Básník ze Shawshanku

Asi není těžké uhodnout, že tahle povídka vznikla na základě inspirace povídkou/novelou Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank od Stephena Kinga (známější spíš z filmové adaptace), a to v roce 2021, kdy jsem právě na tuto povídku/novelu a její adaptaci psal ročníkovou práci. Pokud jste nečetli originál, vřele jej doporučuji, snažil jsem se co nejvěrněji napodobit jeho styl a zároveň do toho celého vetknout trochu nový pohled na věci.

Na konci tunelu, když světlo spatříš –

na konci tunelu skrz tenkou zeď,

vydej se za ním, tam kam sám patříš,

kde lepší jsou časy než právě teď.

Tohle čtyřverší jsem sepsal někdy kolem sedmasedmdesátýho, když jsem už tady v lochu trčel něco přes rok. Vytvořil jsem i delší díla, na která jsem daleko pyšnější, ale tyhle čtyři řádky se mnou vždycky tak nějak rezonovaly nejvíc. Lidem se asi nejlíp píše o tom, co nejlíp znají, a po dvou letech za mřížema už se fakt nedá říct, že bych nějak moc dobře znal ty rozkvetlý louky a lesy, o kterejch je zbytek mý tvorby. Napsal jsem toho tady za ty dva roky docela hodně, konec konců, co má taky chlápek jako já na takovym místě dělat jinýho. Slyšel jsem o lidech, kteří si třeba vyřezávali sošky nebo chovali ptáky, ale to já bych asi hodně rychle zpackal, a tak se držím jenom tý svý poezie a žiju. Nedá se říct, že zrovna spokojeně, ale jde to.

Pokud vás to zajímá, sedím tady za vraždu, tak jako asi většina chlapů kolem. Nijak se tím nechlubím, ale nikdy jsem to taky nijak nepopíral, což taky znamená, že od chvíle, co se to stalo, jsem tak nějak věděl, jak to se mnou dopadne. No, aspoň rámcově jsem to tušil, ale nedošlo mi, že člověk může za advokáta dostat takovýho vola. Neměl jsem prachy na nikoho pořádnýho, ale že to bude až taková katastrofa mě nenapadlo. Řeknu vám, jak to bylo.

Ta ženská, kterou jsem zabil, byla nějaká Jessica, příjmení po mně nechtějte. Neznal jsem ji, to vám řeknu s naprostou jistotou. Za jedný noci si mě kdovíproč vybrala jako svoji oběť a s bouchačkou v ruce – sehnat v týhle zemi zbraň je vážně až nemožně jednoduchý – se mě pokusila znásilnit. Musela být vcelku zoufalá, když kápla zrovna na mě, ale na její obhajobu byla tenkrát docela tma. V každým případě si dokážete představit, jak mě to vystresovalo. A když se mi naskytla příležitost, pistoli jsem jí sebral a bezmyšlenkovitě střelil. Já vím, byla to nehorázná pakárna, ale to mně teď nevysvětlujte. Když na to přišli poldové, polonahá ženská s kulkou v hlavě vážně nehrála v můj prospěch.

Tak jsem doufal, že se mi aspoň podaří někoho přesvědčit o tom, jak to bylo doopravdy, a dostat byť jen nepatrnou úlevu za to, že to bylo v sebeobraně, jenomže to bych nesměl na obhajobu dostat k ruce zrovna toho imbecila Wheelera, nebo tak se ten mladej právník jmenoval. Skoro bych se i vsadil, že to byl jeho první opravdovej soud, jenomže můj taky a já tam navíc byl jako obžalovanej a stejně jsem tak nevyšiloval. Kdybyste mu tenkrát dali do ruky hrnek s čajem, půlku by vám během chvíle rozlil, tak se mu klepaly ruce. A koktal, že se snad ani sám velectěnej soudce nestačil divit. Mě nikdo neposlouchal, a tak mi napařili doživotí za vraždu a znásilnění, který se ve skutečnosti málem událo opačně, a poslali přímo sem, do Shawshanku. Mám dojem, že se na mě při tom soudu snad nikdo ani nepodíval, protože představa toho, že bych já se svýma sotva šedesáti kily někoho přepadl a znásilnil by musela bejt k smíchu i těm nabručenejm právníkům, co se jinak ničemu nesmějou.

