuda a poprvé za svůj pobyt tady pociťuješ nějaký nepříjemný pocit. Nelíbí se ti to. Za každou cenu se snažíš přijít na jakýkoli způsob, jak se v téhle místnosti zabavit, potlačit ten sžíravý pocit vlastní marnosti a bezmoci. S počínající frustrací se zvedáš na nohy a chceš se vydat něco dělat, víš, že není co, ale něco potřebuješ, jinak tady dočista zešílíš dřív, než si stačíš vzpomenout, kdo vlastně jsi. Možná že tě už šílenství dostalo a je důvodem, proč jsi zrovna tady a vůbec nic si nepamatuješ.

A pak... znovu ten zvuk tichého mechanismu ve zdech a šoupání dvou ploch o sebe, když do místnosti začne vnikat světlo téměř oslepující pro tvé oči přivyklé temnotě. Otáčíš se a pohlížíš, kdo je to tentokrát.

Musíš se uklidnit, aby ti lidé v bílých pláštích nepojali žádné podezření. Co by ale mohli podezřívat? Ne, prostě se musíš chovat klidně jako předtím a všechno proběhne v pořádku.

Obdélníkový vchod se svým pomalým tempem konečně otevírá a do místnosti rázným krokem skoro až vbíhá muž. Nemá však na sobě bílý plášť, jaký jsi viděl u lidí, kteří tě přišli navštívit prve. Oblečen je do světlého koženého kabátu, jehož lem se mu třepetá u kolen.

Pohlíží na tebe a ty v šeru dokážeš aspoň trochu rozeznat rysy v jeho tváři. Vypadá starší ale stále při síle, možná spíše větrem ošlehaný mladík s neupravenými hnědými vousy a vlasy. Výraz v jeho tváři poukazuje na zvýšenou dávku adrenalinu, jako by právě prošel nějakou šarvátkou, čemuž napovídá i předmět v jeho ruce. Nevíš přesně, co to je, ale máš neblahé tušení, že jde o zbraň.

„Pojď, rychle!“ volá na tebe a svou pobídku zdůrazní mávnutím rukou směrem k jedinému východu z betonového tělesa, které vás obklopuje.

Zaraženě stojíš na místě a nevíš co dělat.

„No tak, nemáme čas,“ promlouvá k tobě znovu, nahlas a viditelně ve stresu. „My jsme ti hodní, přišli jsme tě zachránit.“

Zachránit před čím? Skoro ta slova pronášíš nahlas, ale nakonec si to rozmýšlíš a dál zmateně mlčíš. Nakonec se přeci jen odhodláváš a činíš pár kroků směrem k východu, zatímco stále nechápavým pohledem sleduješ příchozího muže.

„Skvěle, tak jdeme!“ zvolá muž a na tváři mu blýskne veselý úsměv. Znovu vybíhá otevřeným vchodem, zastavuje se kousek za ním a čeká. Zvenku slyšíš jakési zvuky a mezi nimi poznáš i hlasy. Všechny ty zvuky včetně hlasů znějí jaksi... naléhavě. Zběsilé houkání. Pípání. Syčení. A stále ty hlasy. Hádají se, alespoň tak ti to připadá.

Uvědomuješ si, že nyní máš jedinečnou příležitost z tohoto místa zmizet a možná také získat odpovědi na všechny své otázky. Vlastně by ti stačilo alespoň pár.

A tak se, dřív, než začneš plně promýšlet, co to vlastně děláš, vydáváš k obdélníkovým dveřím. Za nimi tě jako první zaráží světlo. Vše je tu až nepřirozeně bílé a obyčejně nepříliš silné světlo zářivek na stropě se od té barvy odráží a znásobuje. Mrzutě mžouráš a snažíš se co nejrychleji rozhlédnout.

Jakmile už lépe vidíš, vykračuješ dál a snažíš se to zvláštní místo pojmout. Stojíš v jakési úzké místnosti plné přímých linií, ostrých hran a zvláštních přístrojů. Muž před tebou přistupuje k jednomu z nich a zatahuje za páku. Podle sluchu poznáváš, že se za tebou těžké dveře betonového šestistěnu začínají zavírat. Jako by se snad bál, že tam zase vběhneš nazpět.

Tam však už nechceš. Máš otázky a pomalu v tobě narůstá odhodlání nechat si je zodpovědět. A tak jdeš dál.

Muž tě vede dál úzkou místností a stále tě pobízí k další chůzi. Svižným krokem dosahujete konce místnosti, kde se prostor otevírá do jiné, mnohem větší místnosti. Jsou tu ty samé rovné linie, jako by tě snad přesná geometrie tvého dosavadního vězení chtěla nadále pronásledovat.

Ve větší místnosti jsou lidé. Všichni na sobě mají bílé pláště a tváří se nejistě, skoro vyděšeně. Je jich asi deset. Výjimkou je mladá žena v tmavé krvavě rudé bundě a úzkých kalhotách, která v rukou svírá stejný předmět jako muž, jenž tě vede – zbraň. Právě s ní míří na jednoho z lidí v bílém, kterého přitom nešetrně druhou rukou tlačí ke zdi.

Neříkal ten muž, že oni jsou „ti hodní“? Netušíš, co tím myslel, ale v tuto chvíli máš z celé scény trochu smíšené pocity.

„Kde je ta druhá laboratoř?!“ křičí zrovna žena na svého rukojmího a ještě pevněji ho tiskne ke zdi. Sleduješ je a v muži poznáváš toho, který na tebe promluvil v té šedé krychli a jmenoval se Lenard – jak se k vlastnímu uspokojení rozpomínáš.

„Přísahám, že to místo neznám,“ odpovídá muž přidušeným tónem. Žena ztrácí trpělivost a smýká s ním k zemi, kde vědce nechá ležet.

„Avro, projeď ty počítače!“ volá tvůj průvodce na ženu, která je tu zjevně jeho společnicí. Pak se obrací na přikrčené lidi v bílých pláštích a pozvedá zbraň: „A vy se pořád ani nehnete, jasný?“

Lidé v bílém nejistě přejíždějí pohledem mezi tebou a mužem v kabátě. Je jasné, že se jim nelíbí pohled na to, že jsi pryč z temné prázdné místnosti, ale ozbrojený vetřelec je v tuto chvíli zaměstnává daleko víc.

Žena, jejíž jméno zní patrně Avra, mezitím spěšně mačká jakási tlačítka u jednoho z přístrojů a nakvašeně hledí do svítící obrazovky. Muž ti dává posunkem hlavy najevo, že se máš vydat k východu z místnosti, který vidíš naproti sobě asi deset metrů daleko. Vydáváš se tam, pro jistotu – vytažená zbraň tě znervózňuje.

„Máš něco?“ ptá se muž znovu své společnice a pohledem hlídá sebemenší známky nežádoucích pohybů. Nikdo v bílém plášti se nehýbe, ale v místnosti přesto panuje napětí.

„Ne,“ odpovídá vztekle mladá žena. „Ksakru. Ten soubor tady někde musí být, vím to!“

Mezitím docházíš na druhou stranu místnosti, obracíš se zpět do místnosti a nejistě čekáš, co se bude dít dál. Žena stále cosi hledá v blikající obrazovce a kolem nadále pípají kontrolky a cosi houká – snad na poplach?

Pak se náhle ozývá vítězné: „Tady je to!“ a Avra se konečně usmívá. „Chytře schovaný, jen co je pravda,“ poznamenává pak tišeji sama k sobě, zatímco dál manipuluje se zařízením. Po pár vteřinách svírá v ruce malou kovovou tyčinku a tváří se vítězně.

„Víš, jak tohle dešifrovat?“ obrací se pak k Lenardovi, který stále leží na zemi, a míří na něj zbraní. Tázaný vzdorovitě mlčí.

„Mluv, nebo tě to bude bolet,“ syčí Avra a zdůrazňuje zbraň ve své ruce.

„Ano, vím,“ odpovídá Lenard neochotně.

„Výborně,“ ušklíbá se Avra. Pak se obrací ke svému společníkovi: „Idene, vezmi ho, bude se nám ještě dost hodit.“

Muž jen přikyvuje a spěšně se vydává vytáhnout vědce na nohy, načež ho strká k východu. Rukojmí se brání pouze symbolicky, na skutečný odpor si zřejmě netroufá.

Muž, kterého jeho společnice oslovila Iden, doráží až k tobě a pobízí tě vydat se dál. Avra mezitím drží zbraň proti lidem v pláštích, aby se žádný o nic nepokoušel, a couvá směrem k vám. Jakmile se rozhoduješ raději vyrazit dál chodbou, jak po tobě chtěl Iden, obrací se i ona a vyráží rychle za vámi.

Dodávka

Probíháte chodbami, které jsou vesměs prázdné, jen tu a tam netrefujete na osamělého vědce, který se záhy zmateně krčí před Idenovou či Avřinou zbraní, a pak ho necháváte za sebou. Kolem je stále slyšet to protivné houkání. Začíná ti pomalu lézt na nervy.

Po chvíli se dostáváte do chodby, která vypadá trochu jinak než všechny ostatní, jimiž jste procházeli. Je tmavší, lemovaná šedým betonem, osvětlená úsporněji. Tvé oči už si stačily zvyknout na oslepující bělost všude okolo a ta náhle zmizela.

Chodba také nemíří rovně, nýbrž začíná pozvolna stoupat. Vydáváte se tedy vzhůru, Iden vpředu, přikrčený a nachystaný čelit jakémukoli nebezpečí. Za ním jdeš a místy popobíháš ty a v hlavě se ti pomalu rodí jediná jasná myšlenka – že stejně nejspíš nemáš na výběr. A za tebou je Avra, nesmlouvavě vlekoucí Lenarda, kterému se na tváři usadil odevzdaný výraz.

