Dva muži u ohně

Další z povídek vzniklých jako sloh na hodiny češtiny - tento při probírání období baroka. Povídka se proto nese jak v barokním zasazení, tak trochu i stylu. No a vypráví o tom věčném střetu generací...

Tak se jednou stalo, že se za hluboké noci a zvuků praskání ohně setkali dva muži, povahami zcela odlišní, a přesto svými cestami svedeni dohromady. To jednou za svitu měsíce procházel lesem mladý umělec vracející se domů po dlouhé době odloučení. V torně nesl si něco málo jídla, co mu zbylo z dlouhé cesty, své poznámky a kresby – to nejcennější, co mu bylo vlastní. Jen pár hodin už ho dělilo od cíle, domovského města jeho zvaného Florencie. I přes únavu nepolevoval a šel dál, vždyť už tolik roků se doma neukázal, bylo to dlouho, co odešel na zkušenou a místo mladičkého snílka se vracel rodině vyučený bystrý umělec.

Procházejíc lesem spatřil u cesty světlo, mihotající se záblesky plamenů, kterak někdo po kraji silnice tábořil. Prve chtěl světlo minout, to ho však do nosu udeřila vůně pečeného masa a nohy si připomněly svou únavu z celodenní pouti. Dříve nežli se však odhodlal přistoupit, ozval se od ohně hlas.

„Hej, mladý pane! Kam tak pozdě?“ Byl to hlas hrubý a suchý, přesto však ne nevlídný. O strom opřený u plápolajícího ohniště seděl jediný muž, svá nejlepší léta již dávno za sebou, jeho tělo však z nich neslo četné památky v podobě jizev a vytříbeného svalstva, jež poukazovaly na jeho profesi stejně tak jako meč spočívající na jeho klíně, odrážející odlesky plamenů, i luk, jenž odpočíval po jeho levici.

„I co by, domů mířím,“ odpověděl malíř a zastavil se. Po kusu masa visícím nad ohněm se mu sbíhaly sliny, své pudy se však naučil ovládat.

„Teďka?“ podivil se muž u ohniště. „Navíc jdeš špatným směrem, chlapče.“

To malíř ten se nedal jen tak lehce. „Nikoli, jsem si jist, že jdu zcela správně.“

„Do Florencie?“ Zjizvenou tvář zkřivil úšklebek, jež se v mihotavé záři ohně jevil ďábelský až trochu děsivý. „Tam by chtěl jen blázen.“

„No dovolte, je to mé rodné město,“ oponoval lehce zaražen umělec.

„A momentálně naprostý blázinec,“ poznamenal válečník. „Pojď se posadit, takhle po tmě bys ještě někde zakopnul.“

Malíři se po tváři rozhostil vzdorovitý výraz – jak se tento muž opovažoval osočovat jeho rodnou Florencii? Přesto však neodolal a připustil nohám odpočinek, když usedl naproti starému vojáku k ohni a neodolal přitom po očku sledovat pomalu se škvařící pečínku.

„Máš hlad?“ položil muž otázku, na níž mladíkovy uši čekaly celý večer, a on i přes svou nedůvěru k onomu muži přikývl. „Za chvíli to bude hotové. Věř mi, takhle pozdě už nemá cenu se někam trmácet,“ řekl válečník.

„Plánoval jsem se dostat do Florencie ještě před svítáním,“ poznamenal umělec.

„Co máš pořád s tou Florencií? Běž někam jinam a buď rád, že seš rád,“ odsekl muž a složil z klína svůj meč, jehož leštění se až doteď pečlivě věnoval, a jal se sundávat kus pečeného masa zponad ohně.

„Promiňte, ale co máte vy s tou Florencií?“ neudržel se umělec. „Je to mé rodné město, do nějž se chci vrátit po letech cestování světem.“

Válečník zabodl větev s nabodnutým masem do země, aby ho tam nechal vychladnout, a věnoval svému společníku otrávený pohled. „Jo tak proto nic nevíš. Tvoje drahá Florencie je teď jeden velkej bordel. Od tý chvíle, co sem vtrhli Francouzi už beztak nic nedává smysl.“

„Promiňte, ale o čem to mluvíte?“ otázal se zaražený a stále poněkud pohoršený umělec.

