V nepravé poledne

V nepravé poledne je povídka především zajímavá svým vznikem, protože jsme ji střídavě napsali s tátou - pokud některé věci hůř navazují, znějí trochu odlišně a podobně, je to způsobené právě tím. Neměli jsme plán, každý jen reagoval na to, co napsal ten druhý. A stejně se nám podařilo dát dohromady celkem příjemnou fantasy historku trochu ve stylu Zaklínače.

*          *          *

Šerovít kráčel pomalu po pusté prašné cestě a pouhých pár metrů před sebou už měl první stavení Polranic – alespoň si myslel, že se tak vesnice jmenuje. Nespěchal. Věděl, že má ještě dostatek času a stejně raději dělal věci trochu dramatičtější. Bude daleko zajímavější, když se ve vsi objeví na poslední chvíli.

Slunce nadále neúprosně pražilo a svým obvyklým líným tempem se blížilo k vrcholu své cesty po nebi. Už několik dní panovalo vedro a sucho, a tak se z vyprahlé cesty zvedaly obláčky prachu, které donutily poutníka omotat si kolem hlavy šátek. V duchu děkoval za skutečnost, že je jeho obvyklý šat světlý, téměř bílý, a alespoň zčásti ho ochrání proti bezmilostným slunečním paprskům.

Volným krokem minul první domky na okraji vesnice a bez zastavení pokračoval až doprostřed na náves. Jak očekával, tam už byli shromáždění lidé a čekali na něj. Pod šátkem se spokojeně usmál. Bylo dobré vědět, že je stále pro někoho zajímavý.

Jakmile ho vesničané, vesměs zpocení a unaveně vypadající farmáři, spatřili, v očích jim zableskla jiskřička naděje. Šerovít z nich však cítil i silný pocit naléhavosti. Možná nakonec nebylo nejlepší všude chodit na poslední chvíli pro dramatický efekt.

„Pane!“ zvolal nějaký první odvážlivec a vystoupil z davu. Šerovít se zastavil na okraji návsi a opřel se o kopí. Snažil se přitom nevypadat tak unavený z dlouhé chůze, jak se skutečně cítil.

Zvědavým pohledem přejel shromážděnou skupinku, která se sotva dala nazývat davem a odmotal si z hlavy šátek. Pak potřásl hlavou, aby nechal své dlouhé temně rudé kadeře volně splynout na ramena a spokojeně pozoroval překvapené reakce vesničanů.

„Ano?“ promluvil konečně na muže, jenž ho oslovil.

„Jste to skutečně vy?“ otázal se vesničan nesměle.

Šerovít pozvedl obočí. „Věřím, že jsem skutečně já,“ ušklíbl se. Pak ale trochu zvážněl a s přikývnutím dodal: „Arhemský lovec, je to tak. Popište mi ten problém.“

„Není čas na vysvětlování,“ řekl s naléhavostí v hlase vesničan. „Může tu být každou chvíli. Doufali jsme, že budete vědět, co dělat.“

‚No to ještě uvidíme,‘ pomyslel si Šerovít, ale nahlas řekl: „Dobrá, odkud přichází?“

Muž ukázal přes náves na jednu z cest vedoucích k polím. Šerovít kývl a vydal se tím směrem. Vesničané se před ním uctivě rozestupovali, pár ho zvědavě následovalo.

Než přešel náves, ozval se v dálce před ním křik.

„Je tady!“ zvolal jeden z vesničanů a ostatní zpanikařili.

Šerovít se zamračil. To nedávalo smysl. Pohlédl znovu ke slunci, aby se přesvědčil. Do pravého poledne skutečně zbývalo ještě alespoň půl hodiny. Rozběhl se.

Minul několik prchajících vesničanů, než konečně proběhl kolem posledního stavení a běžel dál k poli. A pak se překvapeně zastavil. Jen pár desítek metrů od něj se mezi zlatavými klasy tyčila ohyzdná postava a pevně svírala za paži malé děvčátko ječící hrůzou.

‚Jak to, že je tady tak brzo?!‘ pomyslel si Šerovít a sevřel prsty kolem svého kopí s bronzovou hlavicí. Polednice se k němu obrátila.

*          *          *

Šerovít rychle potlačil prvotní úžas. Odpověď na otázku, jak je to vůbec možné, může hledat později. Teď je nejdůležitější vypořádat se s bezprostřední hrozbou – a pokud možno zachránit život té nevinné dívence.

Rychle se rozhlédl kolem. V dálce za sebou zahlédl záda posledního prchajícího vesničana. Jinak bylo všude pusto prázdno. Jenom on, lány obilí lehce se pohupujícího v nesnesitelně horkém vánku a nestvůra svírající svou oběť.

Šerovít dlouze vydechl, sklopil hrot kopí šikmo k zemi a nedbale pomalým krokem vyrazil k polednici. Vyschlé dozrávající klasy mu šustily kolem nohou a s praskáním se lámaly. V poli za ním zůstávala mělká nepravidelná brázda. Snažil se nespěchat a nedělat žádné prudké pohyby, oči nespouštěl z vyzáblé postavy před sebou. Polednice mu pohled oplácela a z jejího vrásčitého stařeckého obličeje s hluboce zapadlýma očima nešlo vůbec nic vyčíst.

Když mu k ní zbývalo posledních deset kroků, nestvůra zasyčela. Seschlé popraskané rty se nadzvedly a odhalily prořídlou řadu zkažených zubů vyceněných v hrozivém úšklebku. Nepřirozeně dlouhá paže sebou škubla. Ruka zakončená nehty připomínajícími spíše vlčí drápy se pevněji sevřela kolem lokte brečící holčičky. Ta vyjekla hrůzou a její pláč opět zesílil.

