Kleinbergova záhada dvou mrtvol, vysokých hor a podstaty vesmíru

Tahle kratičká záležitost s extrémně dlouhým titulem vznikla rovněž jako slohový projekt do češtiny, no a já to vždycky musím pojmout náležitě extra. Zadání znělo: „Ustupující ledovec odhalil po 75 letech těla manželů Millerových, kteří během 2. světové války záhadně zmizeli. Co se jim asi stalo?“

Herman Kleinberg stál na kraji převisu a s cigaretou v koutku úst si zamyšleně prohlížel líbeznou scenérii Švýcarských Alp, která se naskýtala přímo před ním. Zdržovala ho od toho znepokojujícího výhledu, který se v tuto chvíli nacházel za jeho zády. Jenže cigareta nebyla věčná a stejně tak ani práce vědeckého týmu, který zrovna zkoumal podrobnosti případu, jehož obdoby pan Kleinberg za celou kariéru záhadologa neviděl.

„Pane Kleinbergu, potřebujeme, abyste se na to podíval,“ došel konečně muže s cigaretou vyrušit mladší vědec s ustaraným výrazem ve tváři.

„Já vím,“ zabručel Kleinberg, zhasil cigaretu botou a vydal se spolu s vědcem zpět na zkoumané místo. Dle veškerých protokolů to celé bylo obehnané páskami a ochrankou, všude stály provizorní stany pro vědce – jinými slovy dle Kleinberga, dělalo se kolem toho až moc velké halo. Na druhou stranu on sám musel přisvědčit, že ho na té záležitosti něco znepokojovalo. Tady nešlo o rutinu.

Když došli zpátky k epicentru dění, dostalo se Kleinbergovi opět příležitosti pohlédnout na dvě nejzvláštnější mrtvoly, jaké kdy viděl. Dvě těla – muž a žena – oděná v šatech z minulého století, mrtvá desítky let… a přitom v ledu zachovaná jako v den, kdy oba lidé zemřeli. Na první pohled nebyla zjevná žádná příčina úmrtí. Mohlo se klidně jednat o dvě voskové figuríny, které si sebou vědci přivezli. Jenže Kleinberg věděl, že nejedná.

„Tak jak jste pokročili?“ zeptal se vážně Kleinberg a zastavil se v uctivé vzdálenosti od těl.

„Jak jsme se domnívali, jedná se o manžele Millerovi, kteří se roku čtyřicet tři záhadně ztratili – psalo se o tom v lokálních novinách,“ začal profesor Straum, kterého už záhadolog znal, pohlížeje přitom do tabletu. „Souhlasí vše od dokladů, které měli stále u sebe, po zběžné genetické testování, které jsme pro jistotu provedli. Zdá se, že k úmrtí došlo jen několik dní poté, co zmizeli. Za příčinu smrti stále považujeme prosté umrznutí. Nebyli jsme však schopni určit důvod – v tom, jak jsem doufal, nám právě budete nápomocen vy, Kleinbergu.“

Kleinberg si poupravil dlouhý černý kabát a zahleděl se na manželský pár. „Také doufám,“ odvětil už napůl nepřítomně, zabraný do úvah. Pak se vydal přímo k tělům a klekl si opatrně vedle nehybně ležícího muže. Chvíli na něm cosi studoval, než se pokusil lehce pohnout jednou končetinou. Příliš to nešlo.

„Profesore, kde byla ta těla nalezena?“ zeptal se poté, zatímco se přehraboval v kapsách kabátu.

„Nahoře, nedaleko té průrvy ve skále. Ta byla dříve také zaplněná ledovcem, který se ale v posledních letech stáhl,“ odvětil profesor Straum a ukázal do svahu na popisované místo.

„Našli jste u nich ještě něco?“ pokračoval Kleinberg a malým přístrojem postupně přejížděl nad tělem muže.

