Pátračova kletba

    Další z povídek, které vznikly ještě kdysi jako slohové projekty do školy, ale tuhle jsem z nějakého důvodu zatím nepublikoval. Zadání bylo myslím na nějakou legendu, to už není zas tak podstatné. Inu, doufám, že se vám tahle kratší záležitost bude líbit.

* * *

    Tak ty doopravdy chceš slyšet příběh posledního, kdo kdy hledal Nebeský květ? Není to hezká historie. Není to povídačka před spaním. Ale dobře, jak chceš, když už jsi tady, co bych ti to nepověděl. Ale já tě varoval, nekončí to dobře, tak jako mnohé věci v životě.

Počkej, ty netušíš, co je Nebeský květ? Dobrá, vidím, že to budeme muset vzít úplně od začátku. Tak už ale poslouchej.

Kdysi dávno, když se ještě lidé skoro plazili po zemi, nebyla tu ještě velká města a příroda byla stejně divoká jako neprozkoumaná, tehdy se stalo něco zázračného. Na jedné mýtině daleko od lidí vyrašil jednoho dne ten nejdokonalejší výhonek, jaký kdy byl a být může. Rostl do výšky, změnil se v malý stromek a oděl se tak krásnými zelenými listy, že se jej ani zvířata neodvažovala spást. Jak ta úžasná rostlina rostla, všimlo si té krásy i samo nebe a rozhodlo se, že ji musí poznat. A tak na tu mýtinku k tomu výhonku upřelo veškerou svou sílu, věnovalo mu ty nejsilnější sluneční paprsky, kterými do rostlinky proudila energie celé oblohy, zkrápělo jej tím nejprůzračnějším deštěm, jenž živil její kořínky, a dopřávalo mu stínu, kdykoli stromek potřeboval odpočinout. Tak se stalo, že výhonek ještě posílil a nabyl takové energie, že se počal vzpínat k nebi. A brzy již to nebyl stromek, nýbrž strom, jenž se dokázal co do výšky rovnat všem okolním stromům v lese, ony se však jemu nemohly rovnat v ničem. Ale to byl pouhý začátek, ten přenádherný strom se šplhal dál a přál si dotknout se svého dobrodince nad sebou. Kmen sílil, větve jako by se natahovaly stále výš a stále čerstvé listí se skvělo na slunci.

To si však země povšimla, co se děje, a pojala závist. Já počala semínko, z nějž vyklíčil tento dokonalý strom, v mé půdě stojí kořeny, jež ho drží, a já mu dala sílu, aby mohl růst, říkala si země. Tak proč by se měl natahovat ode mne k obloze, které se zalíbil? A tak se země rozhodla, že ten nevděčný vzestup zastaví. Strom se již téměř dotýkal nebeské klenby, jako by se jeho větve a paprsky slunce k sobě natahovaly co by prsty milenců, jež se touží setkat a pocítit svou něhu. Zvláštní bylo, že na tom překrásném stromku, či spíše stromu, zatím nevykvetl jediný květ. Dlouho už tomu tak být nemělo.

Strom opojený láskou, o níž si myslel, že ji dostává od nebe, se rozhodl darovat mu nejkrásnější květ, jaký na světě kdy vykvetl. Na té nejvyšší větvi, jež se tyčila až v mracích, vyrašilo malé čiré poupě. A tehdy země započala svůj závistivý plán. Povolala ze svých hlubin obrovského hada a poručila mu hryznout do kořene velkého stromu. Hadův jed byl tak silný, že ihned začal stoupat dřevem až k těm nejvyšším a nejvzdálenějším větvím. Když dosáhl až k té ze všech nejvyšší, byl květ už skoro plně vykvetlý. Jeho souměrné okvětní plátky vzdávaly hold slunečnímu svitu, který jej po dny živil, a odrážely ho zpět roztříštěný na tisíce překrásných odstínů každičké barvy. Jen poslední nejmenší plátek na samé špičce květu ještě nebyl plně rozvinutý. A v tu chvíli dosáhl ke květu hadí jed. Zachvátil větev jako černý oheň, zabodl se do dřeva jako tisíce temných jehel. Strom odolával, jenže nedokázal vzdorovat věčně. Květ se zachvěl a utrhl se z větve.