No a od tý doby jsem tady, ono taky kde jinde bych asi tak mohl bejt, Owen Barnes, mladej aspirující básník, sotva hotovej s vejškou. To básnění mi teda zůstalo, akorát je den ode dne pochmurnější. I když mám dojem, že lidi takový temnější básně baví o něco víc, tak třeba díky tomu i někde prorazím.

Abych se ale vrátil k tomu čtyřverší na začátku. Můžete si to vyložit dvěma směry. Buď je to metafora na smrt a v tom případě jste podle mě pesimisti, anebo je to o naději, a k tomuhle výkladu se přiklánim i já, i když vám samozřejmě jako básník nemám do vaší interpretace co kecat. Pokud se ale shodneme na tý naději, můžu vám i říct, co tyhle verše inspirovalo. Nebo kdo je inspiroval, abych byl přesnej. Tím někým byl jistej Andrew Dufresne, kterej nejspíš dodnes nemá ponětí, že kvůli němu někdo napsal báseň. Rád bych vám řekl, že jsem ho znal, a že právě to bylo mojí inspirací, ale to bych hodně lhal a já nemám zapotřebí páchat nějaký další nemorální věci ještě tady. Na druhou stranu víc už mě zavřít nemůžou. Ale to je jedno. Důležitý je, že jsem Andyho Dufresnea neznal, a že utekl z věznice přesně den potom, co jsem do ní já přišel. Bylo to někdy v březnu, přesně už si to nepamatuju.

Co si ale pamatuju moc dobře byl ten poprask, co tu nastal, když se to stalo. V tu chvíli jsem teda měl horší starosti, jako třeba to, že mě právě zavřeli, ale stejně to nešlo minout. Přiznám se, byl jsem zmatenej, to se mi asi nedivíte. To všechno vedlo k tomu, že jsem se na detaily toho všeho zeptal až o dost později.

Konkrétně to bylo asi měsíc po mým příchodu sem, když jsem to nějak konečně začal zpracovávat a v tom momentě duchapřítomnosti mě napadlo, že by se mi hodilo mít nějaký papíry na psaní básní. Beton ve zdech se ukázal bejt poměrně dobrej na psaní, ale občas se drolil, rýt do něj bylo pomalý, a navíc básník se špachtlí a kusem betonu prostě nezní tak romanticky jako s perem a sešitem, že jo.

Nestálo mě to moc ptaní, než jsem se konečně dostal k chlápkovi, kterýmu se tu z mně záhadnejch důvodů říkalo Red. Mám dojem, že ho propustili asi rok po tom, co jsem přišel, což je škoda, protože mi přišel vcelku sympatickej. No a tenhle Red, starší šedivej vězeň, měl takovej talent dostávat do věznice různý věci. Svůj měsíční výdělek jsem mu hodil za tlustej blok a něco na psaní a myslím, že to byla fakt dobrá investice.

Kromě tohohle talentu měl Red ale ještě něco možná ještě daleko důležitějšího. A to právě příběh Andyho Dufresnea. Zjistit tohle mě stálo snad ještě míň ptaní, protože se tu o ničem a o nikom jiným nemluvilo a všichni věděli, že Red s Andym byli dobrý kámoši.

Nebylo jednoduchý toho Ira rozmluvit, ale myslím, že ve mně nakonec uviděl něco, co ho přesvědčilo mi odpovědět víc než dvěma větami. Myslím, že jsem mu trochu připomínal jeho samotnýho, jak jsem tam tak seděl se svěšenejma ramenama a tiše přemítal o tom, že jsem si právě podělal zbytek života.

„Byl to asi ten nejzajímavější člověk, jakýho jsem tady potkal,“ pověděl mi jednou, když se našel čas na vyprávění. „On sem totiž nikdy nepatřil, ne úplně.“

Andy byl odsouzenej za zločin, kterej ani nespáchal, ale všechny důkazy svědčily proti němu. Je fajn vědět, že něčí soudní proces může jít ještě hůř než ten můj, teda ne že bych to někomu přál, takový já zase nejsem. Venku byl Andy bankéř, což se mu potom docela hodilo i tady vevnitř. Podle Reda to byl asi nejklidnější člověk, jakej kdy chodil po týhle planetě. Celou dobu měl kolem sebe nějakou takovou auru volnosti, kterou mu věznice nedokázala vzít. A tahle aura ho nakonec po skoro třiceti letech dostala ven. Nebo, ony ho spíš ven dostaly hodiny neúnavný práce, ale aura zní poetičtěji.