Odpověděl jeden přihlížejících policistů: „Batohy s věcmi tak na jednodenní výlet do hor, jídlo, oblečení, základní horolezecká výbava. Nic neobvyklého.“

Kleinberg se zatím zvedl a přešel k ženě. Začal stejným způsobem zkoumat i její tělo a vnímaje tak napůl přikyvoval tomu, co mu bylo sdělováno.

Trvalo to několik minut, než záhadolog odložil přístroj a zvedl se. Zahloubaně se díval na manžele. Vědci, který se zabýval materiální podstatou vesmíru a nikoli psychologií, mohlo v tu chvíli leccos uniknout. Zkušenější pozorovatel by si mohl uvědomit, že Kleinberg přeci jen něco objevil. Mark Stein, mladý vědec, který před chvílí záhadologa přivedl, si to uvědomil. O to více jej překvapila mužova slova.

„Nic nemám, budu potřebovat víc času na přemýšlení a uzpůsobení svých metod,“ prohlásil přesvědčeně Kleinberg a schoval ruce do kapes. Venku nebylo úplně teplo. Rozhlédl se po přítomných, a pak se obrátil a za chvíli už zmizel v malém bílém stanu, který mu byl přidělen.

Po zbytek dne Hermana Kleinberga nikdo neviděl. Ze svého stanu vyšel až pozdě v noci, kdy byl výzkum pozastaven a většina vědeckého tábora se odebrala ke spánku. V ruce měl svůj přístroj a několik dalších pomůcek po kapsách. Tiše prošel mezi stany a zamířil zpět k místu, kde leželi manželé Millerovi.

Tábor samotný sice byl hlídaný, těla však zůstala pouze uložená pod rozkládacím přístřeškem a ohraničená páskou. Kleinberg se rozhlédl a přistoupil k nebožtíkům.

„Co tady děláte, Kleinbergu?“ ozval se ze tmy hlas Marka Steina.

Záhadolog vzhlédl k místu, odkud se vynořila postava mladého vědce.

„Svou práci, děkuji za optání,“ odtušil Kleinberg mrzutě.

„Přes den byste na to lépe viděl,“ neodpustil si Stein poznámku. Pak přešel o něco blíž. „Vy jste na něco přišel už odpoledne, je to tak? Ale z nějakého důvodu nechcete, aby o tom někdo věděl. Proč?“

„Věci, kterými se zabývám, můžou být nebezpečné,“ odpověděl Kleinberg. „A tahle obzvlášť, domnívám se.“

„Výborně, pak s tím budete potřebovat pomoct,“ prohlásil Stein.

„Vystačím si,“ zabručel Kleinberg.

„Možná. A možná taky nejste jediný, kdo vydržuje druhé straně informace.“

Kleinberg se zamračil a Mark pokračoval. „Mezi věcmi nalezenými u mrtvých bylo i tohle,“ oznámil a ukázal jakousi kovovou tubičku velkou asi jako palec, která se při tom pohybu lehce zaleskla odrazem vzdáleného svitu baterek stráží.

„Co je to?“

„Nejsem si jistý. Nikdo se zatím neodvážil to otevřít,“ vysvětlil Stein. „Říkal jsem si, že s tím byste zase mohl pomoct vy.“ Kleinberg se pokusil natáhnout po drobném předmětu, ale Mark rukou ucukl. „Tak co, necháte mě vám pomoct?“

Záhadolog si ho chvíli prohlížel, a pak přikývl. „Dobře. Vaše jméno?“

„Mark Stein,“ představil se mladší vědec. Nato podal Kleinbergovi tubičku a přistoupil blíž. Oba dva si přidřepli k ležícím tělům. „Tak na co jste přišel vy?“

„Dívejte,“ řekl Kleinberg, pozvedl svůj přístroj a zaměřil jej na krk pana Millera. Něco zmáčkl a na malém displeji se objevil detailní obraz zkoumaného místa. Když pak přístroj trochu natočil, Mark uviděl na podrobném snímku kůže jakési bledé značky. Nechápavě vzhlédl k záhadologovi.

