Lampář

lampář je kratičká povídka, kterou jsem napsal jako slohový projekt, který měl být inspirovaný historickým centrem Prahy, podobně jako třeba Povídky malostranské. Nikdy jsem nepsal horor/creepypastu, chcete-li, tak jsem si řekl, že to pojmu trošku jinak...

* * *

    Tajuplné uličky Starého Města v této noční hodině blízké půlnoci osvětlují pouze lampy svým hřejivým oranžovým světlem. Vydávají akorát tolik světla, aby pozdní chodec viděl na cestu, avšak v rozích, i za dne skrytých ve stínu, stále zbývá tma, jež ponechává mnohé detaily na představivosti kolemjdoucího. Tím šerem, či spíše tmou, spěšně kráčejí dvě postavy, mladík a dívka. Stíny si pohrávají i s jejich tvářemi, zčásti skrytými pod kapucemi mikin. Je zjevný jistý neklid, obzvláště v pohybech dívky. Začíná být chladno. Taková hodina není stvořená na procházky. Ona to ví. On ještě ne.

* * *

„Neměli jsme tam zůstávat tak dlouho,“ poznamenává dívka s neklidem v hlase a pohledem hází po všech okolních koutech. Její partner ji jen konejšivě přitáhne blíž k sobě a objímá kolem ramen.

„Sylvi, čeho se pořád tak bojíš?“ obrací se k ní, ale v hlase mu je přeci jen znát starost.

„Nejsem zvyklá tady chodit tak pozdě,“ odpovídá dívka nesmlouvavě.

Mladík se na to jen usmívá. „Jsem tady s tebou, nic se nestane.“ Možná má trochu připito, ale je to jen těžko znát. Jeho chůze je rovná, hlas pevný, avšak přesto je z něj cítit jakási podvědomá nejistota. Či snad atmosféra nočního města má takový vliv, ač si mladík ještě hraje na hrdinu.

„A navíc, za chvíli už jsme tam, ne?“ dodává ještě. Nikdy tu nebyl, dívku domů doprovází poprvé. Ona jen přikyvuje a nechá se vést dál, přestože ona zná cestu. Jdou dál noční tmou, prosvětlenou jen teplým světlem lamp, které nechávají v rozích stín.

Jsou blízko. V tváři dívce je znát úleva, že se blíží domovu, tu úlevu však záhy cosi střídá. Děvče se zastavuje na místě a nepřítomně hledí před sebe. Barva se jí vytratila z tváře.

„Sylvi?“ obrací se k ní mladík se staženým obočím a pohlíží jí do bledé tváře.

„Davide, kolik je hodin?“ opáčí Sylvia otázkou a zcela vážným pohledem přitom pohlíží na svého partnera. Je tak zaražená, že zapomíná na telefon ve vlastní kapse.

David jen zmateně vytahuje svůj telefon a pohlíží na displej, který na krátkou chvíli ve zšeřelé ulici utvoří nový a jaksi cizí zdroj světla jiný než lampy.

Mladík se vesele ušklíbne. „Za minutu půlnoc, proč?“

Dívka zbledne ještě víc. „Počkáme,“ řekne jen.

On nic nechápe. „Neříkala jsi, že nejsi ráda takhle pozdě venku? Podle tvýho popisu je to už jen tady za rohem.“

„Prostě počkáme,“ odpovídá dívka vážným ale tichým hlasem.

David si zakládá ruce na prsou. „O co jde?“

Je ticho. Všude vůkol není slyšet zhola nic. Pouze z vedlejší ulice se ozve tichounké cvaknutí. On ho sotva zaregistruje, avšak dívka málem nadskočí.

„Lampář,“ hlesne dívka. Mladík povytáhne obočí.