Chodba není příliš dlouhá. Iden dobíhá až k jejímu konci, kde jsou těžké dveře z tmavého kovu a bez rozmýšlení na ně buší v jakémsi rytmu. Zastavuješ se za ním a čekáš, co se bude dít. Avra doráží jako poslední a stále pevně drží zajatého vědce pod pohrůžkou něčeho velmi bolestivého.

Ubíhá sotva pár vteřin, když dveře začínají skřípat, chvět se, a nakonec se otvírají. Těžká kovová deska se vyklápí ven a zpoza ní se na vás dívá přívětivá tvář pro tebe neznámého muže. Tví průvodci se s ním ale zjevně znají, protože s Idenem na sebe jen kývají hlavou v jakémsi tichém porozumění, a pak už vyrážíte dveřmi ven.

Tady se otevírá daleko větší prostor, než jaké se vám naskytly doposud. Přijde ti to až zvláštně nepatřičné. Kolem vás stojí několik nízkých budov a přímo před vámi se rozprostírá volná betonová plocha. V těch několika objektech, které se tu nacházejí, rozpoznáš vozidla. Nevíš sice proč, ale poměrně s jistotou si dovoluješ tvrdit, že to tak skutečně je.

A nad vámi... se rozprostírá nebe. Nekonečná klenba šedi, pouze na několika místech vystřídaná blankytně modrou. A tobě připadá, že je to tak naprosto správně, a přesto ti to po dosavadním životě v nevelkých uzavřených prostorech přijde zvláštní.

„Hej, ty, tak pojď,“ slyšíš, jak na tebe Iden volá a uvědomuješ si, že tvá mysl se na chvíli vydala úplně jinam a uniklo ti dění skutečného světa. Kousek před tebou stojí velké vozidlo. Rozložitý muž v zelené košili a s přátelským obličejem na buclaté holé hlavě, který vám otevřel dveře, mezitím nastupuje dovnitř v přední části, zatímco Avra táhne vědce k rozevřeným dveřím na zadní straně. A tobě kdoví proč v mysli vyvstává slovo dodávka.

Konečně se rozhoduješ reagovat na Idenovu pobídku a vydáváš se k vozidlu. Tvůj dosavadní průvodce stojí vedle, v rukou připravenou zbraň a hlídá. 

Náhle si všímáš těl, která leží kolem vchodu, kterým jste teď přišli. Ode dveří na ně nebylo vidět. Jsou to všechno muži v jakýchsi černých oblecích a všichni bez jediného pohybu leží na zemi. Mají u sebe zbraně, ale větší, daleko větší, než jakou v ruce drží Iden či jeho společnice.

„Jsou…?“ pronášíš nejistě, protože ti nic lepšího na mysl nepřichází a cítíš nutnou potřebu zjistit, jak to s těmi lidmi je. Určitě v tom mají prsty ti lidé, kteří tě dle svých slov zachraňují. Větu však nedokončuješ, další slovo se ti zadrhává ve vyschlém hrdle. Až teď ti dochází, jakou máš vlastně žízeň.

„Jen omráčení,“ odpovídá Iden lhostejným tónem a hlavou tě opět pobízí k nástupu do dodávky. Na váhání a námitky teď není čas. Vlézáš tedy otevřenými zadními dveřmi do vozidla.

Avra právě svazuje Lenardovi ruce. Rozhlížíš se po vnitřním prostoru a z nevysvětlitelných důvodů se tu cítíš lépe než venku. Asi je to o zvyku. A ty zatím nic jiného než uzavřené prostory pořádně neznáš. Tedy... už nic jiného neznáš. S jistotou víš, že předtím, ať už to znamená cokoli, ti bylo známé i něco jiného. Daleko víc věcí, aby to bylo přesné. Jako například vlastní jméno.

Uvnitř je opět hromada zvláštních zařízení, světýlek, tlačítek a páček. Je tam také několik sedadel po stranách, jakési skříňky a ploché místo, které by se asi dalo označit za stolek. Vlastně je to tu i docela útulné.

Průzorem vidíš do přední části, kde se ti naskýtá pohled na holé temeno muže, který vám otevřel dveře, a před ním vidíš předním oknem ven. Z obhlížení kolem tě však záhy vytrhuje Iden, který naskakuje do dodávky a rázně za sebou přibuchuje dveře. Na chvíli nastává šero, pak muž cvaká vypínačem a prostor dodávky prosvěcuje tlumené světlo zářivky u stropu.

„Můžeme!“ volá Iden dopředu na řidiče, ten kýve na srozuměnou a auto se dává do pohybu. Rychle opouštíte plochý betonový prostor a vyjíždíte kamsi pryč.

Závod

Dodávka se poměrně rychle dává do pohybu, zavalitý řidič šikovně i když trochu zběsile manévruje s velkým vozidlem na parkovišti, a pak vyráží ven. Nevidíš přesně kam, protože jediný výhled z dodávky poskytuje čelní sklo a malé okénko na zadních dveřích, kam ale ze svého místa pořádně nevidíš.

Sedíte naproti sobě, vedle tebe napjatý Iden, proti vám spoutaný Lenard a Avra připravená rukojmího v libovolné chvíli uspat, chtěl-li by se o cokoli pokusit.

Nějakou dobu je ticho, pouze dodávka tiše rachotí na asfaltu, než Iden konečně promluví: „Dobře, teď by asi bylo na místě vysvětlení.“

„To asi bylo,“ odpovídáš a znovu si uvědomuješ své vyschlé hrdlo. „Hm, nemáte něco k pití?“

Iden s mírným úsměvem sahá kamsi pod sedadlo, odkud vytahuje kovovou láhev a podává ti ji. Vděčně přijímáš a necháš chladivou vodu konečně pohladit suché rty, ústa a krk. S pokývnutím hlavy předáváš nádobu zpět.

„Nejdřív asi představení,“ začíná znovu muž a schovává láhev na její původní místo. „Já jsem Iden, tady moje snoubenka Avra a náš řidič je Biff. Společně tvoříme jádro odboje proti chlapovi, co si říká Ganadin.“

Pouze pomalu přikyvuješ, protože tě nic lepšího nenapadá a čekáš, co z toho zvláštního člověka v béžovém kabátě vypadne.

„Máš ty nějaké jméno?“ obrací se na tebe Avra, ale stále nespouští pozornost ze svého rukojmí.

Chvíli váháš. „Asi ano… Ale nemůžu si vzpomenout.“

Na to nečekaně reaguje zajatý Lenard: „Subjekt při přesunu kvůli posunu realit přišel o osobní vzpomínky, takže…“

Ani nestíhá domluvit a Avřin loket se mu zaráží do žaludku. Vědec se s heknutím prudce předklání a chvíli lapá po dechu. Iden věnuje družce pohled značící, že byla možná reakce přehnaná.

„Není to žádný subjekt ale živý člověk,“ odráží Avra vědce, který raději jen přikyvuje a soustředí se na dýchání.

„Ganadin prahne po možnosti cestovat mezi světy, a v posledním z experimentů došel k závěru, že s pomocí bytosti z cizího světa by toho mohl dokázat,“ pokračuje po chvíli ticha a Lenardova hekání Iden. „Podařilo se mu sem přitáhnout tebe a chtěl tě nějak využít pro otevření cesty do tvojí reality. Víme, že k tomu účelu má ještě jednu laboratoř, jejíž přesnou polohu ale neznáme.“

„Zná ji ale tohle,“ navazuje na partnera Avra a ukazuje ti malou kovovou tyčinku, s kterou předtím cosi dělala u technických panelů v první laboratoři. „Jestli se mi to podaří dekódovat.“

„Plán je tu druhou laboratoř najít, dostat se k tomu zpětnému zařízení a poslat tě domů, co na to říkáš?“ obrací se k tobě Iden a v hlase mu přitom zaznívá jakási naděje.

„Um… zní to... dobře,“ nevíš moc co na takou dávku informací říct. Vlastně nevíš, kde je tvé 'domů', neznáš zatím nic jiného než chladné šedé stěny oné krychle a vnitřek dodávky těchto samozvaných odbojářů. Přesto máš pocit, že předtím něco bylo, což ti potvrzují Lenardova slova o vzpomínkách i Idenovo vysvětlení o vytažení z tvé původní reality.

„Neboj se, postaráme se o tebe a za chvíli jsi zase ve svým světě!“ volá zepředu řidič Biff, zeširoka točící volantem, aby s mohutným vozidlem co nejrychleji prokličkoval mezi domy, zaparkovanými auty a jinými překážkami, které vám město staví do cesty.

„Přesně tak,“ přikyvuje optimisticky Iden. „Ale aspoň bychom měli vědět, jak ti na tu chvíli říkat.“

„Jednička,“ navrhuje Biff soustředěný na volant a zároveň stíhající sledovat konverzaci. „První Ganadinův povedený experiment s cestou mezi světy. A zní to optimisticky.“

Chvilku tu variantu zvažuješ, a nakonec docházíš k závěru, že je to rozhodně lepší než nevědět, jak se jeden jmenuje. „Jednička. To beru,“ odpovídáš tedy posádce dodávky s lehkým úsměvem.

„Víš alespoň něco?“ zkouší to přeci jen Avra a na chvíli tě nutí přemýšlet. Trvá jen pár vteřin, než si vzpomínáš na ten zvláštní okamžik v prázdné krychli.

„Pamatuju si svoji oblíbenou zmrzlinu,“ odpovídáš trochu nejistě.

Avra se nad tím pousmívá, zatímco už klidnější Lenard se kysele ušklíbá nad tímto svým drobným selháním. „To nám asi moc nepomůže,“ přiznává mladá žena.

V tu chvíli sebou dodávka prudce trhá kupředu a ty cítíš, jak vozidlo zrychluje. Atmosféra uvnitř je náhle napjatá.

„Biffe, co se stalo?“ volá Iden dopředu. Je vidět, jak zpozorněl.

„Strážný,“ odpovídá zpět Biff a mocně otáčí dodávku do zatáčky. „Už se vzpamatovali!“

Iden rychle vstává, aby vyhlédl ven zadním okénkem a zhodnotil situaci.