„Tohle je něco, čemu říkáme První písmo,“ vysvětlil. „Je velmi těžké ho takto zachytit, i když někteří lidé jsou údajně schopni jej vidět bez jakýchkoli pomůcek. Objevuje se na místech, kde došlo k něčemu… řekněme nad naše chápání. Řekl byste nadpřirozeného, ale paradoxně První písmo by mělo být to nejpřirozenější, co v našem vesmíru existuje. Dosud jsme ale nebyli schopni jej plně rozluštit – nicméně máme docela dobré odhady a jsme schopni porovnávat jednotlivé úkazy.“

„Odhadnete, co jsou tyhle znaky?“ zajímal se Stein.

Kleinberg zmáčkl několik tlačítek na přístroji a podíval se, co mu obrazovka ukázala. „Zkoumal jsem to a dovolím si tvrdit, že se jedná o jakousi pečeť, cosi, co mělo zůstat skryto a nenalezeno.“

„Možná bychom tedy neměli s výzkumem pokračovat?“ uvažoval Stein.

„Kdepak, kolego,“ ušklíbl se Kleinberg. „To by bylo proti zásadám mojí profese. Koneckonců jsem vědec jako vy – jde mi především o pochopení světa v co největším rozsahu. Teď se podíváme na to, co jste mi přinesl.“ Odložil přístroj a vzal do rukou malou tubičku a jakési jiné menší zařízení. Přiložil jej k malému válci.

„Vypadá to jako obyčejný bronz,“ prohlásil po chvilce. Zkusil schránku otevřít ručně, ale nic se nestalo. Z jiné kapsy tedy vytáhl cosi, co připomínalo kovovou propisku, na jejímž konci se ale po spuštění objevilo malé plazmové světélko. Obkroužil s ním uzávěr bronzové tubičky a kov se tentokrát poddal. Kleinberg odložil odříznutý vršek a pohlédl dovnitř. Jak přibližně očekával, hleděl na srolovaný kousek jakéhosi papíru. Vytáhl jej ven.

Mark zvědavostí nemohl vydržet, zvedl se a přišel záhadologovi nahlížet přes rameno.

Papír vypadal, jako by byl odtržen od něčeho většího. Na něm se nacházelo něco, co připomínalo mapu.

Kleinberg nejprve znovu vzal zařízení na určování materiálu a přiložil jej k papíru. Nechápavě se zamračil. „Tohle každopádně nevypadá jako papír. Vlastně jako… jakýkoli materiál, co známe.“ Odložil zařízení a pořádně se zadíval na nákres.

„To je mapa,“ vyvodil Stein. „Když na to tak koukám… Mohla by to být mapa téhle hory. Vypadá zvláštně, ale nějakým způsobem mi to odpovídá.“

„Máte pravdu,“ uznal zamyšleně Kleinberg a zvedl první přístroj. Zaměřil jej na útržek a záhy se mohl podívat na snímek ukazující velice ostrý obraz onoho nákresu, mezi jehož vybledlými linkami se rýsovaly obrysy Prvního písma. Usmál se.

„Pochopíte z toho něco?“ zeptal se Stein.

„Trochu…“ hloubal Kleinberg. Chvíli se věnoval nastavování dalších parametrů na svém přístroji. „Pokud to chápu správně, důležité je tohle místo,“ usoudil a ukázal na bod v nákresu. „Jeden z nich musel být schopný Písmo vidět přirozeně a vydali se na to místo. Možná něco najít?“

„Je to pravděpodobné,“ uznal Stein.

„Víte, kde to je? Jsem tu prvně,“ obrátil se k Markovi záhadolog.

Vědec se zamyslel, několik vteřin si prohlížel nákres, pak zase vzhlížel do noci a snažil se vybavit si okolní krajinu. Nakonec se zase podíval do mapky. „Odhaduju, že by to mělo být tak půl kilometru nad tou průrvou, u které jsme je našli.“

Kleinberg se zvedl. „Výborně, jdeme tam.“ Nečekal na schválení, prostě se vydal směrem pryč z tábora.

Stein ho doběhl. „Nebude to nebezpečné?“

„Určitě bude,“ přikývl Kleinberg.