„Jakej lampář?“

Dívka polkne. „Chodí o půlnoci zhasínat lampy v naší ulici. Vždycky jsem ho zahlídla jen z okna a je… strašidelnej.“

„Zhasínat lampy?“ opakuje David. „Lampy jsou elektrický a ovládaný centrálně, už dávno je nikdo nemusí ručně zhasínat.“

Je znát houstnoucí napětí, dívka je stále víc nesvá. „No, v naší ulici jo.“

„Starý Město,“ povzdechne si mladík, a pak vezme svou družku za ruku. „Pojď, dojdeme prostě domů a bude klid. Můžeme si dát horkou vanu a…“

„Ty to nechápeš, že jo?“ obrací se k němu bledá dívka. „Ten člověk je děsivej.“

„Je to starej chlápek. Zhasíná lampy,“ pronáší David nezaujatě. „Prostě pojď, jsem tu s tebou.“ Bere dívku za ramena a vede ji k rohu ulice. Nemůže vzdorovat.

Když přecházejí roh ulice, ozývá se další cvaknutí. Teď, když se jim naskýtá pohled na celou ulici, vidí, že je zpola ponořená v temnotě. Zbývají jen tři svítící lampy, které nyní nepůsobí zdaleka tak povzbudivě, spíše zlověstně. Nikde nikoho není vidět. Tedy jen pouhou chvíli.

Pak náhle velmi pomalým, avšak pevným krokem vystupuje ze tmy naproti postava. Shrbená figura má na hlavě černou kápi, jež zastírá její tvář. V ruce svírá dlouhou útlou hůl.

Sylvia znovu polkne a přitiskne se blíže partnerovi. Vykročí spolu vpřed. Domovní dveře jsou v půli ulice, kde stojí první nezhasnutá lampa. Temná postava se k ní blíží z druhé strany. Teď zvedá hlavu a pohlíží před sebe.

„Nedívej se na něj,“ hlesne mladík ke své společnici a vede ji dál. Míjejí první lampu. Postava se sotva pohnula, má čas, hýbe se zvolna a beze spěchu. Minou i druhou. Před nimi stojí třetí a kousek od ní i stínový muž. Sylvia se dívá ke straně a snaží se zklidnit svůj dech.

Dveře jsou už tak blízko. Konečně k nim docházejí.

„Máš klíče?“ ptá se tiše mladík, a přitom sleduje temnou postavu s holí. Postava sleduje jeho.

Dívka začíná roztřesenýma rukama probírat kabelku a hledat klíče. Za ní se ozývá tichý zvuk sunutí bot po kameni, jak se lampář zvolna vydá k nim. Je už tak blízko, přesto jeho tvář zůstává skrytá ve stínu, slabé světlo dosahuje pouze jeho vrásčité brady a seschlých rtů. Dívka stále hledá klíče.

„Je pozdě.“ Ta slova pronáší stařec s černou kápí, a i jeho ústa se zdají být černá. Svým pomalým tempem přichází od lampy ke dvěma mladým lidem.

„To je,“ přisvědčí s kamennou tváří David a po očku přitom sleduje Sylvii, která ještě stále hledá klíče. Slyší její dech, který je s každou chvílí neklidnější a rychlejší.

„Moc pozdě,“ opáčí stařec. „Moc pozdě na procházku. Už se zhasínají lampy. Cvak!“

Mladík se nejistě rozhlíží, jak se dívka snaží neklidnou rukou vsunout klíč do zámku. Pak ho napadá spásná myšlenka a sahá do kapsy pro telefon. Přikládá ho k uchu a předstírá započatý hovor, aby se vyhnul rozmluvě s lampářem. Klíč konečně zapadá do zámku a tichou nocí proniká skoro až příliš hlasité klapnutí zámku, následované skřípěním dveří.

Oba mladí rychle vcházejí dovnitř, ale pohled lampářův je stále následuje. Dveře zapadnou zpět na své místo a postava mizí za nimi. Atmosféra se trochu uvolňuje. David vzdaluje telefon od ucha. A pak zmrzne na místě.

„Novoty. Samé novoty a žádná úcta k tomu starému,“ promlouvá lampářův syčivý hlas z reproduktoru telefonu.