„Sakra, dala jsem tomu jejich systému pořádně zabrat, mělo je to zdržet aspoň hodinu!“ stěžuje si Avra a div si nevybije zlost na svém zajatci, který už zdánlivě rezignoval a začal se smiřovat se svou situací.

„Odvedla jsi dobrou práci,“ chlácholí ji Iden, i když jeho hlas zní velitelským tónem. „Teď je čas, aby zazářil náš řidič.“

„A kuchař!“ volá zepředu do hukotu kol a motoru Biff. Vypadá to, že se přes vážnost celé situace docela dobře baví, za volantem je očividně ve svém živlu.

„Připadá ti, že teď vaříš?“ chladí ho Avra, na rozdíl od něj o dost rozčarovanější. V tu chvíli dodávka vjíždí do potemnělého tunelu, osvětleného pravidelně rozmístěnými oranžovými světly. Biff už neodpovídá a dál se plně soustředí na svou práci.

Iden si opět přichází sednout na své místo vedle tebe, ale je jako na jehlách.

„Co jsou zač ti strážní?“ zkoušíš to po chvíli, kdy všichni mlčí, zahloubáni do vlastních úvah.

Iden krčí rameny: „Obyčejní žoldáci, které si Ganadin najímá na hlídání laborek a dalších svých podniků. Nejotravnější na nich je, že jich je docela hodně, což…“ krátce gestem poukazuje na osazenstvo dodávky, „nás ne. Ale jsou průměrní.“

„Tak mě napadá,“ přivádí tě Idenovo vysvětlení na myšlenku, „je vás ještě víc než tři? Říkali jste…“ Přeruší tě prudké trhnutí dodávky, oranžová temnota tunelu mizí za vámi a Biff se horlivě vrhá s dodávkou do strany. „Říkali jste, že tvoříte to… jádro odboje.“

„Máme i další,“ přikyvuje Avra. Po očku přitom pokukuje na Lenarda, a pak se rozhoduje, že v jeho přítomnosti nic bližšího říkat nebude. Beze slov chápeš, ale trochu tě mrzí, že se v tuto chvíli nedozvíš víc.

Nato se opět zvedá Iden a do rukou bere zbraň. „Asi jim půjdu trochu zatopit,“ oznamuje. Je z něj cítit napětí, zejména z toho, že nemůže vůbec nic dělat. Než se ale stihne dostat k zadním dveřím, dodávka sebou opět trhá do strany.

„Zapomeň, ještě něco rozbiješ!“ volá zepředu Biffův hlas.

„O to jde!“ odpovídá Iden a přeci jen sahá po jakýchsi drobných dvířkách v zadních dveřích, která vysouvá do strany a obezřetně vyhlíží ven.

„Ty si užiješ svůj moment až najdeme tu druhou laborku,“ odsekává řidič.

Přesto se kousek od tebe ozývá střelba, jak Iden zkušeně pálí ze střílny kamsi za dodávku. Nevidíš, co se přesně děje, ale po asi třetím výstřelu za vámi cosi třaská a na z Idenově zastřiženém hnědém plnovousu se objevuje spokojený úsměv. Pak zavírá střílnu a vrací se zpět na své místo. Zbraň mizí kamsi do jeho kabátu.

„Tak, to by je mělo trošku zdržet,“ oznamuje střelec samolibě.

„On si prostě nedá říct,“ stěžuje si zavalitý řidič.

„To mi povídej,“ přizvukuje mu Avra a po snoubenci hází škádlivý úšklebek.

„Hodláte si teď ze mě dělat srandu?“ ohrazuje se Iden.

„Ne, hodlám se tě zeptat, kam to mám stočit,“ takticky mění téma Biff. „K bázi nemůžeme, potřebujeme se někde ztratit a probrat to.“

Chvíli nikdo nic neříká, dál zní jen zvuk motoru a kol na silnici.

„Vezmi to pod Královský most,“ rozhoduje nakonec Iden, načež Biff pouze kýve hlavou a vydává se na určené místo.

Most

Trvá jen několik minut, než se auto vymotává z ulic města lemovaných vysokými symetrickými budovami a zajíždí ze silnice stranou. Nevidíš ven moc dobře, ale ještě než dodávka sjíždí z hlavní silnice, dostává se ti výhledu na široký šedý most držený nad řekou konstrukcí sloupů a tlustých kovových lan. Na druhé straně se v dálce tyčí další vysoké budovy a musíš uznat, že celkově je ten výhled poměrně působivý. Místo toho, abyste však pokračovali na most, mění Biff kurz vozidla, až se nakonec zastavíte na říčním břehu pod mostem.

Jakmile zastavíte, otevírá Iden zadní dveře a vyskakuje ven. Záhy pobízí i vás ostatní, abyste ho následovali. Opatrně se zvedáš ze svého místa a rovněž vystupuješ z vozidla, krátce za tebou vleče ven Avra letargického Lenarda. Biff vyskakuje ven předními dveřmi a nechává je otevřené.

Tu chvilku, než se něco začne dít, využíváš k rozhlédnutí a shledáváš, že je to místo překvapivě malebné. Jistě, oproti šedé chladné krychli a přesvícené laboratoři je většina míst příjemnou jarní zahradou. Ale tady to jednoduše má určitý nádech osobitosti.

Celá scéna se skrývá v očekávaném stínu mostu, jehož spodní strana se vyjímá přímo nad vámi a jako šedý pás se táhne až někam daleko ke druhé straně řeky – to tušíš, ale vidět je odsud pouze k prvnímu masivnímu sloupu, který se zdvíhá z hladiny. Ta odsud vytváří asi dvě třetiny výhledu do okolí, bledá zvlněná plocha odrážející po stranách tu a tam nějaký sluneční paprsek. Několik metrů od vás doráží zvlněná říční plocha na břeh tvořený pískem a kameny, které se úplně nedají přirovnat k pláži. Čím dále od vody břeh jde, tím více se na něm objevuje zeleně, a na druhé straně dokonce roste poměrně hojný porost stromů, díky čemuž je tohle místečko relativně chráněné před nechtěnými pohledy.

Kvůli stínu Královského mostu je tu i poměrně chladno, což si krátce po výstupu uvědomuješ, ale nakonec tomu nevěnuješ takovou pozornost. Vlastně by se to dalo popsat i jako příjemný chládek.

Avra zatím usazuje Lenarda na zem a přes svou nevelkou výšku se nad ním hrozivě tyčí. Vědec se buď neodvažuje pohnout, anebo to nemá zapotřebí. Biff, opřen o stranu dodávky si do úst strká bílou tyčinku a během chvilky mu už od úst stoupají obláčky kouře. Iden se zbraní jen zběžně obchází terén, a pak se vrací za vámi.

„Avro, podívej se na ty soubory,“ začíná udílet rozkazy Iden. „Biffe… ty si dáchni a vymysli, jak se odsud nejlíp dostat k bázi. Já si jdu zatím proklepnout našeho hosta a Jedničko, ty můžeš poslouchat.“

„Já ho taky budu potřebovat,“ namítá Avra. „Zná ten kód.“

„Já vím,“ odpovídá trpělivě Iden. „Trochu ti ho naklepnu.“

Avra přikyvuje, přenechává vám zajatce a odhazujíc červenou bundu do zadních dveří dodávky naskakuje dovnitř sama, aby se pustila do jakési práce s přítomnou technikou.

Iden se obrací k rukojmímu.

„Jméno?“ ptá se úsečně. Vědec mlčí. Iden opakuje otázku důrazněji: „Jméno?“

„Lenard Verhain,“ odpovídá neochotně ale odevzdaně muž v bílém plášti. Napadá tě, že mu vlastně závidíš, že si na své jméno pamatuje, a pak si uvědomuješ také to, že on je nejspíš důvodem, proč ty to své nevíš.

„Dělal ve farmacii,“ ozývá se od strany dodávky se svými znalostmi Biff, „nějaký léky na hlavu. Říkal jsem si, že vypadá trochu povědomě.“

„Psychoaktivní látky působící na lidskou paměť,“ doplňuje svým typickým tónem pan Verhain.

„Moc hezký, díky,“ ušklíbá se Iden. „Proč ses dal ke Ganadinovi?“

„Jen tak,“ odsekává vědec a zase trochu vzdorovitě pohlíží nahoru, kde se proti němu výhružně tyčí Idenova atletická postava v béžovém kabátě. Ona postava si právě nakračuje a rozpřahuje ke krutému kopnutí do tváře. Lenard si reflexivně kryje předloktími obličej a volá: „Ne, ne!“

Iden se opět klidně staví a nechává muže odpovědět: „Dobře platí a má přístup k prvotřídnímu vybavení. Nic víc, jsem akorát vědec!“

„Co o Ganadinovi víš?“ pokračuje Iden ve výslechu.

„Osobně jsem ho viděl jen dvakrát. Komunikuje většinou skrze upravené předem nahrané videozáznamy, mluví o zásadním vědeckém pokroku a umí skvěle organizovat. Netuším, co je to za člověka.“

„A uvědomuješ si, co jsi tady pro něj udělal?“ ptá se trochu podrážděně Iden a ukazuje na tebe. Trochu tě rozptyluje, že jsi opět středem pozornosti.

Lenard sebevědomě přikyvuje. „Využili jsme ztenčené bariéry mezi světy a zesíleným nadskutečným tahem jsme k nám přitáhli bytost z jiné reality. Byl to první krok k velkým věcem.“ Krátce se obrací tvým směrem a věnuje ti shovívavý úsměv. „Mrzí mě to, ale nebýt tady tvých nových přátel, mohlo vše proběhnout zcela hladce a v pořádku.“

„Sklapni,“ brání tě Iden a znovu naznačuje kop, před nímž se vědec s tichým výkřikem horečně kryje – žádný však nedopadá.

„Co víš o té druhé laboratoři?“ vyslýchá rázně Iden.