Šerovít se okamžitě zastavil. Chlácholivě rozpažil, aby dal najevo, že nemá v úmyslu polednici ohrožovat. Pak pomalu vytáhl zpoza opasku šátek, kterým měl původně omotanou hlavu, a zvedl ho, aby si otřel z obličeje prach a pot. Polednice nezúčastněně pozorovala, jak si lovec přehazuje šátek přes rameno a odhrnuje dlouhé rudé vlasy padající mu do očí.

Pak jako by čas náhle zrychlil a události se daly prudce do pohybu. Ruka, která se z husté kštice vynořila s vrhací čepelí, kmitla rychlostí útočícího hada. Na dva palce široký a půldruhé dlaně dlouhý bronzový nůž se během letu třikrát otočil a zasáhl polednici do ramene. Stvůra vyvřískla a povolila sevření. Zaskočené holčičce se podlomily nohy a zhroutila se do obilí.

Šerovít na nic nečekal. Byl v pohybu ještě dřív, než jeho vrhací nůž našel svůj cíl, těsně ho následoval. Vzdálenost k polednici překonal během dvou úderů srdce. Obouruč uchopil kopí a bodnul jím proti propadlému hrudníku nestvůry.

Ta se však z překvapení vzpamatovala nečekaně rychle. Mrštným pohybem, který prakticky hraničil se zázrakem, uhnula před výpadem a špička bronzového kopí ji minula o pouhou polovinu palce. Polednice znovu zasyčela a rozpřáhla pařáty. Navzdory vyzáblosti, její postava více než o hlavu převyšující útočícího lovce budila respekt.

Šerovít v rychlém sledu provedl několik dalších bleskových výpadů. Věděl, že při boji kopím je nejdůležitější nezastavovat se, nedat soupeři čas vzpamatovat se a nepřestat dotírat. Všechny jeho útoky, ty klamavé i ty myšlené vážně, však šly do prázdna. Polednice se pohybovala až s magickou mrštností. Její pohyb postrádal jakoukoliv eleganci, ale nebylo mu možné upřít funkčnost. Šerovít si vlastně ani nebyl jistý, jak to ta stvůra dělá. Zdálo se, že se tetelí společně s rozehřátým poledním vzduchem a její obrys se vždycky posune právě o tolik, aby unikla před nebezpečím.

Pak lovce jakýsi šestý smysl přiměl uskočit a pootočit se. Rychle udělal tři kroky do strany, aby neztratil polednici z dohledu, ale zároveň mohl zkontrolovat prostor za sebou, ze kterého instinktivně cítil jakousi hrozbu. Když se tím směrem konečně odvážil vrhnout rychlý pohled, ohromením strnul.

Stála tam druhá polednice.

*          *          *

‚Pro hněv Parohatýho boha, tohle přestává být zábava,‘ zaklel Šerovít v duchu a instinktivně ustoupil dozadu, aby si udržoval obě nestvůry v zorném poli. První polednice mu opět přestala věnovat pozornost a zkoumala temným pohledem místo kdesi v obilí. Šerovít tam neviděl, ale bylo to přesně to místo, kam upadla holčička.

Druhá polednice se mezitím s pokřiveným úšklebkem blížila k němu. Neměla tady co dělat. Ještě nikdy nečetl o případu, kdy by se na jediném poli vyskytlo víc polednic než jedna. Natož ještě před polednem. Z rutinní výpravy se začínalo stávat něco horšího.

Lovci naštěstí ale ještě nedošly triky. S odhodlaným výrazem se přikrčil mezi klasy, aby skryl svůj záměr, a obezřetně pozoroval obě postavy. Pokud se k té holce nedostane teď, tak už nikdy.

Druhá polednice zasyčela a přiblížila se. V obilí po ní nezůstávala žádná stopa, jako by se snad klasy samy uctivě rozestupovaly a za jejími zády opět shlukovaly jako dav měšťanů, kterým prochází mocný mág.

Stvůra už se připravovala k útoku, když lovec náhle prudce švihl rukou, jíž doteď šátral v jednom z váčků u opasku, a vrhl jí do obličeje hrstku soli. Před kopím ty mrchy možná uhnou, ale rozptýlený oblak drobných zrnek je něco jiného.

Alespoň tentokrát se polednice zachovala podle očekávání a zavřískla bolestí. Sůl ničila úrodnou zemi, a stejně tak ohrožovala i polednice, které s ní byly úzce spjaté. Dezorientovaná nestvůra se kolem jen oháněla dlouhými kostnatými pažemi a vztekle vřískala.

Šerovít neztrácel ani vteřinu, rychle skočil kupředu a zamířil k první polednici. Stála k němu zády, skláněla nad zemí a pro cosi se natahovala ohyzdnými prsty. Přibíhajícího lovce si všimla příliš pozdě. Šerovít se zavrčením vrazil bronzový hrot kopí stvůře do boku a s vypětím všech sil ji odstrčil. Polednice s běsným zasyčením zavrávorala, ale nevypadala, že by jí rána příliš ublížila. O to však lovci ani tak nešlo.

Prudce vytrhl kopí, na němž ulpělo trochu černé krve, a rychle se sehnul pro vesnickou dívenku. Bezvládně ležela mezi klasy obilí, nejspíš omdlela hrůzou. Jednou rukou si dítě přehodil přes rameno, obrátil se ke vzpamatovávajícím se polednicím a rychle couval k vesnici. Nenávistně ho pozorovaly.