„Aha, jak jinak.“

Chvíli šli, pak se Kleinberg zastavil ve stínu jednoho ze stanů, počkal na vhodný okamžik, kdy se hlídající policista díval jinam, a proklouzl do tmy. Markovi nezbývalo než ho rychle následovat. Brzy už oba zmizeli v temnotě hory desítky metrů od tábora, orientujíce se podle moderní mapy na Kleinbergově přístroji srovnávané s tou na útržku papíru.

„Ještě bych vás rád upozornil na jednu skutečnost,“ řekl po chvíli chůze věcně Kleinberg. „Pokud se cokoli z toho, co jsem vám dneska ukázal, pokusíte vynést, možná se jako další záhadné zmizení bude řešit to vaše. Tím vám nechci vyhrožovat, Marku, jen říkám, jak věci jsou. Moje profese je v tomto poněkud striktní.“

„Čekal jsem, kdy se něco takového dozvím,“ ušklíbl se Mark.

Po několika minutách dorazili na místo, které Stein určil jako ono důležité z mapky. Kleinberg vytáhl baterku a osvítil prostor kolem nich. Nezdálo se mu, že by na tomto místě bylo něco speciálního. Pak sebou prudce trhnul a otočil se.

Ve světle jeho baterky na skále necelé dva metry nad zemí kousek od nich seděl jakýsi muž a zkoumavě si oba příchozí prohlížel. Zdálo se, že ostrá záře mu nijak nevadila, při pohledu do baterky ani nemhouřil oči. Na sobě měl jen obyčejné plátěné kalhoty a košili, přestože se nacházeli dobrých dva a půl tisíce metrů nad hladinou moře. Prošedivělé vlasy a plnovous nedávaly odhadnout přesný věk této prapodivné postavy.

Muž se usmál a pomalu sklouzl ze skály na zem. „Těší mě, že jste na to všechno přišel, Kleinbergu,“ pronesl příjemným hlubokým hlasem.

„A vy jste?“ sledoval jej ostře Kleinberg.

Cizinec se pousmál, a pak onu otázku přešel mlčením. „Nechtěl jsem vám brát tu radost moct přijít alespoň z části na další záhadu,“ řekl pak.

„To je od vás sice velice pozorné, ale…“ začal Kleinberg nedůvěřivě.

„Moc nad tím nepřemýšlejte, Hermane,“ potřásl muž hlavou. Byl ve všech ohledech zvláštní a podezřelý, a přitom z něj vyzařoval nesmírný klid a jakási příjemná aura, která nutila Kleinberga mu věřit. Pak trochu posmutněl. „Velice mě mrzí, co se tady stalo, byl to nešťastný přehmat z mojí strany a Millerovi to neměli odnést. Jejich záměr byl vlastně ve své podstatě velmi dobrý, když se to snažili najít, ale naneštěstí nemělo nikomu být dáno toho dosáhnout. Alespoň ne teď.“

Kleinberg se zamračil. Nedokázal sice přesně odhadnout, kolik tomu cizinci je, ale přes pětasedmdesát to rozhodně být nemohlo. Podíval se vedle sebe, aby viděl reakci Marka Steina a uviděl mladého muže naprosto konsternovaného. Když se nad tím pozastavil, uvědomil si, že Stein jako by zmrzl na místě. Všechno kolem se zastavilo, nevál vítr jako předtím, tuhá stébélka trávy a vřesu se nekývala. Podíval se zpět na cizince.

Když muž viděl Kleinbergův pohled, znovu se usmál. „Chtěl jsem si pohovořit jen s vámi, Kleinbergu, ačkoli musím uznat, že ten mladý muž je velmi šikovný. Víte, že obdivuje vaši profesi? Dejte mu šanci, uvidíte. Ale o tom jsem tak mluvit nechtěl.“ Na moment se odmlčel a zaujatě se rozhlédl kolem. „Mohl byste mi prosím vrátit tu mapku?“ zeptal se.