„Nemám nejmenší ponětí, kde je,“ odpovídá klidně vědec.

„Neptám se, kde je, ale co víš,“ zaráží ho Iden.

„Ach,“ přikyvuje Lenard. „Nic moc. Jedině Ganadin zná nejspíš obě, ale pochopitelně mezi nimi existuje převoz materiálů. Každá má vlastní tým vědců i stráží, takže byste si museli unést někoho odtamtud,“ ušklíbá se na vyslýchajícího. „Aspoň tak jsem to slyšel.“

Z dodávky je slyšet Avřino nesouvisející klení, po němž se Iden krátce obrátí, ale starosti své snoubenky pro teď nechává na později. Všímáš si, že Lenard v tom drobném nestřeženém okamžiku přemýšlí o útěku – pak si ale všímá tvého pohledu, zběžně pohlíží na místo, kde pod kabátem nosí Iden zbraň, a veškeré nápady ho opouštějí.

„Proč nejsou na stejném místě? Ta druhá slouží jako cesta opačným směrem, nemám pravdu? Nebylo by jednodušší postavit je blíž?“ navazuje Iden, když se opět otáčí na sedícího Lenarda.

„To je správný úsudek. Nicméně velká proximita laboratoří by mohla způsobit neznámé problémy nebo dokonce anomálii v podobě protrhnutí pomyslné bariéry mezi světy,“ vysvětluje Lenard skoro jako by to vyprávěl svým studentům na univerzitě. Proč víš, co je to univerzita? Všímáš si, že čím déle jsi v této realitě, tím přirozenější ti připadá proces myšlení, a tím lépe se orientuješ v konceptech, které ti nejspíš předtím byly zcela běžné.

Iden si bývalého farmaceuta chvíli tiše prohlíží, a pak přikyvuje. „Mně to stačí. Jedničko, chceš se pana Verhaina na něco zeptat?“

Ta náhlá pozornost tě opět lehce vyvádí z míry, ale přeci jen nakonec přinucuješ svou prazvláštní mysl k činnosti.

„Kdo jsem?“ je první věc, která tě napadá.

Lenard si výrazně povzdechuje. „Projekt byl cílený trochu náhodně. Nevím o tobě o moc víc než ty sám,“ odpovídá. Tím trochu narušuje zbytek tvých otázek. I kdyby však ještě zůstávaly, v tu chvíli vyskakuje z dodávky Avra s nějakým přístrojem v rukou.

„Zpropadený labyrintový systém,“ hněvá se, jen co dopadá na zem, a míří směrem k vám. „Ty, doktore, teď je tvoje chvíle.“

Šifra

Avra dřepí vedle stále sedícího vědce a ukazuje mu cosi na svém přístroji, v němž má zastrčenou onu kovovou tyčinku, kterou měla v laboratoři. Iden obezřetně stojí opodál a svým postojem dává jasně najevo, aby se Lenard Verhain o nic nepokoušel.

„Znáš ten postup,“ říká zrovna Avra, spíš jako oznámení než otázku.

Lenard rezervovaně přikyvuje.

„Výborně,“ pousmívá se mladá žena. „Tak ho tam zadej, ať můžeme jít v klidu dál.“

Lenard nejistě pozvedá ruku k zařízení. „Nejsem si jistý, jestli si to pamatuju dobře, nikdy jsem to doopravdy neotevíral…“ ošívá se.

„Snaž se,“ pobízí ho netrpělivá Avra. „Představ si, že na tom záleží tvůj život, protože přesně tak to je.“

Ta slova Lenarda opět znervózňují, ale napadá tě, že je nejspíš zvyklý pracovat i pod tlakem. Nevyšiluje zase tolik.

Chvíli jen mlčky klepe do Avřina přístroje, zatímco ho žena bedlivě pozoruje.

„Máte zastaralý systém,“ stěžuje si po chvíli vědec.

„Funguje,“ odpovídá Avra a dává mu najevo, aby pokračoval. „Mimochodem, jestli se to pokusíš zavést do slepé uličky a zablokovat, tak tvoje kariéra na tomhle místě skončila. A za to ti to určitě nestojí.“

Lenard si něco brumlá pod vousy a pokračuje dál. Trvá to další asi dvě minuty.

„Počkej, tenhle posun ale nedává smysl,“ ozývá se náhle Avra a ukazuje na určité místo na přístroji. Popocházíš o kousek, aby se ti dostalo lepšího výhledu na celou operaci, ale na obrazovce vidíš jen nějakou změť znaků, čísel, písmen a obrazců. Avřin prst se vyskytuje na konci jednoho řádku.

Lenard se sebevědomě usmívá. „Já vím,“ odpovídá. „Za normálních okolností by to smysl nedávalo, ale tohle je trochu jinak naprogramované. Podívej,“ ukazuje Avře na obrazovce nějakou jinou kombinaci obrazců. „Tahle poslední klička je Ganadinův design. Když o ní člověk neví, nikdy se k té informaci nedostane.“

Avra tiše kleje.

„Takže teď, když udělám tohle…“ přemýšlí nahlas Lenard a něco mačká na přístroji. Cítíš Avřino napětí a okamžitou připravenost vyplnit své výhružky, kdyby to snad nevyšlo. Ty ale okamžitě střídá nadšená horlivost. Mladá žena vytrhává přístroj vědci z rukou a rychle na něm naťukává vlastní příkazy. Pak se s rozzářeným pohledem obrací na Idena.

„Máme to!“ volá směrem ke snoubenci, přestože ten nestojí tak daleko.

Iden přiskakuje k ní, na tebe se krátce obrací se slovy: „Jedničko, hlídej vědce,“ a pak už svorně hledí na vytoužený soubor.

Pohlížíš na Lenarda, kterého máš podle všeho hlídat, a napadá tě otázka.

„Proč jsi jim pomáhal?“ promlouváš k němu.

Lenard si opět povzdechuje. „O těch dvou jsem slyšel. Jsou schopní, není radno si s nimi zahrávat. A Ganadinův projekt pro mě nemá větší hodnotu než můj život – mám dobré vzdělání, práci si vždycky najdu.“ Krčí rameny. „A potom, jakkoli dobří jsou, nemyslím si, že se jim vůbec podaří přiblížit k tomu, co chtějí. Nemáš se čeho obávat, Ganadin to rychle vyřídí a experiment bude pokračovat v pořádku dál. Ne že bych mu nějak hodně fandil, jsem pouze realistický.“

„Nechci, aby experiment pokračoval dál,“ nacházíš v sobě sílu se ohradit. Vzpomínáš si na chladný betonový šestistěn, na zmatení, které tě opanovalo, když za tebou poprvé vstoupili vědci. A přestože ti to prostředí přišlo známé, začínáš také rozumět tomu, jak to všechno bylo špatně. Otevřená obloha, vysoké budovy, řeka, stromy… to všechno působí daleko přirozeněji a ty už s naprostou jistotou víš, že někde jinde to pro tebe všechno bylo běžné a bylo to tam dobré. A jestli tihle lidé tvrdí, že tě dokáží dostat tam, odkud tě vědci vtáhli do téhle skutečnosti, stojí to za zkoušku.

Zdá se, že to Lenardovi vzalo vítr z plachet a už nic neříká.

„Biffe,“ oslovuje Iden řidiče. „Máme to místo. Je to na západním kraji města.“

„Super!“ raduje se Biff. „Jedeme?“

„Zajedeme do báze a uděláme plán na zítřek,“ rozhoduje Iden. „Ale musíme opatrně, budou se po nás dívat.“

„Rozkaz,“ usmívá se Biff a jeho zelená kostkovaná košile mizí ve dveřích dodávky. Iden pobízí tebe a Avru k nástupu zpět do dodávky.

„Co tenhle?“ poukazuje Avra na Lenarda, který dál odevzdaně sedí na trávě.

„Necháme ho tady, on už si poradí. Nemá na nás co říct a stejně nebude chtít, protože by musel prozradit i to, že díky němu známe to druhé místo,“ odpovídá pragmaticky Iden.

„Říkal jsem si, že mi neuškodí chvíli si posedět na čerstvém vzduchu,“ poznamenává kousavě Lenard a rozhlíží se kolem sebe. Jeho bílý laboratorní plášť v tomhle prostředí plném zeleně působí až komicky. Dál už se jím ale nezdržujete a naskakujete zpět do nevelkého, avšak relativně útulného prostoru zadní části dodávky. S Idenovým pokynem se vozidlo vydává směrem k bázi – ať už je to kdekoli.

Základna

Jedete déle, než jak dlouho vám trvala cesta od první laboratoře k mostu. Biff tu a tam zastavuje, aby se vyhnul projíždějícím černým autům Ganadinových strážných, anebo aby s Idenem přehodnotili směr jízdy. Z jejich rozhovorů chápeš, že projíždíte trochu netradiční cestou, abyste minuli místa, kde by vás mohli hledat nejvíc.

Ze svého místa se ti opět nedostává příliš výhledu na probíhající scenérii, takže jen sedíš a necháváš se unášet proudem. Lidé kolem tebe očividně vědí, co dělají, a v tuto chvíli není nic, co by se pro ně dalo udělat.

Trvá to, ale nakonec přeci jen zpomalujete, chvíli vyčkáváte, a pak dodávka zajíždí do nevelkého prostoru potemnělé garáže. Tam Biff zastavuje úplně a vytahuje klíčky z auta.

„A jsme doma,“ prohazuje hravě Avra a otevírá zadní dveře, aby mohla vyskočit ven a protáhnout se. Iden tě pobízí k tomu samému a rozvážným krokem vychází za tebou. Najednou vše působí daleko uvolněněji. Jistě, stále je tu záležitost zítřejšího plánu, ale teď, když jste mimo ulice a na paty se vám nelepí skupinky černých stráží, cítíte daleko víc prostoru se nadechnout, chvíli si odpočinout.