Doklopýtal k okraji pole, vymotal se z obilných klasů a zadýchaně se zastavil. Bude potřeba přehodnotit strategii. Doufal, že teď už jsou všichni vesničané v bezpečí mimo pole. Podle jeho znalostí by polednice neměly být schopné překročit hranici orané půdy. Snad mu to dá trochu času na přemýšlení.

*          *          *

Když o pár minut později dorazil do vesnice, na návsi bylo jako vymeteno. Okna a dveře všech domů, na které dohlédl, byly pevně pozavírané, na některých pro jistotu i okenice. Nepobíhaly tady dokonce ani žádní psi či drůbež. Kdyby sám před chvíli s vesničany nemluvil, klidně by si mohl myslet, že je vesnice opuštěná. Šerovít položil na zem holčičku, kterou až doteď nesl v náručí, setřel si z čela pot smíchaný s prachem a unaveně si povzdechl. Zatrolená práce.

„Hej, kde jste kdo?“ zahlaholil. „Vylezte, potřebuji s vámi mluvit!“

Příliš ho nepřekvapilo, že se nedočkal žádné odezvy. Namátkou si proto vybral jeden z těch větších a lépe vypadajících domů a vyrazil k němu. Dívenka mlčky cupitala vedle něj a křečovitě se ho držela za nohavici.

Dveře měly zevnitř zasunutou závoru. Šerovít na ně chvíli bušil a chlácholivým voláním se snažil vylákat obyvatele domu ven, leč neúspěšně. To samé se opakovalo u dalších dvou stavení, než se konečně jedny dveře váhavě otevřely. Šerovít odstrčil kopím hroty vidlí, které se proti němu z úzké škvíry vysunuly.

„Nebojte se, můžete vyjít ven,“ uklidňoval lidi uvnitř. „Tady ve vesnici vám od těch příšer nic nehrozí.“

Aspoň teda doufám, pomyslel si sám pro sebe. Jeho sebejistota a znalosti, které o těchto jevech měl, dnes dostaly pěkně zabrat. Nic se nevyvíjelo tak, jak by mělo.

„Potřebuji vědět, komu to pole patří,“ prohlásil rázně, aby přiměl stále váhavého rolníka postávajícího ve dveřích s vidlemi k nějaké činnosti.

„No... to nebude tak snadný,“ zamrmlal vesničan, po chvilce však přece jenom zamířil k jednomu z okolních stavení. Opakovalo se bušení na dveře, přemlouvání a dohadování přes úzkou škvíru ve dveřích. Nakonec se však na relativně krytém dvorku mezi několika budovami začal shromažďovat menší zástup. Zvědavost zvítězila.

„Víte, ono to pole kdysi patřilo starými Hromajzlovi,“ vysvětloval kdosi. „Ten měl dva syny, který si ho měli rozdělit, jenže Hromajzl pole nabídl taky Sýkorovi, protože ho chtěl vyměnit za kus lesa a louku s dobytkem. Sýkora tvrdí, že se dohodli, jenže pak Hromajzl onemocněl a jeden z jeho synů si začal namlouvat Sýkorovu dceru a –“

„Takhle to vůbec nebylo,“ skočil mu kdosi do řeči. „Sýkora to pole od něj chtěl koupit, jenže se nedomluvili na ceně, a pak se pohádali kvůli tomu, jak je vlastně pole veliký, protože Burka tvrdil, že ty dvě brázdy na horním konci jsou jeho a Sýkora to bez nich –“

„Ale houby,“ vložil se do toho kdosi další. „Za to mohla stará Burková, která se nesnášela s Hromajzlem, a taky jejich dcera měla spadeno na –“

Rozpoutala se hlučná diskuze plná spletitých majetnických i rodinných vztahů, vzájemně si odporujících vzpomínek, špatně skrývané zášti a jmen, která Šerovítovi vůbec nic neříkala. Velmi rychle se v tom ztratil, takže se přestal snažit sledovat, kdo ukřivdil komu a kdo je v právu. Pro obecnou představu, co a proč se nejspíš na poli děje, mu to takhle stačilo.

„Dobrá,“ zvolal po chvíli hlasitě, aby překřičel rozvášněné vesničany, z nichž někteří už proti sobě začínali výhrůžné potřásat vidlemi. Všichni zmlkli a obrátili se k němu. „Jak se to má s vlastnictvím toho pole můžeme vyřešit později. Teď mi aspoň někdo řekněte, čí je tohle dítě, které jsem tam zachránil.“

Jakoby teprve teď se většina z nich podívala k jeho nohám a poprvé si všimla dívenky, která se ho stále držela za nohavici, a velkýma očima se ustrašeně rozhlížela kolem sebe. V davu to zašumělo, proběhla jím jakási téměř neslyšná na půl úst zamumlaná porada, a pak všichni jako jeden muž udělali dva kroky od lovce.

„Ehm...“ ozval se kdosi konečně. „Tuhle holku jsme tady v životě nikdo neviděli.“

*          *          *

Šerovít se zarazil. Něco mu na tomhle přišlo velmi znepokojující a také zvláštně povědomé, i když by ani za nic nedokázal vysvětlit proč. Nevšímal si šeptajících vesničanů, část z nichž se ještě polohlasně dohadovala o vlastnictví pole, a dřepl si k dívence tak, aby jí mohl hledět zpříma do očí.

„Kde máš rodiče?“ zeptal se pevným hlasem.

Děvče na něj ustrašeně hledělo zarudlýma očima, a nakonec mlčky pokrčilo rameny. Šerovít jí dál upřeně hleděl do očí a snažil se z nich cokoli vyčíst. Marně.