Padal dlouho a vysoko nad ním hřměl hrom, jak se obloha rozhněvala nad tou podlostí. Když překrásný květ dopadl, zarazil se hluboko do země a vytvořil obrovský kráter. Pak se nad ním země uzavřela a navždy tu krásu pohřbila v sobě, nikdo jiný již neměl spatřit dar, který dokonalý strom chtěl dát obloze, od té doby nazývaný Nebeský květ.

Ty jsi tu ale pro jiný příběh. Věř však, že bylo nutné slyšet i tento, protože přesně ten samý slýchal před mnoha lety i Alasis Světook, o němž se říkalo, že měl jedno oko modré jako vlny, na nichž se se svou lodí plavil, a druhé zelené jako hluboké lesy, kterými se prodíral na svých cestách. Alasis byl cestovatelem a dobrodruhem z povolání, který v každé překážce viděl pouze výzvu, již je možno a třeba překonat. V mapách se vyznal jako nikdo, jediný pohled do krajiny mu stačil, aby ji dokázal nakreslit, a ve hvězdách viděl symboly, jež mu ukazovaly a osvětlovaly cestu.

Bylo jednoduché ho nadchnout, byl to muž od přírody zvědavý, a také se často nechal přemluvit k nějaké šílené sázce, protože s oblibou říkal, že je vše možné. Tak se stalo, že jednoho dne narazil na starý deník, jejž vlastní rukou psal jistý Siris Balboire z Cally. Onen cizinec ještě za svého života pátral po Nebeském květu, o němž psal, že dokáže vyléčit jakoukoli nemoc a obměkčit kterékoli srdce. Tato zmínka v mladém Alasisovi přirozeně zažehla plamen zvědavosti, a tak vzal deník a vydal se pátrat po stopě, kterou za sebou Siris Balboire z Cally zanechal. Po cestě se vyptával lidí, a někteří mu skutečně vyprávěli starou legendu o Nebeském květu, kterou jsem i já vyprávěl tobě.

Alasis byl odhodlaný dostat se k jeskyni, v níž květ již stovky let spočívá a přinést ho světu. Pátral tak důkladně, až ho cesta spolu s nejasně psaným deníkem dovedla do jednoho města, kde stál hostinec a v něm obsluhoval starý hostinský. Ten, když uviděl deník, a zaslechl z dobrodruhových úst popis, rozpomněl se na muže, jenž v hostinci před lety jistojistě nocoval a jistojistě se jmenoval Balboire. Alasis tedy zůstal, dal odpočinout nohám a od starého hostinského si nechal vyprávět, co tehdy jeho zvláštní host říkal, a kam měl namířeno dál.

S pomocí informací, které nově získal, rozklíčoval další část starého deníku a pokračoval v cestě. Putoval mnoho dnů, možná i několik týdnů, než našel další pořádnou zmínku o autorovi deníku. Bylo to v malé rybářské osadě na břehu široké řeky, která protékala už skoro na samém okraji lidské civilizace. Tady našel Alasis různé zvláštní cestky, které pocházely z daleka – to věděl, protože v mnoha z těch krajů sám byl. Přišlo mu to zvláštní, a tak se na ně zeptal a odpověď zněla takto: Před mnoha lety sem přišel zvláštní cizinec, který říkal, že se potřebuje dostat přes řeku. Rybáři za služby něco chtěli a v tu chvíli muž vzal svůj vak a vytáhl z něj množství zajímavých předmětů, o kterých dokázal vyprávět poutavé příběhy, jimž podobné rybáři nikdy neslyšeli. Vzali tedy nabízené předměty jako platbu a cizince převezli. Od té doby ony artefakty zůstaly ve vesnici a byly ceněny jako místní poklad.