„Tys vážně musel jít daleko,“ odfrkl si válečník. „Nějakej Karel osmej sem přitáhl z Francie a tropí tu neplechu. Prej má nějaký problém s papežem. A Florencie to schytala jako první.“

Malíř seděl jako zařezaný. „Ale Medicejští by se o něco takového snad postarali, ne?“

Válečník se rozesmál. „To je právě ta potíž. Těsně před tím, než sem měl možnost dorazit ten Karel, došlo ve Florencii k povstání a Medicejce vyhnali. Věř mi, že je lepší se vydat někam jinam. Já tam byl.“ Jako by ho to snad vůbec nezajímalo se jal porcovat maso, které snad za tu chvíli nestihlo dostatečně vychladnout, ale tím se zřejmě též netrápil.

V mladíkovi by se v tu chvíli krve nedořezal. Zaraženě seděl a ani pořádně nevnímal, když mu jeho společník podal kus masa.

„Prý jsi měl hlad,“ podivil se muž.

„Jaksi mě přešel,“ odvětil zaraženě umělec, ale jídlo přesto přijal.

Chvíli noc kolem vyplňovalo jen lehké praskání ohně a nevhodně hlasité přežvykování postaršího vojáka. Pak se starší muž zeptal: „Jak se vůbec jmenuješ, chlapče?“

„Giovanni,“ odpověděl mladý umělec a pomalu ukusoval svou porci pečínky.

„Giovanni?“ podivil se muž a ušklíbl se. „Tvoji rodiče nebyli zrovna kreativní.“

„No dovolte!“ ohradil se umělec a konečně přestal upírat oči kamsi do ničeho. „Je to vznešené jméno. Sdílím ho například s věhlasným mistrem Boccacciem. A neopovažujte se osočovat mé rodiče.“

Válečník se na to jen ušklíbl.

„A vy jste?“ zeptal se na oplátku lehce frustrovaný Giovanni.

„Pietro,“ řekl muž. „Je to vznešené jméno, sdílím ho například s Kristovým prvním apoštolem,“ parodoval svého mladého společníka.

„Vy jste křesťan?“ podivil se Giovanni.

„A vy nejste?“ oplatil mu to Pietro otázkou.

„Moderní styly smýšlení nás nabádají upírat se spíše ke kráse, jež se skrývá v lidech samých než k té, kterou nám podle výkladů náboženství přináší Bůh,“ odvětil vyhýbavě Giovanni.

„Rouhání!“ vykřikl Pietro a vztekle rozhodil rukama. „K tomuhle to přesně spěje, tyhle moderní styly smýšlení! Co je podle tebe v lidech krásy? Jen se běž podívat do té svojí milované Florencie a uvidíš, že na nás není nic krásného. Všechno to, co se tu budovalo po stovky let teď půjde k čertu jen díky nějakým vašim inovativním způsobům, jak nad věcmi přemýšlet. Ne! Takhle to fungovalo stovky let a ještě bude. Kam ten svět dospěl? To je všude samý umělec s hlavou v oblacích, který si myslí, kdovíjak nejsou lidé báječná stvoření! Svět se naprosto hroutí. Nikdo už nevěnuje pozornost našemu Pánu, Francouzi se vydali do Milána, a k tomu tady ještě nějaký Španěl objevuje nové kontinenty. Co bude příště? Poletíme na měsíc?“

„Ve skutečnosti to byl Ital,“ poznamenal tiše Giovanni, zcela zmaten tímto emotivním projevem.

„Cože?“ obrátil se k němu nechápavě Pietro, tvář stále rudou vzteky.“

„Kryštof Kolumbus byl Ital,“ vysvětlil opatrně Giovanni.

„Kdo zas?“ vyštěkl Pietro, který se zřejmě vůbec nechytal.

„Kryštof Kolumbus, přeci ten, co objevil Ameriku,“ vysvětloval dál Giovanni.

„Co kdo objevil?“ nechápal stále voják.

„No ten nový kontinent!“ vyhrkl Giovanni, jehož tento rozhovor začínal stresovat.

„A co s ním?“ Pietro zjevně úplně ztratil nit svého dosavadního monologu, ihned však nalezl novou. „Ale viděl jsi ty nové palné zbraně? Černý prach! Naprostá urážka!“

K dalšímu slovu už se nedostal, protože mu v tu chvíli zaskočil obzvláště velký kus masa do krku a postarší muž se sesunul na zem, kašlající a dusící se. Giovanni nejdříve zmateně seděl a neschopen pohybu výjev sledoval, pak se ale vymrštil ze sedu muži na pomoc. Jeho bušení do zad však již nebylo nic platné.

Ta událost ho však nechala ještě dlouho v myšlenkách, jež ho nakonec inspirovali až k namalování obrazu pojmenovaném Dva muži u ohně. Znázorňoval dvě postavy sedící v nočním lese u rozpáleného ohniště, obě od sebe ve všem zcela odlišné, a přesto obě mající pravdu ve svém vlastním pojetí.