Alexandr Plata - Povídky

Asi není těžké uhodnout, že tahle povídka vznikla na základě inspirace povídkou/novelou Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank od Stephena Kinga (známější spíš z filmové adaptace), a to v roce 2021, kdy jsem právě na tuto povídku/novelu a její adaptaci psal ročníkovou práci. Pokud jste nečetli originál, vřele jej doporučuji, snažil jsem se co nejvěrněji napodobit jeho styl a zároveň do toho celého vetknout trochu nový pohled na věci. Na konci tunelu, když světlo spatříš – na konci tunelu skrz tenkou zeď, vydej se za ním, tam kam sám patříš, kde lepší jsou časy než právě teď. Tohle čtyřverší jsem sepsal někdy kolem sedmasedmdesátýho, když jsem už tady v lochu trčel něco přes rok. Vytvořil jsem i delší díla, na která jsem daleko pyšnější, ale tyhle čtyři řádky se mnou vždycky tak nějak rezonovaly nejvíc. Lidem se asi nejlíp píše o tom, co nejlíp znají, a po dvou letech za mřížema už se fakt nedá říct, že bych nějak moc dobře znal ty rozkvetlý louky a lesy, o ktere...

Následující rok po povídce Klokan  jsem pro soutěž Podzimní čtení v Louvru napsal Sami v tichu, stylově tak odlišnou záležitost, že byste se až divili, že ji vytvořil ten samý člověk. Tahle chmurná 'scifárna' se zakládá na jednom z témat, které znělo "láska za časů korony". Leč vězte dvě věci. V mém podání se nejedná o známou pandemii, ta každopádně zamezila tomu, aby se další ročník Podzimního čtení uskutečnil... Tak si to můžete přečíst alespoň tady. Kdybych mohl cestovat do minulosti, nebo aspoň zpátky v čase poslat zprávu, pěkně od srdce bych těm tupcům, který označujeme za svoje předky, vyřídil, ať zanechají těch technologických nesmyslů a vrátí se žít zpátky do lesů. Možná kdyby věděli, k čemu nakonec ta jejich zvrácená idea zvaná „pokrok“ povede, sami by se vzali a do těch lesů raději utekli. My už nemáme kam utéct. Korona byla vážně to nejhorší, co nás jako lidstvo potkalo. Ne, nemluvím o té směšné pandemii před desítkami let. To je jen politováníhodná sho...

Další z povídek vzniklých jako sloh na hodiny češtiny - tento při probírání období baroka. Povídka se proto nese jak v barokním zasazení, tak trochu i stylu. No a vypráví o tom věčném střetu generací... Tak se jednou stalo, že se za hluboké noci a zvuků praskání ohně setkali dva muži, povahami zcela odlišní, a přesto svými cestami svedeni dohromady. To jednou za svitu měsíce procházel lesem mladý umělec vracející se domů po dlouhé době odloučení. V torně nesl si něco málo jídla, co mu zbylo z dlouhé cesty, své poznámky a kresby – to nejcennější, co mu bylo vlastní. Jen pár hodin už ho dělilo od cíle, domovského města jeho zvaného Florencie. I přes únavu nepolevoval a šel dál, vždyť už tolik roků se doma neukázal, bylo to dlouho, co odešel na zkušenou a místo mladičkého snílka se vracel rodině vyučený bystrý umělec. Procházejíc lesem spatřil u cesty světlo, mihotající se záblesky plamenů, kterak někdo po kraji silnice tábořil. Prve chtěl světlo minout, to ho však do nosu ud...

Povídka Klokan vznikla v rámci zapojení naší školy do soutěže Podzimní čtení v Louvru 2019 - a světe div se, po živém autorském čtení se porotě v čele s panem Vieweghem líbila natolik, že obsadila první místo. Přesvědčit se o tom můžete tady . Oproti veškeré mé ostatní tvorbě se jedná o velice... poklidné a uzemněné čtení, které vzniklo na základě zadání úvodní věty "V úterý ráno se Petr(Zuzka) v novinách dočetl(a), že..." a zcela reálného článku, který si můžete přečíst zase zde . Své čtenáře si to však očividně našlo a místo v mém portfoliu rovněž. V úterý ráno se Petr při snídani v novinách dočetl spoustu věcí – od nejrůznějších banalit až po všemožné politické události či světové zprávy – zhlédl jen tak z nudy i pár inzerátů, ale nic ho nezaujalo natolik, jako právě jedna ze zpráv, kterou by možná na první pohled zařadil mezi ty banality a spíš komické než nijak seriózní. Na druhou stranu musel sám uznat, že uprchlé mládě klokana Bennettova v jeho domovském městě – Trutno...

T ahle kratičká záležitost s extrémně dlouhým titulem vznikla rovněž jako slohový projekt do češtiny, no a já to vždycky musím pojmout náležitě extra. Zadání znělo:  „ Ustupující ledovec odhalil po 75 letech těla manželů Millerových, kteří během 2. světové války záhadně zmizeli. Co se jim asi stalo? “ Herman Kleinberg stál na kraji převisu a s cigaretou v koutku úst si zamyšleně prohlížel líbeznou scenérii Švýcarských Alp, která se naskýtala přímo před ním. Zdržovala ho od toho znepokojujícího výhledu, který se v tuto chvíli nacházel za jeho zády. Jenže cigareta nebyla věčná a stejně tak ani práce vědeckého týmu, který zrovna zkoumal podrobnosti případu, jehož obdoby pan Kleinberg za celou kariéru záhadologa neviděl. „Pane Kleinbergu, potřebujeme, abyste se na to podíval,“ došel konečně muže s cigaretou vyrušit mladší vědec s ustaraným výrazem ve tváři. „Já vím,“ zabručel Kleinberg, zhasil cigaretu botou a vydal se spolu s vědcem zpět na zkoumané m...

V nepravé poledne je povídka především zajímavá svým vznikem, protože jsme ji střídavě napsali s tátou - pokud některé věci hůř navazují, znějí trochu odlišně a podobně, je to způsobené právě tím. Neměli jsme plán, každý jen reagoval na to, co napsal ten druhý. A stejně se nám podařilo dát dohromady celkem příjemnou fantasy historku trochu ve stylu Zaklínače. *            *            * Šerovít kráčel pomalu po pusté prašné cestě a pouhých pár metrů před sebou už měl první stavení Polranic – alespoň si myslel, že se tak vesnice jmenuje. Nespěchal. Věděl, že má ještě dostatek času a stejně raději dělal věci trochu dramatičtější. Bude daleko zajímavější, když se ve vsi objeví na poslední chvíli. Slunce nadále neúprosně pražilo a svým obvyklým líným tempem se blížilo k vrcholu své cesty po nebi. Už několik dní panovalo vedro a sucho, a tak se z vyprahlé cesty zvedaly obláčky prac...