„Proč?“ otázal se Kleinberg.

Muž se na něj trpělivě podíval. „Ona je vlastně moje, víte. Kdysi jsem ji ztratil.“

Kleinberg opatrně vytáhl z kapsy malý svitek zvláštního papíru. „Nejdřív ale chci vědět, co se tady vlastně stalo.“

„Když vám to řeknu, možná to změní celý váš pohled na svět,“ podotkl muž.

„Když mi to neřeknete, tak vás najdu a zeptám se znovu,“ odpověděl Kleinberg. „Štve mě, když na něco nakonec nepřijdu.“

„Hodně štěstí,“ muž se opět přívětivě usmál. Když mu ale Kleinberg nadále papírek nepodával, povzdechl si. „Jak myslíte. Píše se rok 1943, druhá světová válka v plném proudu. Žádný div, že si lidé nade vše přáli, aby ta hrůza skončila. Mezi nimi třeba manželé Millerovi. Paní Millerová měla zázračný dar vidět a číst První písmo, jak už jste si sám vyvodil, a stalo se, že se jí jednou do rukou dostal onen útržek mé mapy. Kdybyste se v Prvním písmu dokázal plně orientovat, našel byste tam poznámky o jakési knize. I tu jsem kdysi ztratil, vlastně to byla ona, která mi protrhla mapu a spolu s tím nešťastným kousíčkem spadla sem do Alp. Millerovi chtěli onen spis co nejdříve najít, protože obsahuje způsob, jak dosáhnout světového míru. Jenže… kniha věděla, že ještě nenadešel čas, aby byla lidmi otevřena, a tak… se bránila. Zbytek už vlastně znáte.“

Kleinberg stál na místě neschopen slova. Jakýsi způsob, jakým to onen cizinec řekl, ho přinutil všemu z toho, co právě slyšel, věřit. Jak poslouchal, vynořovaly se mu před očima kryptické obrazy jakési knihy, zlatavého svitu, a nakonec mocné sněhové bouře. V každém kousku svého bytí vnímal, že slyší pravdu. Sotva proto vnímal, když k němu muž přišel a něžně mu vytáhl lísteček z ruky. Pak ho přátelsky poplácal po rameni.

„Jednou to Písmo rozluštíte, Hermane,“ povzbudil ho. „Dál už se tímhle případem nezabývejte, prosím.“ S těmi slovy se vydal pryč.

„Počkejte,“ obrátil se k němu Kleinberg s poslední otázkou na rtech. „Máte v rukou knihu, která by mohla přinést světový mír a nikomu ji nedáte?“

„Všechno má svůj pravý čas,“ odpověděl muž zvláštním tónem. Pak znovu rozvážným krokem vyrazil do tmy. Kleinberg se nenamáhal za ním obracet baterku.

Zavanul vítr a kroky na skále utichly.

Mark Stein se hlasitě nadechl. „Uh, mám pocit, že jsem teď na chvíli vypnul,“ zamumlal. „Asi ten horský vzduch, ani nevím, jak jsme vysoko. Kleinbergu?“

Záhadolog nereagoval.

„Kleinbergu?“ Houkl znovu Mark. „Co budeme dělat?“

„Vydáme se dolů,“ odpověděl zamyšleně Kleinberg.

„A co ta záhada? Máme snad to místo dobře, ne? Měli bychom tu něco najít,“ divil se vědec.

„Záhada je vyřešená,“ řekl stručně Kleinberg a začal sestupovat z hory.

„Tak to mi ale vysvětlete,“ nedal se Mark a pospíšil si za svým společníkem.

„Vysvětlím,“ řekl Kleinberg. „Ale jen pokud se ke mně budete opravdu chtít přidat v mojí práci.“

Mark Stein se zastavil. „Děláte si srandu? Tohle byl můj sen!“ zazářil.

Herman Kleinberg se k němu obrátil s přívětivým úsměvem. „Tak předběžně vítej mezi cvoky, kteří mají obvykle pravdu a nikdo o tom neví. Podepíšeme to pozdějc.“