„Máš jméno?“ položil další otázku, ale reakce byla opět stejná. Šerovít se zamyslel. V blízkém okolí nebylo moc jiných vesnic, ale tady na venkově se stejně znali všichni i mezi vesnicemi. Kdyby byla z některé z nich, někdo by ji tady určitě poznal.

„Co jsi zač?“ Další otázku skoro zasyčel.

Dítě ho jen dál ustrašeně pozorovalo. Šerovít v duchu zaklel a napřímil se. V tu chvíli se ozval další křik a mezi vesničany znovu zavládla panika. Šerovít se bez přemýšlení vrhl směrem, odkud křičeli první lidé a obratně se prosmýkl mezi domy, zatímco se vesničané opět horečně ukrývali do svých domovů – nebo alespoň libovolných domovů, které zrovna byly blízko.

Na návsi stála první polednice. Poznal ji podle zčásti zhojené rány na boku, kde odraný šat barvila skvrna černé krve.

Tak ale už! postěžoval si v duchu lovec a instinktivně si připravil kopí do pohotovostní pozice. Polednice pátravým pohledem přejížděla náves, než se její temné nenávistné oči upřely přímo na něj. Neváhal. Přemohla ho frustrace z toho, že tu nic nedává smysl, a než si to stačil promyslet, zaútočil.

Polednice zasyčela a několika prvním výpadům se obratnými trhanými pohyby vyhnula. Pokusila se sama zaútočit, ale Šerovít ji pokaždé zahnal bronzovým hrotem kopí.

Takhle se polednice nechovají, pomyslel si mrzutě, když se bytost znovu o vlásek vyhnula. A vtom mu to došlo. Jistěže se tak nechovají. Celou dobu na to šel špatně.

Uskočil dozadu a pozvedl ruku, připravujíc se seslat odhalovací kouzlo. Zašeptal sotva první slova, když ho reflexy upozornily na nebezpečí a donutily uhnout z cesty letícímu kameni. Hodil pohledem směrem, odkud kámen vyletěl a spatřil na kraji návsi dívenku, kterou sotva před pár minutami zachránil, jak zvedá ze země další projektil.

„Hezké divadélko jste tam sehrály,“ poznamenal suše. To „divadélko“ myslel doslova. Už si byl jistý, že jsou obě bytosti pouhé loutky. To vysvětlovalo mnoho věcí.

Slyšel o černokněžnících, kteří vyráběli umělé napodobeniny živých bytostí a ovládali je. Vlastně měl s jedním takovým už zkušenosti. A to daleko osobnější, než by si býval přál.

*          *          *

Šerovít se neubránil zachvění. V myšlenkách se na okamžik zatoulal k té příšerné noci na Poljabských mokřadech. Opět jej do nosu udeřil smrad zatuchlé stojaté vody a navzdory okolnímu vedru málem cítil chlad stoupající mu po nohách zabořených až po kolena v bahně. Znovu slyšel to nervy drásající funění a mlaskot neviděných nestvůr, které se kdesi těsně mimo jeho dosah prodíraly šustícím podrostem. Vzpomněl si na rozšklebenou mordu, která se před ním najednou vynořila ze tmy, když první z oblud konečně zaútočila. Boj byl únavný a nemotorný, bahno jej zpomalovalo, veškerá obvyklá elegance nacvičených pohybů vzala za své, stalo se z toho zoufalé máchání končetinami prokládané neustálým padáním a zvedáním se. Oblečení nasáklé vodou jej táhlo k zemi, ruce na rukojetích zbraní klouzaly, bahno stékající do očí mu ještě víc znesnadňovalo orientaci při už tak mizerné viditelnosti. A pak šel jeden jeho výpad naprosto vedle, a on věděl – ještě dřív, než zcela ztratil rovnováhu –, že tentokrát se nestihne dostat zpátky do střehu včas, protože temná silueta rýsující se jenom velmi nejasně proti zatažené noční obloze se už řítila k němu a zaplňovala celý jeho svět, a pak mu tělem projela ostrá bolest, jakou do té doby nezažil, když tři ostré drápy sevřely jeho bok a do ramene se mu zakously zuby...

Šerovít se podvědomě ošil a dotkl se prsty klíční kosti, přes kterou se mu pod košilí táhla dlouhá jizva. Jistě, nebyla zdaleka jeho jediná, ale tahle u něj vyvolávala nejnepříjemnější vzpomínky, protože kromě toho, že jej málem stála život, byla také svědectvím jeho dosud jediného velkého neúspěchu.

Rychle se vzchopil a vrátil se naplno do přítomnosti. Dnes to dopadne jinak, zařekl se v duchu. Zvedl obě ruce a napřáhl je proti svým protivníkům. Polednice se s rozevřenou náručí valila k němu a holčička po něm hodila dalším kamenem, když teď o ní ale věděl, nedělalo mu problém před oběma uhýbat. Opět začal odříkávat odhalovací kouzlo a rukama črtal pomocné runy. V situacích, jako byla tahle, se mu hodilo, že má obě ruce stejně obratné. Když dozněla poslední slabika, vrhl kouzlo levačkou proti polednici a hrotem kopí drženého v pravačce proti holčičce.

Nestalo se nic ohromujícího. Horkem rozechvělý vzduch se jenom jakoby ještě víc zachvěl a směrem od Šerovíta se rozletěly dvě krátké tlakové vlny. Pokud by někdo přihlížel, snadno by mohl jediným mrknutím celou proměnu propásnout. Tam, kde předtím stála polednice, se najednou kymácel slaměný panák. Místo roztomilé holčičky zaujmula hromádka klacíků a starých hadrů. Pod vlivem odhalovacího kouzla se obě figuríny zhroutily k zemi, jako když loutkaři někdo přestřihne provázky vedoucí k loutkám.