Alasis díky deníku tyto předměty poznal a povědomé mu po přečtení oné knížky připadaly i některé příběhy, které mu místní vyprávěli, ač byly překroucené časem.

Požádal tedy rybáře, zda by i jeho převezli na druhý břeh, kde se ze země již zvedaly vysoké stromy tajuplného pralesa, a aby uctil odkaz svého předchůdce, nechal rybářům svou stříbrnou sponu, kterou kdysi dostal v dálných krajích na východě.

A tak stanul Alasis Světook na hranici hlubokého pralesa, v němž tušil přítomnost jeskyně s Nebeským květem. Tady ho však očekávala nejtěžší část jeho cesty. Dny a týdny se prodíral houštinou a mečem si klestil cestu, lovil zvěř a sbíral rostliny, které moc dobře znal, a usilovně se bránil před vším, co proti němu divočina poslala. Vyskočila na něj divá šelma a Alasis se nezalekl, pevněji sevřel svou zbraň a líté zvíře skolil. Když se ocitl v oblasti oblíbené u kousavého hmyzu, důkladně si zakryl kůži a chránil se ohněm. A tak šel neochvějný Alasis dál, až jednoho dne dorazil k místu, kde se země otevírala a odhalovala hlubokou temnotu uvnitř. Tehdy Světook věděl, že nalezl, co hledal. Připravil se a vstoupil do temnoty.

Šel dlouho, jen s pochodní a mečem v rukou se nořil stále hlouběji a hlouběji do země, než po době, již ani nedokázal změřit, vešel do obrovité jeskyně.

Tam k jeho úžasu úplně uprostřed ležel Květ a svou krásou ozařoval celý prostor, jako by od prostředka jeskyně svítalo. Na chvíli se i Alasis, který ve svém životě viděl takřka vše, zastavil a nemohl jinak než hledět na tu nádheru. Na chvíli cítil klid a zároveň slávu a měl pocit, jako by k němu sám Nebeský květ volal. Vydal se tedy dobrodruh vpřed, aby se dotkl onoho bájného předmětu, když v tu chvíli se mu cosi vyřítilo v ústrety.

Alasis uskočil a připravil si meč. Jestliže před chvílí spatřil tu nejkrásnější věc, jakou kdy v životě viděl a vidět mohl, nyní hleděl tváří v tvář té nejstrašnější. Proti němu stála temná stvůra, nikoli zvíře, ale monstrum s křídly tvořenými třpytící se temnotou, křivými pařáty s vražednými drápy a tlamou, jež se co chvíli všemožně měnila a přesouvala, tu měla stvůra strašlivý zoban, pak rozšklebený chřtán plný ostrých zubů, poté hučela jako hladový temný vír. Avšak Alasis se jen tak nezalekl, přestože mu ta bytost naháněla hrůzu. Mocně se rozkročil a připravil na zteč.

Stvůra se po něm znovu vrhla a chrabrý dobrodruh v odpověď udeřil proměnlivou hlavu planoucí pochodní. Plamen zhasl, avšak bytost se zdála zraněná. Květ stále zaléval celý prostor dostatečným světlem.

Temný běs se opět posbíral na nohy a zatřepal nadpřirozenými křídly. Jeho tvář se opět proměnila a zavrčela. Znělo to, jako by se snad stvůra pokoušela napodobit lidskou řeč.

Ne… dotkneš… Květu, slyšel Alasis v tom chrčení, avšak nevěděl, zda ho pouze nešálí smysly. Ta slova, ať už skutečná či nikoli, ho však vyburcovala ještě k větší zuřivosti. Došel tak daleko, nyní již mu nic nezabrání dosáhnout svého cíle. Nyní se on vrhl na stvůru.

Zaklesli se do sebe v tanci černých spárů a dobrodruhova meče, chvíli ustupoval cestovatel, pak se mu zase podařilo zasadit několik ran do temného těla. Tvor chrčel a sípal, mával pařáty, bil křídly a oháněl se hadím ocasem. Rval se však chrabře udatný Světook. Dlouho předlouho trval ten zápas, avšak nakonec dobrodruh přeci jen stanul vítězně nad svíjejícím se tělem temného patvora. Kůži měl plnou krvácejících škrábanců, avšak nebál se už o svůj život, neboť Květ měl veškeré rány zcelit. Vydal se tedy k němu.