Chvilku jen pomalu procházíš garáží a rozhlížíš se kolem. U zdí jsou umístěny police s nejrůznějším náčiním a nářadím, v koutě stojí jakési velké barely. Působí to tu trochu improvizovaně, zato prakticky. Všímáš si, jak tě přitom Avra pozoruje.

„Tak pojď,“ mává na tebe a obrací se ke dveřím, které vedou kamsi dozadu, a kam – jak ti právě dochází – už zašli Iden s Biffem. Vyrážíš tedy tím směrem a spolu s mladou ženou v rudé bundě se ocitáš v docela široké chodbě. Není příliš dlouhá a na jejím konci vás čeká rozšíření a oba muži postávající před jinými dveřmi. Ty se po pár vteřinách samy otevírají a vcházíte dovnitř do jakési holé šedé kabiny. Připomíná ti to čas strávený v první laboratoři. Jak dlouho to vlastně bylo? Blízké hranaté zdi v tobě vyvolávají ten pocit nechápání, zmatení, bezradnosti. Na chvíli se úplně ztrácíš v toku vlastních myšlenek.

„Jedničko,“ probouzí tě až Idenův laskavý hlas kdesi blízko. Jsou tu i jiní lidé, tohle místo už neznamená pouze temnou samotu. Dveře jsou opět otevřené a tobě až nyní dochází, že se maličká místnost i s vámi vyvezla vzhůru a nyní stojíte na úplně jiném patře.

Několikrát mrkáš pro plné soustředění a následuješ trojici odbojářů další chodbou.

Procházíte jedněmi z několika dveří, které lemují chodby, a vítá vás prostorný byt prosvícený slunečním světlem zvenku. Zdi jsou příjemně bílé, ačkoli na některých místech už se omítka drolí, a v rozích jsou vidět domácí květiny.

„Tak vítej, Jedničko,“ usmívá se na tebe Biff, „v našem skromném příbytku.“

Dovoluješ si vydat se dál a pohlédnout do dalších místností. Zase tak skromně to tu nevypadá, ačkoli nemáš žádné pořádné srovnání, ale stejně jako garáž dole to tu působí dané dohromady podomácku a „vlastníma rukama“. Musely to však být poměrně šikovné ruce.

„Pokud všechno půjde dobře, moc se tu nezdržíš,“ poznamenává věcně Iden a vede tě dál bytem. Jedna stěna je celá prosklená a vidíš, že vede kamsi na střechu, kde k tvému drobnému překvapení postává několik lidí. Iden na ně mává.

„Ale pořád chceme, aby ti tady bylo co nejlíp, i na tu chvilku,“ doplňuje společníka přátelsky Biff. Iden jen přikyvuje a vydává se k prosklené stěně.

„Půjdeme za ostatními,“ oznamuje, když otevírá posuvné dveře a všichni čtyři vstupujete na plochou střechu budovy. Přítomní lidé, je jich pět, dvě ženy a tři muži v rozličném oblečení, se k vám otáčejí se srdečnými úsměvy na tvářích a zvědavě pokukují zejména po tobě.

„Přátelé, tohle je Jednička,“ představuje tě Iden. „Ganadinův první a poslední povedený experiment Jedničko, tohle je náš odboj. Alespoň jeho část, ostatní budou někde ve svých bytech.“

Nesměle kyneš přítomným, načež ti oni přikyvují na pozdrav.

„Jaký je plán, šéfe?“ ozývá se muž vepředu, krátkovlasý chlapík v černé plátěné bundě s kapsami a se dvěma zlatými kroužky v levém obočí.

Iden se na tohle nadechuje. „Máme lokaci druhé laboratoře. Zítra to místo přepadneme a dopravíme tady Jedničku ke komoře na zpáteční cestu. Do té doby potřebujeme, aby to tam někdo obhlídnul, a zatím si připravíme zbraně. Až bude jasnější cíl, připravíme plán, jak to místo dobýt.“

Muž s piercingy se spokojeně šklebí a ostatní rovněž spokojeně usmívají. „Ganadin bude čumět.“

„Doufejme,“ přikyvuje Iden. „Kelene, oznam to ostatním a pošli někoho, ať tam vyrazí, Avra vám dá souřadnice. Vy ostatní se začněte chystat, už jsme to zkoušeli.“

„Máš to mít, šéfe,“ odpovídá Kelen a všichni se vydávají horlivě plnit příkazy.

„Biffe,“ obrací se Iden k řidiči, ale ten ho předbíhá.

„Za chvíli mě máš v kuchyni,“ mrká. „Před takovým výletem bude potřeba se pořádně posilnit. Říkám ti, takový guláš jste ještě neměli.“

„Skvěle,“ usmívá se Iden. „A Jedničko… Večer ti přijdu říct postup. Zatím se tu ciť jako doma.“ Na chvilku se zaráží, když si uvědomuje, komu to říká. „To se tak říká. Prostě… se tu snaž cítit co nejlépe.“

Chápeš.

Večeře

Sedíš u kraje střechy a díváš se na město. Nic lepšího na práci pro tebe stejně není, tak využíváš těch několik posledních hodin v tomto světě k jeho prohlížení.

Musíš uznat, že odboj proti Ganadinovi si místo pro svou základnu zvolil krásné. Odsud ze střechy je vidět kus panoramatu města, kolem vás se tyčí vysoké hranaté budovy plné pravidelných vzorů a v dálce jsou vidět stavby ještě daleko vyšší. Tu a tam mezi betonem, kovem a sklem vykoukne trocha zeleně a ten výhled ještě oživí. Nejvíc tě zaráží velikost toho všeho.

Blíží se večer. Je to vlastně tvůj první večer za celou tu dobu tady, kdy máš opravdu možnost poznat, že je večer. Obloha, rozprostírající se majestátně nad tebou, začíná tmavnout a slunce, které tě fascinuje stejně jako všechno okolo, se pomalu přibližuje za horizont tvořený rozlehlým městem. V té chvíli k tobě přichází Iden.

Chvíli nic neříká, jen si tak přisedává vedle tebe a pohlíží na město i oranžové světlo v dálce s tebou. Až po nějaké době pronáší: „Až se takhle budeš dívat zítra, budeš to tam dobře znát.“

Přemýšlíš. „Jo, asi jo.“ Zase chvíli mlčíte, než se ptáš: „Jak to tedy uděláme?“

Idena to vytrhává z klidného zamyšlení – je na něm vidět, že celé odpoledne pracoval a takovou chvilku jako teď potřeboval. „Jo. Zítra ráno vyrazíme postupně k té druhé laboratoři. Všichni už mají všechno připravené. Ty pojedeš s námi druhým autem. Dáme ti i nějaké normální oblečení, aby tě nebylo snadné poznat a zkus se co nejvíc tvářit, že mezi nás patříš, aby to strážci neodhalili. Stejně se ale budeš držet mezi námi, budeme tě krýt. Druhé dvě skupiny nám zase budou hlídat boky, o ty se starat nemusíš. Hrajeme to na rychlost. Dostaneme tě k té komoře co nejdřív, Avra se postará o techniku a tebe pošleme domů co nejdřív to půjde. My už se ven dostaneme.“

Na všechno pomalu přikyvuješ a snažíš se ty informace uložit do své stále relativně prázdné mysli. Jako doteď bude vlastně většina námahy na ostatních, tvým úkolem bude jen držet se při zemi a co nejvíc spolupracovat. Riziko je velké, ale odměna rovněž. Na chvíli tě napadá, co bude s Idenem a jeho lidmi poté, co zmizíš kamsi do vlastní skutečnosti, ale nakonec se rozhoduješ věřit jeho posledním slovům.

„A teď je čas na večeři,“ poznamenává Iden a vstává. „Pojď.“

Zvedáte se a míříte dovnitř, kde je připravený velký stůl a kolem něj sedí asi dvacet lidí. Poznáváš mezi nimi Kelena a těch pár, co byli předtím na střeše, zbytek nepoznáváš, ale tak nějak sem všichni zapadají. Kolem stolu proudí hovor, lidé popíjejí ze skleniček, baví se mezi sebou. Tvůj příchod na chvilku zvedne většinu pohledů od stolu, ale nikdo ti nevěnuje přehnanou pozornost, což se ti líbí.

Iden tě zavede k volnému místu a posadí se vedle tebe. Netrvá to dlouho a do místnosti vchází Biff, v silných pažích svírá velikánský hrnec a s vítězoslavným úsměvem ho s bouchnutím pokládá doprostřed stolu. Ozývá se smích a zvolání slávy, když všichni pohlížíte na nádobu plnou hustého guláše.

Biff ještě odchází do kuchyně a Avra vybíhá za ním: „Počkej, pomůžu ti.“

Společně se vracejí ke stolu s talíři krájeného pečiva a zeleniny, které rozkládají na stůl. Zajdou do kuchyně ještě dvakrát, než je všechno nachystané.

Lidé se pomalu utišují, jako by na něco čekali. V tu chvíli od stolu vstává Iden a bere do ruky sklenici. Všichni ostatní ho napodobují, a tak se rozhoduješ postavit spolu s nimi.

„Už jste toho ode mě dneska slyšeli dost, ale řeknu ještě jedno,“ promlouvá Iden a hrdě se rozhlíží po přítomných. Vidíš, jak ho ti lidé s úsměvy na tvářích pozorují, jak ho mají rádi a čekají s respektem na každé slovo. „Dneska se nám povedla velká věc, velké vítězství. A zítra, když všechno uděláme správně, nás čeká vítězství ještě další. Náš boj nebude ještě u konce, ale zasadíme Ganadinovi podstatnou ránu.“

Ozývá se veselé svorné „joo“ a možná by někteří i tleskali, kdyby neměli v rukou skleničky.

„Takže na vás, přátelé, a na další úspěchy!“

Odpovědí na zvolání je ozvěna nadšených hlasů, někteří volají „na nás!“, nebo „na úspěchy!“ a všichni společně pozvedají skleničky k přípitku. Ten zvyk ti připadá povědomý a zároveň je na něm cosi velmi příjemného. Vidíš tu svornost mezi všemi, jak drží pohromadě, jak se mezi sebou baví a vtipkují, jak poslouchají Idena. Na krátkou chvíli to v tobě vyvolává chuť mezi nimi zůstat a stát se součástí té společnosti. Jenže sem nepatříš, a to nic nezmění.