„Myslím, že už by to stačilo,“ zařval Šerovít. Náves kolem něj byla ztichlá a liduprázdná, takže svá slova směřoval tak nějak neurčitě celému širému okolí. „Co kdybys konečně vylezl a řekl mi, o co ti vlastně jde?“

Ve stínu jedné stodoly se ozvalo krátké uchechtnutí. Šerovít se tím směrem otočil a zahleděl se na temnou siluetu opírající se o zeď.

*          *          *

„Inu, obávám se, že k tomu vskutku bude muset dojít,“ ozval se od postavy ve stínu hlas. Známý. Mrazivý. Temný obrys se líně pohnul.

„Zrádce osobně,“ zavrčel Šerovít a napřáhl tím směrem hrot kopí. Neviděl postavu zřetelně, jako by se stín kolem té zdi zvláště zahušťoval a nenechával okolní oči spatřit pořádně cokoli, co skrýval. Přesto lovec dobře věděl, kdo před ním stojí.

„Zrádce?“ uchechtl se znovu muž. „Takhle mluvíš se všemi, kdo ti kdy zachránili život, Šerovíte?“

Šerovít se zamračil. „To bylo ještě předtím, než jsme poznali, co jsi skutečně zač, Artare,“ odsekl chladně.

Stín se na okamžik odmlčel. Pak se pomalu odlepil od zdi a vystoupil na denní světlo. A Šerovít se navzdory očekávání při pohledu na něj otřásl. Artares stále vypadal skoro stejně jako když se viděli naposledy. Temně rudé vlasy se mu nedbale kroutily kolem kostnaté tváře, na níž setrvával stále stejný sebevědomý výraz. Tmavý cestovní šat, urážku jeho bývalé profese, měl ověnčený rozličnými symboly a ozdobami. Ale změn také pár bylo. Zejména oči. Dříve tmavě hnědé a přívětivé, nyní žhnoucí jakýmsi temným plamenem.

„A co jsem tedy podle tebe ‚skutečně‘ zač?“ otázal se Artares posměšně.

„Muž, který nedostál svým přísahám, podvedl přátele a dal se na scestí,“ odpověděl bez zaváhání Šerovít s pohledem upřeným na starého známého. „Muž, který zradil Arhemské lovce.“

Artares pozvedl obočí. „Ach tak. A přemýšlel jsi vůbec někdy nad tím, co vy slovutní lovci z Arhemu vlastně děláte?“

„Chráníme lidi,“ řekl Šerovít.

„Zabíjíte,“ odsekl Artares a pomalu se přibližoval. „Chráníte životy ubohých lidí, ale přitom dupete po zbytcích starých civilizací a vymírajících ekosystémů. Podíval ses na to někdy z té druhé stránky? Zamyslel ses někdy nad tím, že lidstvo možná není nejdůležitější věcí na tomhle světe? Bytosti, které lovíš nejsou jenom nějací obtížní škůdci.“

„Ty ses s nimi spojil,“ zavrčel Šerovít a zaujal bojový postoj.

„Já jsem se snažil vás přesvědčit,“ odsekl Artares a napjal se. „Ale jste hluší! Jediný způsob, jak vás přesvědčit, je názorná ukázka. A tak se z lovců stává kořist. Však brzy pochopíš, jaké to je.“

Šerovít začal s napřaženým kopím pomalu obcházet soupeře. „A ty ses kvůli tomu obrátil k loutkářství?“ odplivl si. „To je zvrhlost.“

Artares se zasmál. „Jinak bych přeci neměl možnost tě zmást polednicí v půl dvanácté. Věřím, že to pro zkušeného lovce musel být docela nepěkný oříšek.“

„Konec hraní,“ zasyčel Šerovít a zaútočil.

*          *          *

Hrot jeho kopí se matně zaleskl na slunci a zasvištěl vzduchem. Artares udělal krok stranou a skoro až líně uhnul před výpadem. Šerovíta to nijak nerozhodilo, nepočítal s tím, že by zasáhl hned prvním výpadem, proto ho ani neprováděl. Rychle stáhl zbraň k sobě a zaútočil znovu. A znovu. A znovu. Jeho ruce se pohybovaly tak rychle, že by je běžný smrtelník nedokázal sledovat pohledem. Navzdory tomu ani jeden výpad nezasáhl cíl.

Artares tančil těsně na hraně kruhu vymezeného dosahem Šerovítova kopí a vždy byl o malý kousíček dál, než kam vymrštěný hrot zbraně doletěl. Na tváři mu seděl potutelný úsměv, avšak v očích měl temné soustředění.

Šerovít trpělivě pokračoval v útoku, a zatímco se jeho tělo a ruce zaměstnávaly nacvičenými technikami, koutkem úst cedil přes zatnuté zuby zaklínadlo. Velmi potichu, vždy jenom jedno slovo na každé dva výpady. Pak na chvíli změnil rytmus útoku, naznačil falešný výpad na koleno, a když Artares ukročil, aby dostal nohu do bezpečí, zvedl Šerovít kopí směrem k jeho hrudi a společně s prudkým bodnutím hlasitě vykřikl poslední slovo zakletí.

Stejně jako u všech předchozích útoků, ani tentokrát hrot kopí nedosáhl až úplně k zamýšlenému cíli, díky Artarovu ladnému úkroku mu scházely dobré dvě dlaně. Zároveň s výpadem však vytryskl vpřed i neviditelný proud energie, který se ovinul kolem ratiště zbraně jako břečťan a pokračoval v letu i poté, co se kopí už zastavilo. Mohutný poryv narazil Artarovi přímo doprostřed hrudníku a odhodil ho dobré čtyři kroky daleko.