Ne… smíš… sáh… nout, ozvalo se naposledy zachrčení příšery, v němž Alasis vzdáleně rozpoznával lidskou řeč. Neváhal a černé monstrum jednou mocnou ranou dorazil. Překvapeně sledoval, jak se černé třpytivé tělo nejprve jakoby rozteklo, a poté ztuhlo a splynulo s temnou skálou pod nohama. Ale stále na něj čekal Květ, zářil, volal, táhl ho k sobě.

Alasis už na nic nečekal a vydal se pevným krokem ke klenotu. Už stanul před ním, mohl natáhnout ruku, dotknout se ho. Prsty spočinul chrabrý Alasis na povrchu překrásného Květu. Pozvedl jej do výše a nedokázal odtrhnout oči od světla, jež se tříštilo mezi dokonalými okvětními lístky. Stál tam a světlo se odráželo i v jeho užaslých očích. Až dokud neztmavlo a dobrodruhovo tělo zachvátil zvláštní strašlivý pocit. Jako by každou žilkou jeho těla pronikal neznámý jed a spaloval každičkou částečku jeho těla. Klenot mu opět vyklouzl na kamenný podstavec, když klopýtl dozadu. Pak se sesul na zem.

Náhle viděl vše černě, zakalil se mu zrak a v údech cítil strašlivou bolest, jako by mu je někdo ohýbal a lámal. Jako by měnily tvar. Na zádech pocítil Alasis tu samou bolest. Svíjel se a chtělo se mu řvát, avšak z jeho úst vycházelo chvíli bolestné chrčení, tu jen tiché lapání po dechu, a tu zase vysoký a táhlý křik. Pochopil.

Nebeský květ si nepřál nikomu patřit, už nikdy se nechtěl stát pouhým darem či ozdůbkou, navždy měl zůstat ve své nádherné kobce. A pokusil-li by se někdo vyzvednout jej z jeho nerušeného odpočinku, sám měl poznat hadí jed, jenž otrávil nejkrásnější strom, co kdy na zemi rostl a nebes se dotýkal. Sám měl pak zajistit, že Květ již nikdy světlo světa nespatří a oči lidí na něj nepohlédnou a jeho krásu tak neznesvětí.

Vzpomínal Alasis na to bolestné sténání, v němž slyšel lidská slova, která považoval za rozezlené výhružky, nyní však v nich slyšel prosbu a nářek snažící se neoblomného dobrodruha odehnat z jeskyně, aby nepodlehl stejnému osudu. Kdo ví, kolikráte se již historie zopakovala. Kolikráte zabil nadšený pátrač svého předchůdce, stejně jako nyní Alasis stanul nad tělem Sirise Balboira z Cally, aby pak došel stejného osudu. A po něm opět přijde další a Alasise skolí, než se sám stane jím.

Temná stvůra s přízračnou třpytivou kůží rozepjala svá mocná křídla, její tvář se proměnila z hrozivého zobanu na rozšklebenou tlamu. Stvůra, jež dříve bývala Světookem, nyní odsouzená do svého konce chránit Klenot, jenž nechtěl být nalezen.

Tak skončil příběh Alasise Světooka o pátrání po klenotu, co ze země vzešel, aby jí byl opět zavržen z pouhé žárlivosti. A tak skončily i osudy mnoha mužů před ním. Avšak Alasis byl posledním, kdo po Květu pátral, že?

    Možná že země konečně uznala svou dávnou chybu a rozhodla se, že již bylo prožito příliš utrpení pro tento poklad, uzavřela jeskyni svého překrásného dítěte a vyprávěla mi tento příběh, abych jej mohl předat dál, jako ho teď předávám tobě, aby se historie již nikdy nezopakovala.