„Vystydne vám to!“ ozývá se žertovně Biff a lidé se vesele usmívají. Postupně si začínají nabírat guláš z obřího hrnce a usedat k jídlu. Muž sedící vedle tebe a mající hrnec blíž ti na talíř nakládá tvou porci a jídlo ti podává. Děkuješ a pouštíš se do jídla. Je ještě horké, ale dá se jíst. Nad barevnou směsicí masa a zeleniny stoupají pramínky páry a přinášejí s sebou závany čerstvé vůně koření, které spokojeně vdechuješ. A když konečně přikládáš lžíci ke rtům, připadá ti to jako to nejlepší jídlo všech dob, horká a jen lehce pikantní chuť prostupuje tvými ústy, s chutí se zakusuješ do kousků masa a rozličná zelenina se ti takřka rozplývá na jazyku. Skoro si přeješ v téhle chvíli už zůstat, nemuset přemýšlet nad žádnými vědci, bojováním, nemuset se strachovat o to, co má přijít zítra. Ale nic z toho jen tak zvrátit nejde. Když zvedáš pohled, máš pocit, že podobné myšlenky probíhají hlavou i ostatním.

Ráno

Probuzení je příjemné i nepříjemné zároveň. Měkká postel, kterou ti Iden na noc poskytl, je bezpochyby lepší než tvrdá betonová zem, ale nemůžeš se zbavit nervozity z toho, co vás dnes čeká. Je to poznat ve vzduchu. Většina lidí už je vzhůru, celým bytem panuje shon a přípravy, mechanismus připravený předešlého dne se dává do pohybu.

Vstáváš a jako první si tvé bdělosti všímá Avra.

„Dobré ráno,“ volá na tebe a jde blíž. „Fajn že jsi vzhůru, nechtěli jsme tě vyloženě budit. Tady jsem ti připravila nějaký to oblečení, tak si to běž zkusit a za půlhodiny vyrážíme!“

Ukazuje na hromádku oblečení ležící na skříňce u zdi a opět se vydává dál účastnit všeobecného ruchu. Přikyvuješ a docházíš k připravenému šatstvu vyplnit příkaz. Čekají tam na tebe plátěné kalhoty s kapsami, tmavé tričko s dlouhým rukávem a trochu odraná šedá vesta. Postupně to všechno dostáváš na sebe, chvilku si prohlížíš své tělo v tom novém ohozu, a pak se vydáváš ven z místnosti.

Kousek stranou stojí Iden spolu s Avrou, oba už připravení ve svém klasickém oblečení, Iden v dlouhém béžovém kabátě, Avra ve své červené bundě a šedých kalhotách, vlasy svázané pevně do culíku. Shlížejí na nějaké věci rozložené na stole a Iden si postupně zastrkává jednotlivé předměty do kapes, pod kabát nebo do kapes kalhot. U jedné věci se zastaví.

„Jsi si jistý?“ slyšíš Avru zeptat se tlumeným hlasem.

Iden si povzdychává. „Musíme být připravení na všechno,“ odpovídá a ukládá si předmět pod kabát.

„Opovaž se něco si udělat,“ říká tiše Avra a pár sdílí krátký polibek.

Nevíš přesně co dělat, a tak chvíli jen čekáš, než si tě Iden konečně všímá a vydává se k tobě.

„Výborně, padne ti to,“ usmívá se na tebe. „Jaká byla noc?“

„Lepší než v té krychli,“ odpovídáš popravdě a Iden se směje.

„To věřím. Každopádně, dojdi si za Biffem pro něco malého k snídani, a pak se sejdeme u výtahu, jo?“

Přikyvuješ a vydáváš se do kuchyně, kde Biff rychle balí poslední věci, ale když za ním dorážíš, laskavě se na tebe usmívá a podává ti kus pečiva. O několik minut později už stojíš spolu s Idenem, Avrou, Biffem a pár dalšími u výtahu a společně míříte dolů do garáže. Avra vám otevírá zadní dveře, zatímco Iden s Biffem nastupují dopředu. Zbytek z vás naskakuje do zadního prostoru dodávky a usazuje se po stranách. Celkem je vás v dodávce sedm – ty, základní trojice a tři další, které znáš jen od vidění u stolu. Vůz je plný zbraní – mladý muž vedle tebe má o nohu opřenou útlou pušku s dlouhou hlavní, ostatní mají u boků alespoň pistole, Avra je ověšená různou technikou. Iden sedící vepředu má celý arzenál schovaný pod kabátem. Jedinou neozbrojenou osobou v autě tedy zůstáváš ty, ale zase tolik ti to nevadí – nemáš sebemenší ponětí, jak cokoli z toho použít.

Vrata se otvírají a vyjíždíte. V dodávce opět panuje napjaté ticho, to však tentokrát není způsobeno hrozícím nebezpečím, ale předzvěstí toho, co má přijít. Jediný, kdo prohodí během cesty alespoň pár slov jsou Biff s Idenem vepředu, kteří se tiše radí o směru cesty.

Na místo dorážíte asi po půl hodině, Biff zpomaluje a zastavuje dodávku u rohu jedné budovy.

„Jdeme,“ velí Iden tiše a všichni rychle vyskakujete. Lidé kolem tebe si připravují zbraně a rozhlížejí se po okolí. „Aldee na střechu, ostatní za mnou. První skupina už na nás čeká.“

Mladík s dlouhou puškou se odpojuje a vydává se šplhat po kovové konstrukci na nejbližší budovu. Zbytek skupiny tvoří jakousi formaci, která tě umisťuje dovnitř, a společně se vydáváte směrem ke druhé laboratoři.

Plán

Budova je nízká, plochá a relativně skrytá mezi okolními stavbami. Prakticky prázdný pozemek je obehnán plotem se železnou bránou, na níž visí nějaké papíry. Před nenápadnými dveřmi na druhé straně nevelkého prostranství sedí dva muži v černých vestách a stejnobarevných vojenských kalhotách a napůl dávají pozor na ulici před sebou.

Z rohu sledujete, jak se první vaše skupinka plíží po ploché střeše a zastavuje se nad hlavami obou strážných. Nejasně rozeznáváš Kelena, který tuto skupinu vede, a pak se dva z jeho lidí spouštějí na tenkých lanech přes okraj střechy. Během mrknutí oka mají oba strážní kolem krků bílé šňůry a před budovou laboratoře začíná krátký tichý boj, který je ale poněkud nerovný.

Iden signalizuje rukou, abyste vyrazili a váš útvar se klusem dává do pohybu. Rychle přebíháte ulici k brance plotu, jíž se ujímá Avra a zámek rychle podléhá. Vhrnujete se dovnitř, kde zrovna dva vaši spolubojovníci upouštějí na zem bezvládná těla stráží.

V tu chvíli se otevírají po vaší levé straně menší dveře a na prostranství vybíhá čtveřice mužů kompletně navlečených do černých uniforem a se zbraněmi v rukou. Několik lidí od vás se k nim obrací, když vzduchem prolétají čtyři modré záblesky a strážci se hroutí k zemi. Zmateně se obracíš za sebe a spatřuješ mladíka, jehož Iden oslovil jako Aldee, jak vám kyne rukou ze střechy protější budovy.

„Jak… co…“ Cítíš, že tento den pro tebe bude ještě hodně matoucí. Vše teprve začíná.

„Neprůbojné pulzní náboje,“ vysvětluje rychle Iden. „Tihle chlapíci si dlouho pospí, nemáme potřebu zbytečně zabíjet.“

Avra se zatím věnuje hlavním dveřím a kolem vás seskakují ze střechy členové prvního týmu. Iden jim ukazuje na postranní dveře, odkud vyběhli čtyři vojáci a Kelen tam svou partu rychle vede. Chvíli obezřetně čekáte, Iden, Biff – jehož je opravdu zvláštní vidět se zbraní a v tmavé neprůstřelné vestě – a ostatní hlídají, aby vám nikdo nevpadl do zad, stejně tak Aldee na střeše. Cvaknutí zámku k vám přichází jako zvuk z nebes a Avra vítězoslavně otevírá vstupní dveře. Cesta dovnitř je volná.

Zleva slyšíte hluk a přímo před vámi se zjevují černí strážci. Překvapuje je však nemilosrdná palba Idenova oddílu, namodralé pulzní náboje vysekávají praskavý rytmus do těl protivníků, která se pod náporem elektrických pulzů hroutí k zemi. Chodbou prakticky probíháte, přeskakujete ležící těla v černých uniformách a celým systémem hřmí střelba. Je jasné, že o vás ví celý objekt, ale přesně jak řekl Iden – hrajete o rychlost.

Kousek po vás do budovy vniká třetí sedmičlenný oddíl, kryje vám záda a hledá další cesty budovou, které je třeba zabezpečit.

Na některých místech je prakticky nemožné bezpečně používat zbraně, a to se Iden v přední linii s vervou vrhá do soubojů na blízko, rozhání se obuškem, který byl dosud skrytý v kabátě – a opět tam po souboji mizí –, a sráží vojáky k zemi ručně. Nezahálejí ani jeho pomocníci, Biff se svou rozložitou postavou je v boji muž proti muži daleko lepší než s pistolí a rozdává rány kovanými chrániči kloubů, které uspávají stejně spolehlivě jako pulzní náboje.

Je to chaos. Kolem duní výstřely, dopadají údery, dupou boty. Nezřídka zní Idenův velitelský hlas prostými příkazy jako „tudy!“, „na ně!“ nebo „rychle!“. Cítíš se strašně. Hluk všude okolo ti rozechvívá hlavu, pohazuje v ní těma několika málo vytrvalými myšlenkami, a znemožňuje soustředění. Tu a tam tě Iden osobně musí popohnat, nebo o kus odtáhnout, protože skrze ten přehršel vjemů ztrácíš pojetí o realitě.