Černokněžník se přestal usmívat. Díky nelidské mrštnosti se mu sice podařilo udržet na nohou, bylo na něm ale poznat, že je otřesený a trpí bolestí. Zavrčel jako vzteklý pes a na okamžik zatnul pěsti, pak se však opanoval, vzpřímil se a urovnal si oděv.

„Konečně ses začal trochu snažit,“ pochválil Šerovíta. „Takže se taky můžu přestat držet zpátky.“

V rukou se mu zdánlivě odnikud objevilo několik vrhacích čepelí. První se Šerovít dokázal nějakým zázrakem vyhnout, druhou srazil ratištěm kopí, třetí jej bolestivě zasáhla do stehna, ale naštěstí dopadla pod špatným úhlem, takže se nezabodla do svalu.

Pak Artares švihl rukou počtvrté. Šerovít si příliš pozdě všiml, že tentokrát v ní žádnou čepel nedržel. Místo toho se k němu rozletěla temná kletba, a tentokrát to byl Šerovít, kdo byl bolestivě odhozen vzad. Zasažená levá paže mu na několik úderů srdce úplně zmrtvěla. Rychle změnil úchop, aby udržel kopí pod kontrolou jednou rukou a vytočil se stranou. Pomalu od černokněžníka ustupoval a čekal, až se mu do levačky vrátí cit.

„Jak ti chutná tvoje vlastní medicína?“ posmíval se mu Artares. Beze spěchu kráčel za lovcem a podle pohybů jeho prstů bylo poznat, že si chystá další kletby.

Šerovít si náhle uvědomil, že ho slunce přestalo pálit do temene. Při svém ústupu zacouval až do stínu vysoké stodoly, ve kterém se předtím ukrýval černokněžník. Podle potutelného úsměvu svého protivníka poznal, že ten se touto situací dobře baví. Zahýbal levou rukou, která ho konečně začala zase poslouchat, a zaujmul bojový střeh.

„Ach, Šerovíte,“ posteskl si Artares. „Ty jsi tak předvídatelný a neoriginální. Tohle skoro ani není žádná zábava, když mě necháváš vyhrávat tak snadno. A mimochodem, nezapomněl jsi na něco?“

Tráva za Šerovítovými zády lehce zašustila. „Nezapomněl,“ odpověděl lovec. Druhá falešná polednice máchla dlouhou paží, aby mu rozervala hrdlo. Jenže Šerovít už na svém místě nestál.

*          *          *

Skočil kupředu takřka instinktivně. Za sebou nezřetelně uslyšel náraz, jak loutka místo jeho šíje zasáhla dřevěnou stěnu stodoly. Nenechal se však rozptýlit a rozmáchl se ratištěm černokněžníkovi po nohou. Ten očekávaně nadskočil, jenže ještě dřív, než stihl dopadnout na zem, ho lovec srazil mrštným kopem do břicha. Artares se zřítil na záda a hekl. Šerovít k němu obrátil hrot kopí, avšak polednice už se po něm znovu napřahovala. Několikrát po ní bodl kopím, aby ji od sebe odehnal, a mohl se znovu vrhnout po ležícím protivníkovi. Ten se rychle sbíral ze země, avšak jako by ztratil něco ze své předchozí mrštnosti.

Prudce napřáhl kopí proti hrdlu vstávajícího černokněžníka. A pak se zastavil. Ne proto, že by se chtěl zastavit, ale protože ho něco nutilo se zastavit. Náhle se nemohl ani pohnout. Cítil, že ho cosi poutá. Artares se zvedl a zahleděl se mu do očí. Polednice za ním zasyčela.

„Ne, zapomněl jsi na to,“ ozval se Artarův hlas, jenže postava před Šerovítem ani nepohnula rty, „že jsem loutkář. Což také znamená, že se málokdy vystavuji riziku osobně.“

Pak ona síla, která Šerovíta dosud poutala, zatáhla a přinutila ho obrátit se. Stál tam Artares se svým typickým sebevědomým výrazem a rukou nataženou před sebe. Prsty měl zkroucené jako kočovný herec, který má na prstech provázky od loutky, s níž právě předvádí dětem divadlo. Druhou ruku měl obdobně pozvednutou a mířil s ní na polednici.

„Natolik loutkářstvím opovrhuješ,“ začal pravý Artares, „že se ani nenamáháš udržet v hlavě vědomosti o tom, jak vlastně funguje.“

Nepatrně začal hýbat prsty a Šerovít se navzdory své vůli začal hýbat. Jednou rukou pustil kopí, druhou ho zvedl a odhodil ke straně. A pak si zděšeně uvědomil, že je mu ten pocit povědomý.

Poljabské mokřady… ležel ve směsici bahna a vody a v rameni mu pulzovala strašlivá bolest. Tiše se modlil. To dělal málokdy. Ale v tu chvíli mu došla východiska. A pak, jako by nějaká vyšší moc skutečně vyslyšela jeho přání, pocítil příval síly a jeho končetiny se takřka hýbaly samy od sebe a naprosto přesně útočily proti bytosti nad ním.

