Alexandr Plata - Povídky

Už třetím rokem jsem se účastnil letního tábora Škola čar a kouzel, který volně zpracovává svět Harryho Pottera, a mimo jiné jsem zde ztvárnil právě postavu dlouhověkého slovanského čaroděje Vřesobora Podhájského, který má k magii osobitý přístup. V téhle povídce trochu přibližuju jeho charakter a minulost mimo kontext Školy, jakož i jeho specifického stylu magie. K pochopení by mělo stačit základní ponětí o světě HP a naší historii. * * * Bylo pozdě a Jessie Tumblewood stále bděl venku a s hůlkou v ruce trénoval. I když bylo léto, už se dávno setmělo a začínalo být chladno. Jen obrovský plamen za několika chatrčemi sem bez ustání přinášel tlumené světlo i náznaky tepla. Nikdy nespaloval, ani když člověk stál blízko, blíž než by se k takové hranici zdálo rozumné. Pokud ovšem ten člověk nenesl špatné úmysly. Češtinu Jessie ovládl za svůj dvouletý pobyt obstojně, přesto mu slovanská slova a fráze tiše se linoucí z jeho rtů činila problém. Tverdo. Iže. Cher. Oht. Jednotlivá písmena hlahol...

    Další z povídek, které vznikly ještě kdysi jako slohové projekty do školy, ale tuhle jsem z nějakého důvodu zatím nepublikoval. Zadání bylo myslím na nějakou legendu, to už není zas tak podstatné. Inu, doufám, že se vám tahle kratší záležitost bude líbit. * * *      Tak ty doopravdy chceš slyšet příběh posledního, kdo kdy hledal Nebeský květ? Není to hezká historie. Není to povídačka před spaním. Ale dobře, jak chceš, když už jsi tady, co bych ti to nepověděl. Ale já tě varoval, nekončí to dobře, tak jako mnohé věci v životě. Počkej, ty netušíš, co je Nebeský květ? Dobrá, vidím, že to budeme muset vzít úplně od začátku. Tak už ale poslouchej. Kdysi dávno, když se ještě lidé skoro plazili po zemi, nebyla tu ještě velká města a příroda byla stejně divoká jako neprozkoumaná, tehdy se stalo něco zázračného. Na jedné mýtině daleko od lidí vyrašil jednoho dne ten nejdokonalejší výhonek, jaký kdy byl a být může. Rostl do výšky, změnil se v malý strome...

Asi není těžké uhodnout, že tahle povídka vznikla na základě inspirace povídkou/novelou Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank od Stephena Kinga (známější spíš z filmové adaptace), a to v roce 2021, kdy jsem právě na tuto povídku/novelu a její adaptaci psal ročníkovou práci. Pokud jste nečetli originál, vřele jej doporučuji, snažil jsem se co nejvěrněji napodobit jeho styl a zároveň do toho celého vetknout trochu nový pohled na věci. Na konci tunelu, když světlo spatříš – na konci tunelu skrz tenkou zeď, vydej se za ním, tam kam sám patříš, kde lepší jsou časy než právě teď. Tohle čtyřverší jsem sepsal někdy kolem sedmasedmdesátýho, když jsem už tady v lochu trčel něco přes rok. Vytvořil jsem i delší díla, na která jsem daleko pyšnější, ale tyhle čtyři řádky se mnou vždycky tak nějak rezonovaly nejvíc. Lidem se asi nejlíp píše o tom, co nejlíp znají, a po dvou letech za mřížema už se fakt nedá říct, že bych nějak moc dobře znal ty rozkvetlý louky a lesy, o ktere...

Následující rok po povídce Klokan  jsem pro soutěž Podzimní čtení v Louvru napsal Sami v tichu, stylově tak odlišnou záležitost, že byste se až divili, že ji vytvořil ten samý člověk. Tahle chmurná 'scifárna' se zakládá na jednom z témat, které znělo "láska za časů korony". Leč vězte dvě věci. V mém podání se nejedná o známou pandemii, ta každopádně zamezila tomu, aby se další ročník Podzimního čtení uskutečnil... Tak si to můžete přečíst alespoň tady. Kdybych mohl cestovat do minulosti, nebo aspoň zpátky v čase poslat zprávu, pěkně od srdce bych těm tupcům, který označujeme za svoje předky, vyřídil, ať zanechají těch technologických nesmyslů a vrátí se žít zpátky do lesů. Možná kdyby věděli, k čemu nakonec ta jejich zvrácená idea zvaná „pokrok“ povede, sami by se vzali a do těch lesů raději utekli. My už nemáme kam utéct. Korona byla vážně to nejhorší, co nás jako lidstvo potkalo. Ne, nemluvím o té směšné pandemii před desítkami let. To je jen politováníhodná sho...

Další z povídek vzniklých jako sloh na hodiny češtiny - tento při probírání období baroka. Povídka se proto nese jak v barokním zasazení, tak trochu i stylu. No a vypráví o tom věčném střetu generací... Tak se jednou stalo, že se za hluboké noci a zvuků praskání ohně setkali dva muži, povahami zcela odlišní, a přesto svými cestami svedeni dohromady. To jednou za svitu měsíce procházel lesem mladý umělec vracející se domů po dlouhé době odloučení. V torně nesl si něco málo jídla, co mu zbylo z dlouhé cesty, své poznámky a kresby – to nejcennější, co mu bylo vlastní. Jen pár hodin už ho dělilo od cíle, domovského města jeho zvaného Florencie. I přes únavu nepolevoval a šel dál, vždyť už tolik roků se doma neukázal, bylo to dlouho, co odešel na zkušenou a místo mladičkého snílka se vracel rodině vyučený bystrý umělec. Procházejíc lesem spatřil u cesty světlo, mihotající se záblesky plamenů, kterak někdo po kraji silnice tábořil. Prve chtěl světlo minout, to ho však do nosu ud...

Povídka Klokan vznikla v rámci zapojení naší školy do soutěže Podzimní čtení v Louvru 2019 - a světe div se, po živém autorském čtení se porotě v čele s panem Vieweghem líbila natolik, že obsadila první místo. Přesvědčit se o tom můžete tady . Oproti veškeré mé ostatní tvorbě se jedná o velice... poklidné a uzemněné čtení, které vzniklo na základě zadání úvodní věty "V úterý ráno se Petr(Zuzka) v novinách dočetl(a), že..." a zcela reálného článku, který si můžete přečíst zase zde . Své čtenáře si to však očividně našlo a místo v mém portfoliu rovněž. V úterý ráno se Petr při snídani v novinách dočetl spoustu věcí – od nejrůznějších banalit až po všemožné politické události či světové zprávy – zhlédl jen tak z nudy i pár inzerátů, ale nic ho nezaujalo natolik, jako právě jedna ze zpráv, kterou by možná na první pohled zařadil mezi ty banality a spíš komické než nijak seriózní. Na druhou stranu musel sám uznat, že uprchlé mládě klokana Bennettova v jeho domovském městě – Trutno...