Více než vojáci se vám však do cesty dostává personál laboratoře. Z místností lemujících chodby vybíhají zmatení vědci, muži i ženy, a překvapeně křičí, když je s pohrůžkou zbraněmi odbojáři odstrkují ke stranám. Většina z nich nejspíš nemá nejmenší tušení, co se právě děje.

Takhle se dostáváte přes celé první patro laboratoře, aniž byste našli cokoli užitečného. Nacházíte však schody vedoucí dolů.

„Idene!“ slyšíte zleva chodbami Kelenův hlas. „Schody dolů!“

„Já vím!“ odpovídá Iden. „Tady taky. Jdeme!“

Mezitím se k vám připojuje třetí skupina, z větší části obrácená tak, aby vám hlídala záda. Iden vyráží jako první a všichni za ním sbíháte do nižších, podzemních, pater laboratoře.

Podzemní část je prakticky identická, akorát působí prostornější, chodby jsou širší, zdá se, že i celý komplex je jednoduše rozlehlejší. Postupujete o něco pomaleji, abyste si zvykli na nové prostředí, ale postupně opět nabíráte tempo. A to až do chvíle, než se proti vám ozývá několik smělých výstřelů. Naproti vám, na druhém konci chodby asi deset metrů vzdáleném, se vynořuje skupinka strážných o z jejich strany přilétá několik střel. Trochu se děsíš při uvědomění, že tyhle kulky nechtějí pouze omráčit.

Iden okamžitě velí se krýt, a tak zabíháte za rohy, odkud započíná chvíle bezvýsledného ostřelování z obou stran.

„Sakra,“ kleje Iden. „Tohle se přesně nemělo stát.“ Otráveně pálí pár ran chodbou a jeden neopatrný strážný se kupodivu opravdu pod zásahem do hlavy hroutí na zem.

„Kelenův tým by měl být volný, třeba se tam dostanou i jinudy,“ nadhazuje Avra.

„Je to možnost,“ přikyvuje Iden. „Pak máme ještě jednu.“

S Avrou na sebe dlouze a vážně pohlížejí, jako by mezi nimi probíhala konverzace beze slov.

Ať už se však neverbálně baví o čemkoli, přerušuje je hlas.

Nepřítel

„Tahle hra už není namístě.“ Hlas se mocně rozléhá všemi přilehlými chodbami a vtírá se ti do uší, příjemný i mrazivý zároveň, jako měkká deka, v níž je zabalená těžká trhavina. Zní silně, a přesto mluvčí nekřičí, slova jsou pronesená klidně a konverzačním tónem.

Vidíš, jak Iden mrzne na místě a s ním i zbytek bojovníků kolem tebe. Palba z obou stran na chvíli ustává. A když se v tu chvíli odvažuješ pohlédnout za roh, spatřuješ v chodbě vysokou postavu muže v bílém oblečení a bílém kabátě s kapucí, která mu halí obličej do stínu, z nějž vyzařují jen dvě naoranžovělé tečky v místech očí.

„Ganadin,“ šeptá Iden to, co už je všem nad slunce jasné. „Co tady k čertu dělá?“

„Sundám ho,“ odpovídá místo toho Avra a mění si pistoli za jinou. Než ji snoubenec stačí zastavit, vrhá se mladá žena k rohu chodby a plnou kadencí pálí do postavy na druhé straně.

Rány odeznívají, poslední kulka zvoní o zem a ten vysoký zvuk spolu s mizícím echem výstřelů vyplňuje celý prostor. Ganadin dál nehnutě stojí na místě. Odvažuješ se na něj vyhlédnout zpoza rohu.

„Avro… Stále tak výbušná a horlivá,“ promlouvá Ganadin tím těžkým hlasem a jeho slova znějí trochu jako povzdech.

Avra stojí zmražená na místě s výrazem zmateného vzteku, pistoli křečovitě v rukou, ale opět se kryje. „Já to nechápu,“ šeptá. „Střílela jsem přesně.“

„A ty se zase stále skrýváš, místo abys mě někdy konfrontoval, Idene,“ oslovuje vůdce skupiny. „Ačkoli… Jsem unesen tou odvahou, kterou jsi musel sebrat, abys přišel konečně až sem.“ Na chvíli se odmlčuje a ztichlým prostorem, kde je slyšet i zrychlený dech všech přítomných, zní pár klapavých kroků. „Ale nevidím důvod, proč bychom měli soupeřit. Jaký je tvůj cíl? Mám si o tobě myslet, že jsi jen bezohledný hrubián, který ničí poctivý vědecký výzkum?“

„Ten poctivý vědecký výzkum stojí životy!“ rozkřikuje se Iden do ticha.

Drobná odmlka, jak Ganadin přežvýkává to obvinění. „Idene, ty si možná hraješ na ochránce morálky, ale já jsem jednoduše pragmatický. Víš, v životě máš dvě možnosti – ohlížet se na všechno kolem sebe nebo jít kupředu a někam se dostat.“

„To není pragmatismus, to je bezohlednost,“ odpovídá Biff místo Idena.

„Záleží pouze na pohledu a tom, co chceš. Pokud hodláte strávit celý život na jednom místě, já vám v tom bránit nehodlám. Ale skutečný pokrok si žádá oběti, aby většina mohla prosperovat.“

„Nehraj si na vizionáře,“ osočuje ho Iden. „Všechno to děláš jenom pro sebe. I ta cesta mezi světy je akorát způsob, jak chceš sám sebe posílit.“

„Nejsem vizionář. Jsem ten, který kráčí v první linii,“ promlouvá Ganadin. „Tomu bys přeci ty sám měl nejlépe rozumět, ne? Všechny experimenty jsem dělal na sobě. Trpěl jsem pro pokrok, ale dostal jsem svou odměnu. A ta na kohokoli z vás čeká také.“

Chvíli je opět ticho. „Čeká i na Jedničku?“ ozývá se pak Iden a dívá se po tobě. Pohled mu opětuješ.

„Idene. Stále nedokážeš rozlišovat mezi prostředky a uživateli.“

To se zdá být pro Idena poslední kapkou. A možná by se i se svými přáteli neopatrně vrhl do chodby vstříc protivníkovi, když tu zaplavuje širokou křižovatku naproti vám déšť střel. Zaskočení vojáci padají na zem a mezi ně odkudsi z vedlejší chodby rychle proudí třetí skupinka odboje vedená Kelenem. Ten se osobně s dlouhým nožem v ruce vrhá na Ganadina.

Co se přesně děje dál nevidíš, protože v tu chvíli Biff následován těsně Idenem a Avrou vbíhá do chodby a zaclání ti ve výhledu. Nezbývá ti než se rychle vydat za nimi. Vzdálenost deseti metrů překonáváte během chvilky a ocitáte se v relativně otevřeném prostoru, do nějž ústí chodby ze všech čtyř stran. Podlaha je lemována omráčenými strážci – nejsou však vyřazení všichni a někteří ještě ze všech sil v boji na blízko vzdorují přibíhajícím odbojářům.

Ganadin kolem sebe rozsévá strach, tyče se alespoň o půl hlavy nad všemi kolem. Kelen na něj doráží s nožem a neohroženě se k němu přidává i několik dalších. Muž v bílém nepůsobí dojmem člověka stojícího proti přesile. Je přesný a kalkulovaný, oranžové oči odhodlaně planou.

Silná paže s bílou rukavicí chytá prudce Kelena pod krkem a hází s ním o vzdálenou zeď, kde muž s piercingy tvrdě naráží a sesouvá se mezi černooděnce. Přesné zásahy noži a obušky do Ganadinových paží zatím jako by narážely na kámen. S lehkostí sráží k zemi dalšího z odbojářů. To už se do něj pouští Biff s kovanými chrániči a teprve nyní pociťuje Ganadin první opravdovou ránu, která mu dopadá na hruď.

Avra se tě zatím ze všech sil snaží protáhnout tím chaosem na druhou stranu čtvercového prostoru a do další chodby. Od Ganadina, zatlačeného přesilou přeci jen do rohu, odlétávají další lidé, ale Biff se jako zázrakem statečně drží.

Necháváš se protáhnout bojištěm a spolu s Avrou běžíte další chodbou, která, jak zjišťujete, se začíná svažovat dolů. Sbíháte několik metrů, než se dostáváte ke dveřím podobným těm v první laboratoři. Za vámi stále slyšíš hluk a obracíš pohled vzhůru chodbou, ale není moc vidět, jen míhající se postavy lidí, mezi nimiž tu a tam víří bílý plášť.

Avra se pouští do dveří, a ty po chvilce poslušně povolují. Vrážíte dovnitř, kde nacházíte velkou prázdnou laboratoř. Po rychlém obhlédnutí Avra zapíná světla a celý výjev, podobný tomu, který se ti krátce naskytl v první laboratoři, se vám vyjevuje v barvách – tedy stále především v bílé.

V tu chvíli k vám k tvému překvapení dobíhá Iden a zabuchuje dveře.

„Biff ho drží,“ vysvětluje zadýchaně, aniž by se Avra zeptala. „Jdu ti pomoct odsud Jedničku dostat.“

Avra k němu kýve a oba rychle vybíhají k přístrojům u stěn. Celá laboratoř začíná poblikávat všemožnými světly. Rozhlížíš se kolem a na protější zdi to konečně spatřuješ. Prosté obdélníkové dveře zcela totožné s těmi, z nichž tě poprvé Iden vysvobodil.

Snoubenci na sebe mezitím pokřikují přes místnost různé pokyny a nové poznatky. Avra horečně pracuje s počítačem, Iden rychle prochází, co může, a oznamuje jí všechno, co nachází. Seshora svou slyšet výkřiky.