Ve tváři se mu rozlil výraz pochopení a Artares se zasmál. „Konečně ti to došlo! Arhemští lovci si vzájemně zachraňují život v jednom kuse, ale já měl na mysli něco jiného. Já ti život zachránil ještě jednou. Potom, co jste poznali ‚co jsem skutečně zač‘. Tenkrát na Poljabsku jsi mě měl zneškodnit… mě, Bazerima a bytosti, které jsme ovládali. Bazerim tě chtěl zabít, ale já věděl, že ty máš potenciál nás pochopit. Pochopit, že řešení není proti všemu bojovat jen abychom ochránili lidstvo, ale vybudovat svět, kde bude místo pro všechny. Tenkrát jsem se mu vzepřel, víš? Možná ve mně převládlo staré přátelství. A tobě nikdy nedošlo, kdo tě zachránil. A že loutkářství se dá používat i na živé.“

Artares se na Šerovíta lítostivě podíval a pohybem dvou prstů ho donutil padnout na kolena. Smutně potřásl hlavou.

„Ale žel bohům měl můj mistr pravdu.“

*          *          *

Když člověka zachvátí bezmoc, reaguje v první chvíli každý stejně. Panikou. Tep se zrychlí a vládu nad rozumem převezme instinktivní zvířecí potřeba uniknout, osvobodit se a stát se opět pánem svých činů. Panika není dobrým rádcem, protože nutí člověka jednat příliš impulzivně a bezmyšlenkovitě. Nicméně v první chvíli se jí neubrání nikdo.

Rozhoduje to, co přijde pak. Arhemští lovci procházejí dlouhým a nebezpečným tréninkem, aby se na tyto situace připravili. Paniku musí rychle vytlačit trénink, schopnost zklidnit mysl a začít jednat účelně a promyšleně. Dobrý lovec se musí umět přizpůsobit, musí očekávat i neočekávatelné a být připravený na cokoliv. A Šerovít patřil k těm nejlepším.

Stačily mu tři hluboké nádechy a výdechy, aby dostal prvotní paniku pod kontrolu a začal zkoumat svou situaci. A jenom dva další nádechy mu zabralo, než si uvědomil důležitou věc, která by mu mohla pomoct vyřešit jeho zdánlivě neřešitelnou situaci. Každé kouzlo, každá technika má svou slabinu. Loutkářství mělo podle všeho hned dvě. Zaprvé, žádný loutkař nedokáže dokonale ovládat úplně celou loutku. A zadruhé, stejně tak, jako spojují ovládací provázky loutkaře s loutkou, spojují i loutku s loutkařem.

„Artare,“ zašeptal Šerovít.

„Prosit je zbytečné,“ zavrtěl hlavou černokněžník. „Svou šanci už jsi dostal, a promarnil jsi ji.“ Zastavil se dva kroky před znehybněným klečícím lovcem. Ruce měl teatrálně pozvednuté a lehce pohyboval prsty, jako by opravdu ovládal loutku na jevišti. Jeho dva výtvory – falešný Artares a falešná polednice – přistoupily k Šerovítovi ze stran.

Šerovít však nepromluvil proto, aby žadonil o život. Chtěl si jenom ověřit, že jednou z věcí, které loutkař nedokáže ovládat, je schopnost mluvit. Na tento nápad ho přivedla loutka malé holčičky, která za celou dobu nepromluvila, ačkoliv se ji k tomu snažil přimět. Artarova loutka sice mluvila, ovšem u ní se jednalo o přímou projekci černokněžníkova hlasu. Nyní, když Artares promlouval sám za sebe, byla jeho loutka rovněž ztichlá.

Tato skutečnost byla k řešení Šerovítova problému zcela klíčová. Rychle začal drmolit poutací zaklínadla. Posílal je dvěma směry. Jednu část směřoval dolů, k Matce Zemi, propojoval svou tělesnou podstatu se vším živým i neživým, co jej obklopovalo a doslova magicky zapouštěl kořeny. Druhou část energie směřoval skrze ruce k Artarovu loutkařskému kouzlu. Šlahouny jeho vnitřní energie se proplétaly s loutkářovými provázky a pevně je obepínaly.

Černokněžníkovi došlo skoro okamžitě, co se děje, ale přesto nestihl zareagovat. Pokusil se Šerovítem škubnout a přinutit jej přestat, snažil se vykroutit mu krk, zvednout mu ruce ke krku, aby lovec začal sám sebe škrtit a nemohl dál mluvit, jenže to nešlo. Šerovítovy končetiny byly najednou příliš těžké, pohnout jimi bylo jako snažit se pohnout celou Zemí.

Artarovi zbývala jediná logická možnost, a celkem předvídatelně se jí chopil. Pokynul oběma svým loutkám, a ty se vrhly vpřed, aby klečícího lovce rozsápaly. Jenže Šerovít přesně na tohle spoléhal. Sevřel dlaně kolem magických šlahounů, které jej nyní poutaly k Artarovi, a prudce jimi škubl. Vložil do toho veškerou svou nově nabytou váhu a energii Země.

Černokněžník klopýtl a přepadl vpřed. Přímo do dráhy útočících pařátů.

*          *          *

  Šerovít prožil pocit, jako by se po dlouhých chvílích strávených pod vodou konečně vynořil na hladinu a dovolil svým plicím přijmout všechen vzduch, který si jen mohly přát. V prvních vteřinách ho to úplně ochromilo, a on se jen bezvládně sesunul na zem jako pytel zrní. Ale znovu byl sám sebou.

Byl by tam tak ležel a zhluboka se nadechoval daleko déle, kdyby však nezvítězil jeho trénink. Ještě nebylo po všem, musel vstát. Vedle sebe slyšel bolestné vzdechy zasaženého černokněžníka. Obě zbylé loutky se rovněž svalily na zem, jakmile se kouzelník přestal na jejich ovládání plně soustředit.