Andy celých těch asi dvacet let šťoural do tý vlhký betonový zdi geologickým kladívkem, než konečně vytvořil tunel, kterým se protáhl do prostoru mezi zdma a dalšího půl kilometru se plazil hnusnou odpadní rourou. Už v tý básni tu inspiraci začínáte vidět, že jo?

Teď si asi myslíte, že mě to inspirovalo taky k tomu, abych si někde sehnal kladívko a prokopal se zdí na svobodu stejně jako on. Ale tak to není. I kdyby nebylo toho, že šílenej pan Norton tenkrát, než po třech měsících od Andyho útěku odešel, přísně zakázal všechny velký plakáty na celách, a že si pak všichni začali dávat většího majzla na to, co vězni dělaj, tohle by nebylo to, co jsem si z toho příběhu odnesl. A i kdyby bylo, a i kdybych třeba utekl, zas tak dlouho by mě venku asi nehledali, než bych šel zpátky a moh bych zapomenout na to, že ještě někdy venkovní svět vůbec uvidím.

O tom to není. To, v čem mě Andyho příběh zaujal, je ta naděje. Jo, smějte se mi a myslete si co chcete. Ale pokud se někdy ocitnete v podobný situaci jako já, pochopíte, že pak člověk kromě naděje a pár papírů na psaní už vážně nemá na co se upnout. Jenomže naděje není jenom naivní optimismus, že jednou bude zázračně líp. Takhle to nefunguje, život pracuje na základě nějakýho obchodu. Pokud chcete naději, musíte pro ni makat. Nemyslím tím to, že byste měli každej den jak my postávat několik hodin v parný prádelně, ale to, že především musíte vytrvat. Změna nepřijde jen tak ze dne na den, ale když si na ni počkáte, jednou se dočkáte.

Andy tohle věděl a věděl to moc dobře. Kopat vytrvale dvacet let do betonový zdi, vynášet nenápadně sutiny na dvůr a každej den trnout nervozitou nad tím, co by se všechno mohlo podělat… to chce neskutečnou výdrž. Jenomže jak se nakonec ukázalo, všechna tahle dřina se ve finále vyplatila, a to jen díky tomu, že se Andy svojí naděje odmítl vzdát.

A o tom to přesně je. Jak jsem tak poslouchal Redovo vyprávění, je mi hrozně líto, že jsem tohohle člověka neměl šanci poznat osobně, ale myslím, že kdybych ho znal ve skutečnosti, nemělo by to takovej efekt. Prý málokdy s někým mluvil a všechno si nechával pro sebe. Nechal k sobě proniknout jedinýho člověka a tím byl Red, kterej byl taky obdařenej tím, že si dokázal všechny ty věci poskládat dohromady a udělat z nich příběh. Andy totiž nebyl v Shawshanku jenom vězeň. On byl legenda. Či se spíš legendou nakonec stal a lidi jako já ho v týhle legendárnosti ještě podporujou, protože nevědí, jak to bylo doopravdy. Ale záleží na tom?

Podstatný jsou fakta, a ty naprosto jasně tvrděj, že Andy Dufresne, nevinný bankéř křivě odsouzen za vraždu, jíž nespáchal, po skoro třiceti letech unikl z věznice a vrátil se do světa, kam doopravdy patřil.

Já si ještě pořád myslím, že tam ven patřím taky, ale čím dýl jsem tady, tím hůř se mi rozpomíná na to, jaký to tam vážně bylo. A v tom to přesně je. Dokud si to budu pamatovat, můžu věřit, že jednou někomu dojde, že jsem akorát blbec, kterej v životě udělal hroznou chybu, a pustěj mě ven na podmínku. Můžu si představovat, jak vyjdu ven, v jedný kapse pár dolarů, kterejch nebude zas o tolik míň, než kolik jsem měl předtím, a v druhý kapse srolovaný listy se svejma básněma. Třeba se mi je i někde podaří vydat, podle mě by se takovej vězeňskej básník mohl docela uchytit.

Důležitý je prostě pamatovat si, že je i jinej svět než tenhle ohraničenej šedejma zdma, kterejma se už dneska nedá prokopat.

Důležitý je vytrvat.

Důležitý je neztratit naději.