„Myslím, že to chápu, je to relativně jednoduché,“ oznamuje Avra s očima zabořenýma do obrazovky. „Tamtím otevřeš ty dveře, pak to jenom tady musím nakonfigurovat, všechny ostatní věci jsou prakticky připravený, Ganadin asi čekal, že to tu co nejdřív použije.“

„Nedivím se,“ odpovídá Iden a popobíhá, aby otevřel dveře komory.

„Má to jediný problém,“ pokračuje Avra. „Potřebujeme podrobný sken bytosti z cílového světa pro správné propočtení nadskutečného čehosi. Což by mělo jít… támhle.“

Nezní úplně jistě a ty nerozumíš ničemu z toho, co říká, jistá však je zlověstnost zařízení postaveného v jednom rohu. Je tam lůžko opatřené hromadou posuvných modulů a přístrojů.

„Jedničko, hrozně nerad to říkám…“ začíná Iden.

„Jdu tam,“ oznamuješ rozhodně. Znamená to cestu domů. Znamená to dokončení vašeho úkolu.

Iden přikyvuje, a když dobíháš k lůžku, pomáhá ti dostat se na něj. Intuitivně kolem tebe začíná umisťovat všechny ty přístroje. Jeden z nich ti prakticky zakrývá hlavu, takže nevidíš, co se děje v místnosti, ale to poslední, co se před tvýma očima objevilo, byl Idenův ustaraný výraz. Další přístroje jako by tě zavíraly to takové pomyslné klece. Během chvíle je tvé tělo obestavěné kolem dokola.

„Vypadá to správně,“ slyšíš z druhé strany Avru. „Mají to všechno skvěle jištěné.“

„Jdeme na to?“ volá nazpět Iden. Nevidíš, co se děje, ale Avra nejspíš přitakává. Nervózně polykáš a celé tvé tělo se napíná.

„Postarám se, aby se ti nic nestalo,“ oznamuje pevným hlasem Iden. Ozývá se cvaknutí a cosi se začíná dít. Nejprve cítíš opět jakýsi chlad. Pak kolem začínají blikat různá světla, jako by si prohlížela celé tvé tělo. Nečekaně cítíš, jak se ti cosi zabodává do krku. Jen zatínáš zuby, protože jakýkoli pohyb je prakticky nemožný.

„Jde to dobře!“ ujišťuje Avra.

„Drž se,“ chlácholí tě Iden.

V tu chvíli tě jímá strašlivá slabost. Máš pocit, že ti něco trhá sílu přímo z těla a vysává ji někam pryč. Kalí se ti smysly a jen vzdáleně slyšíš nerozeznatelná slova obou snoubenců. Stejně vzdáleně vnímáš vlastní křik.

Pak to všechno ustává.

Svět

Z otupělosti tě vytrhává Idenovo prudké cloumání. Přístroje jsou pryč, odsunuté ke stranám, Iden stojí nad tebou a tobě se opět vracejí smysly. Stále však cítíš neskutečnou slabost – nevíš, zda se v tuto chvíli vůbec dokážeš postavit na vlastní nohy.

„Ta věc by tě zabila,“ poznamenává skoro znechuceně Iden. „Bude tomu muset postačit neúplný sken.“

V odpověď jen cokoli mumláš, protože na víc nemáš sílu.

„Tak pojď,“ Iden tě bere z lůžka a ze všech sil zvedá na nohy. Je jasné, že v tuto chvíli nese většinu tvé váhy on. Náhle dopadá na dveře laboratoře těžká rána.

„Avro!“ volá Iden na snoubenku, ale ta už k vám přibíhá a přebírá tě od něj. Iden se vydává blíž ke vstupu do laboratoře. A zatímco tě Avra táhne ke komoře, dveře se rozlétají a dovnitř vstupuje Ganadin.

Na bílých rukavicích má stopy krve a ohnivým světlem planoucí oči mu žhnou. V závěsu za ním se do místnosti hrne skupina strážců v černém a se zbraněmi v rukou. Vypadají připravení rozstřílet to místo na kusy, kdyby Ganadin nepozvedl ruku k zastavení takových úmyslů.

„Nestřílejte,“ více oznamuje než rozkazuje svým vojákům a jeho hlas opět naplňuje celý prostor laboratoře. Černooděnci sklápějí hlavně dolů.

„Dostaň se dovnitř, prosím,“ špitá k tobě Avra a nechává tě se podepřít o stůl vedle dveří do komory. Už jen několik kroků tě dělí od teoretické cesty zpět domů, ať už je to kdekoli. Mladá žena zatím odbíhá zpět k přístrojům, na což vojáci reagují postupem kupředu do místnosti.

„Víš, měl jsem v tebe víru, Idene,“ pronáší Ganadin a prohlíží si muže proti sobě. Kapuce mu při boji spadla a jasné světlo laboratorních zářivek iluminuje ostře řezanou tvář s tvrdými rysy, které však zároveň působí jako vytesané dlátem do mramoru.

„To mě mrzí,“ odpovídá Iden a hrdě hledí Ganadinovi do očí.

Ty se mezitím z těch zbývajících sil pokoušíš dostat skrze dveře komory. Ganadinovi stačí jedinkrát přejet pohledem po místnosti, aby si uvědomil přesnou situaci – připravené počítače, použité skenovací zařízení, otevřená transportační komora. Střelbu si však nemůže dovolit, protože by utrpělo vybavení. A Iden to ví.

„Dneska tuhle laboratoř všichni opustíme,“ oznamuje Iden chladně. „Buď každý bez potíží po svém…“ sahá pod kabát a záhy v ruce třímá relativně velký kovový předmět připomínající nějaké pouzdro, „…anebo všichni naráz.“

Místnost rázem tuhne a ty v předmětu poznáváš ten, nad nímž Iden při zbrojení váhal. Avra mu věnuje lítostivý avšak odhodlaný pohled. Všichni stojí bezhlesně na místě, jen ty se dál ze všech sil pokoušíš dostat do komory. Padáš na zem, ale přitahuješ se rukama. Tak blízko…

„Ten blázen nás všechny zabije!“ volá jeden ze strážných a obrací se ke svému vůdci.

„Nezabije,“ odpovídá sebevědomě Ganadin a neustává v očním souboji s Idenem. Ten se zhluboka nadechuje a opět dlouze vydechuje.

Konečně se ti daří překonat pomyslný práh komory a svaluješ se na známou šedou zem bez jediné nepravidelnosti. Veškerá síla tě opouští, máš pocit, že už se ani nemůžeš zvednout. Daří se ti jen obrátit vyčerpaný pohled zpět do laboratoře.

„Mám jednu otravnou vlastnost,“ promlouvá Iden ke svému nepříteli. „Vždycky splním, co slíbím.“

Slyšíš cvaknutí páky, jak za ni Avra tahá. Kolem tebe se začíná stahovat neskutečný chlad, který však přes celkové vyčerpání sotva vnímáš. V tu samou chvíli se ozývá jiné cvaknutí, když Idenova trhavina dopadá na zem. Někteří z vojáků se chaoticky a překotně vrhají zpět do dveří. Od jiných se ozve pár výstřelů.

Avra následovaná Idenem se vrhá za jeden z masivních laboratorních pultů.

Chlad se ti zakusuje do kůže a jako by tě kamsi tahal.

„Šílenče!“ řve Ganadin, poprvé narušující svou klidnou povahu.

Pak laboratoř zaplavuje vlna plamenů a kouře.

Epilog

Ležíš na zemi. Tolik si ještě dokážeš uvědomovat.

Oči máš zavřené, a přesto před nimi stále ještě vidíš oheň. Zmizel přesně ve chvíli, kdy měl dosáhnout té betonové komory. Všechno to zmizelo.

A teď jsi tady. Pomalu se zvedáš, v pažích cítíš alespoň o něco více síly než před chvílí. Otevíráš oči.

Cítíš obrovský příval zmatku, který má skoro sílu opět s tebou mrštit o zem. Uvědomuješ si však jednu úžasnou věc. Ten zmatek nepramení z nedostatku informací v hlavě. Pramení z jejich přebytku. Rozhlížíš se kolem sebe a uvědomuješ si, že víš. Víš všechno. Naprosto jasně poznáváš svůj dům i okolí, vše je zcela přesně na svém místě. Hlavou ti víří vzpomínky na dětství, tváře přátel a rodiny, oblíbené činnosti, všechno jako by se ti snažilo připomenout naráz.

Mezi tím vším ale stále převládá jedna vzpomínka. Vzpomínka na jiný svět, než je ten tvůj. Vzpomínka na svět, kde se tě někdo pokusil využít jako palivo toho nejpodivnějšího experimentu.

O něco se opíráš kvůli stabilitě a chvíli jen tak necháváš všechny ty myšlenky plynout a pomalinku zapadnout na svá místa. Mezi nimi vyvstává jen pár otázek – příjemná změna oproti desítkám, které ti panovaly v hlavě po probuzení v oné první komoře. Co se stalo s odbojem a s Ganadinem? Přežil někdo? Cítíš se zvláštně. Nikdy nezjistíš odpověď na tyto otázky, to víš. Ale přesto tě to mrzí. Připadá ti, že těm lidem něco dlužíš.

Jak se přibližuješ k domovu – to slovo ti stále zní v hlavě zvláštně –, opakuješ si v duchu alespoň jejich jména. Iden, vůdce odboje ve svém béžovém kabátě a s hipsterským sestřihem. Avra, výbojná mladá žena s červenou bundou, která se vyznala v zámcích a technice. Biff, zavalitý muž v zelené košili, řidič a kuchař skupiny. Doufáš, že na ně nikdy nezapomeneš, alespoň to pro ně můžeš udělat. Už v tu chvíli však cítíš vkrádající se pochybnosti, zda to celé nebyl jen dlouhý šílený sen.

Pochybnosti alespoň prozatím odháníš. Víš, co se stalo.

A pak si se skutečně šťastným úsměvem na rtech v hlavě několikrát opakuješ ještě poslední jméno.

To vlastní.