Šerovít vstal a protáhl si končetiny. Nikdy by nevěřil, jak skvělý pocit je vlastně moci ovládat své vlastní tělo. Celou dobu přitom pozoroval Artara zmítajícího se na zemi. Z krku, kam ho zasáhla falešná polednice, mu prýštila krev. Druhou ránu, ošklivý šrám těsně pod žebry, mu způsobila ruka jeho loutkového dvojníka.

Lovec jen mlčky hleděl na umírajícího. Když se Artares obrátil tváří vzhůru, zahlédl v jeho očích ten hluboký strach ze smrti a urputnou snahu ubránit se svému osudu. Viděl poslední zbytky napětí, jak se černokněžník ze všech sil přidržoval magických sil světa živých.

„Viděl jsem to,“ zachrčel z ničeho nic Artares a oči plné slz strachu a bolesti neurčitě upíral k Šerovítovi, „viděl jsem ti to v očích! Ty jsi mě přeci jen pochopil.“

Na chvíli ho přerušilo ošklivě znějící zabublání v krku a kašel. Zněl čím dál tím zoufaleji. „Až příště budeš s něčím bojovat, vzpomeneš si na mě!“ sípal, a přitom beznadějně zalapal po dechu. „Jednou přece uvidíš, že jsem měl pravdu.“

Šerovít jen mlčky přihlížel a poslouchal poslední slova svého někdejšího přítele. Nechtěl jim věřit, ale semínko pochybnosti již bylo zaseto. Navzdory radám rozumu se začal obývat svého příštího setkání s nestvůrou. Učili ho, že jeho nejpřednějším úkolem na tomto světě bylo chránit lidi a zejména ty, kteří se nemohou chránit sami. Bojoval s netvory a běsy, postavil se proti přírodním pohromám. Teď si však poprvé nebyl jistý, zda to bylo správně.

„Uvidíš,“ opakoval tesklivým šeptem Artares a pohled obrátil k nebi. „Uvidíš… pravdu. Mnozí už ji poznali. Mnozí…“

S posledním mělkým nádechem se odmlčel a znovu bezhlesně vydechl. Zůstal ležet na místě, obklopený zbytky vlastních výtvorů, které se mu staly zkázou. Jen krev na prašné zemi zlověstně splývala s jeho temně rudými vlasy.

*          *          *

Šerovít klečel vedle nehybného těla velmi dlouho. Slunce mezitím urazilo větší část své dlouhé cesty po letní obloze. Teprve když na lovce začaly dopadat dlouhé stíny okolních budov, nepřítomně se rozhlédl a zvedl se na nohy.

Na návsi na něj čekala skupinka nervózních rolníků, kteří se jej neodvažovali vyrušit. Šerovít měl nejdříve nutkání nepřevzít od nich nabízenou odměnu. Nebýt jej, k ničemu by tady nebylo došlo, našeptával mu pocit viny. Nakonec mince převzal, ale vzápětí jich většinu vrátil výměnou za dva sáhy dřeva a zapůjčení dvoukoláku.

Než skončil s přípravou hranice na nedalekém návrší, byla už opravdu tma. Na úhledně seskládané dříví položil nejdříve tělo černokněžníka, pak mu k nohám přihodil i jeho výtvory. K rozdělání ohně použil po krátkém zaváhání křesadlo. Než se plameny rozhořely, přistoupil ještě naposledy k hranici, omotal si kolem prstu jeden pramen černokněžníkových rudých vlasů a uřízl jej nožem. Pak odstoupil a s nehybným výrazem sledoval řvoucí plameny rozhojňující jasnou noční oblohu sprškami dočasných hvězd.

Lidský obličej, který se o něco později objevil nad ložem dohasínajícího žhavého uhlí, působil v první chvíli jenom jako mámení vyvolané tetelením horkého vzduchu. Zapadlý zrak se však neomylně upřel na Arhemského lovce a črty se zkřivily nenávistí.

„Udivil jsi mě,“ zasyčel přelud. „Nebyl bych si na tebe vsadil ani děravý hliněný džbán. Ale dozvuky zemské magie, kterou jsi použil, byly cítit na míle daleko.“

„K čemu to bylo všechno dobré, Bazerime?“ zeptal se Šerovít unaveně. „Někdy mám pocit, že už se v těch svých spletitých intrikách sám ztrácíš.“

„Tohle nebyla moje intrika,“ nesouhlasil obličej. „Říkal jsem Artarovi, že nejsi připraven přijmout pravdu.“

„Žádná absolutní pravda neexistuje. Každý máme tu svou. Všichni se řídíme tím, v co věříme a děláme to, co považujeme za nezbytné.“

„Opravdu? A čemu věříš ty, lovče?“

„Tomu, že by se netvoři jako ty neměli plížit tímto světem. Že je nezbytné udělat vše pro jejich zničení. A přesně to taky udělám.“

„Klidně to můžeš zkusit,“ ušklíbl se Bazerim. „Hodně štěstí s mým hledáním.“

Šerovít mlčky pozvedl kadeř rudých vlasů omotanou kolem prstu. Sarkastický úsměv na černokněžníkově obličeji okamžitě ztuhl. Arhemský lovec si zastrčil vlasy do malého měšce pověšeného u opasku, zvedl ze země své věci a obrátil se k dohořívající hranici zády.

„Mimochodem,“ prohodil ještě přes rameno. „Máte s Artarem oba stejně špatné načasování. Ve všech pohádkách a pověstech se přece praví, že strašidla se objevují o půlnoci. A do té ještě dobrá půlhodina schází.“

Pak bez dalšího slova odešel.